Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Babiš by rád peníze ČNB. Je to „ujetý“?

Co je dovolené akademickému ekonomovi, není dovoleno Andreji Babišovi?

Novopečený ministr financí Andrej Babiš je známý i chovem vybraných koňských plemen; třeba na farmě Čapí hnízdo má ustájeno bezpočet prvotřídních ořů. Někdy by je ale zjevně rád vyměnil za osla. Lépe řečeno, za oslíka, co když se otřese, penízky se sypou. Jednoho takového nyní merčí v příkopu. Vlastně na příkopu. Tedy Na Příkopě. V té pražské ulici. V sídle České národní banky. Tím oslíkem mají být její trezory. Nejprve se v lednu uvedl prohlášením, že se v ČNB „válí“ 350 miliard korun, a nyní zase jeho poradci navrhují, aby byl loňský zisk ČNB, kterého dosáhla díky intervenci za oslabení koruny, využit v rozpočtu, na stavbu škol, silnic či nemocnic. Nejde přitom o malé peníze, ale o 73 miliard korun. Řada ekonomů i komentátorů spatřuje v podobných návrzích jen „ujeté úlety“ nového ministra, který se zatím dostatečně nezorientoval v úřadu. Vskutku – říci, že se v centrální bance povalují stamiliardy, to opravdu není komunikačně vyzrálé. A návrh, aby se ze zisku centrální banky platily školy, nemocnice či silnice zase působí populisticky, ba demagogicky.

Nahlédněme ale tyto výroky v kontextu současné debaty předních evropských a světových ekonomů, v níž hledají cesty z enormního zadlužení celé řady států, třeba těch z periférie eurozóny. Shledáme totiž, že principiálně se učené návrhy ekonomů s diplomy z Harvardu, Yale či Stanfordu v řadě případů zase tak neliší od toho, co poněkud humpolácky vykřikuje Babiš a jeho lidé. 

Jedním z navrhovaných řešení dluhové krize je podle některých slovutných ekonomů takzvané pohřbení dluhů. Představme si nejprve obsáhleji jeho ideu – a v patřičném kontextu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny, a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Bankéřova bazuka

V létě 2011 vytáhl tehdejší šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet opravdovou „bazuku“. Začal odkupovat dluhopisy dvou krizí vážně raněných zemí, Itálie a Španělska. Než aby je nechal utratit, raději poněkud kompromitoval reputaci Evropské centrální banky.  Obecně ovšem platí, že i po odkupu dluhopisů problémová země musí nadále platit úroky z daných obligací, byť nyní držených centrální bankou. Tyto platby přispívají k zisku centrální banky, který je posléze rozdělován mezi její akcionáře, tedy v tomto případě mezi členské státy eurozóny. V důsledku tedy dochází k transferu ve špatném směru, z problémových zemí do těch, které jsou v relativně solidní kondici. Navíc, se splatností dluhopisu musí problémová země uhradit jeho držiteli jistinu.

Aby tedy mohl být dluh opravdu pohřben, musí zkrátka jaksi zmizet, jakmile se ocitne v rozvaze Evropské centrální banky. Ekonomové, konkrétně Pierre Pâris a Charles Wyplosz, loni v létě navrhli následující řešení. Evropská centrální banka by nejprve koupila dluhopis dané členské země, například v hodnotě sta eur, který by poté transformovala ve „věčný“ bezúročný úvěr stejné hodnoty. Úvěr by zůstal natrvalo v bilanci centrální banky, na straně aktiv, ale nikdy by nebyl splacen. Na straně pasiv bude danou operaci reflektovat nárůst měnové báze, opět o sto eur. Jinými slovy, dluh by byl monetizován.

Monetizace dluhu bývá ovšem nejrychlejší cestou k inflaci. Z dějin i doby nedávné je známa řada případů, kdy vládce – a nedávno třeba ten zimbabwský, Robert Mugabe – látal dluhové díry tiskem peněz tak dlouho, až oběživo zcela ztratilo svoji kupní sílu. V horké současnosti eurozóny či třeba Spojených států ale platí, že nárůst měnové báze – tedy zjednodušeně řečeno „tisk peněz“ – nemá inflační účinek. Úvěrové trhy jsou totiž zamrzlé a z nových peněz nevznikají nové úvěry, které teprve by při nezkroceném růstu svého objemu vykazovaly inflační potenciál. Pochopitelně, až trhy rozmrznou, a firmy začnou investovat a komerční banky úvěrovat, inflace bude opět hrozba. Jenže centrální banky se dušují, že si s touto situací poradí – například zvýšením úroků z rezerv, které u nich drží komerční banky, tak, aby pro tyto banky bylo výhodnější prostředky držet mimo oběh, v rezervách, než jej poskytovat firmám. Ostatně, v posledních letech rapidně bobtnají i rozvahy jiných významných centrálních bank, například americké nebo japonské.

Pohřbení dluhu v rozvaze centrální banky je možné ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé, centrální banka – na rozdíl od vlády – nemůže zbankrotovat; sebevětší své ztráty si prostě může kompenzovat vytvářením nových peněz – tak dlouho, dokud tím není ohrožena cenová stabilita, výsostný to cíl každé centrální banky. Zadruhé, centrální banka musí mít garantovánu (ze strany vlády) monopolní moc nad peněžní emisí na daném území.

Pohřbení dluhů, o němž jako o jedné z možností řešení evropské dluhové krize neoficiálně hovoří i někteří členové bankovní rady České národní banky, značí transformaci rizika vyhlášení platební neschopnosti v riziko inflační. Pro mnohé evropské politiky tak je atraktivním řešením, jelikož případné obecné zdražování v celé eurozóně lze svést na řadu jiných faktorů. Relativně mírné zdražování je také mnohem méně nápadné než potenciální bankrot státu typu Řecka nebo Španělska. A stejně tak je mnohem méně nápadný i jeho dopad, jelikož náklady inflace – v podobě takzvané inflační daně – by byly rozprostřeny mezi 333 milionů obyvatel eurozóny, kteří by za řecký či španělský dluh celkem nevědomky platili třeba i koupí každého, jen o pár centů dražšího rohlíku.

Osel jako kůň

Vraťme se k návrhu Babiše a spol. V čem je principálně odlišný od návrhu na pohřbení dluhů? Babiš vlastně žádá, aby se výnos z oslabení koruny, z jejího jistého znehodnocení, použil ve fiskální oblasti. Důsledkem toho by bylo pochopitelně to, že – za jinak stejných podmínek – by veřejný dluh Česka byl nižší než bez použití prostředků národní banky. Prostředky České národní banky, získané znehodnocením měny, by tedy umazaly část dluhu. V případě pohřbení dluhů je situace obdobná: centrální banka sice zbaví danou problémovou zemi části dluhu, ale za cenu inflačního znehodnocení měny. V obou případech je výsledným efektem nižší veřejný dluh a současně nižší kupní síla obyvatelstva.

Výše uvedené rozhodně není myšleno jako obhajoba Babišova návrhu ani jako obhajoba pohřbívání dluhů centrálními bankami. Za pozornost ovšem stojí to, jak je principálně podobné opatření nahlíženo diametrálně odlišně – na základě toho, kdo jej předkládá a jakým způsobem. Zmíní-li jej svým svérázným způsobem Babiš, jde o demagogii excentrika. Navrhnou-li jej akademičtí ekonomové, jde o podnětný návrh, jímž je třeba se vážně zabývat. Podstata je táž, leč jednou je nahlížena jako ušmudlaný osel, podruhé jako dostihový plnokrevník s rodokmenem a hromadou prestižních cen.

Úvodní foto Isifa

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK