Ekonom-dezertér: Tužby lidí neznají hranic

Vztahy mezi Čínou a Japonskem jsou v poslední době značně napjaté. Známý ekonom Nouriel Roubini dokonce srovnává letošní rok s rokem 1914. Prý může tak jako tehdy propuknout válka, nyní právě mezi dvěma asijskými velmocemi. Střetu se obávají i jiní významní ekonomové. Souhlasíte s nimi?

Zaprvé musím říct, že doufám, že k žádné válce nedojde. Takový záměr Čína rozhodně nemá. Je však třeba zastávat rozhodný postoj v teritoriálních otázkách. A ty ostrovy, o něž je spor veden, náleží historicky Číně, nikoli Japonsku. Japonská armáda je okupovala na sklonku 19. století.

Takže myslíte, že k válce nedojde?

Čína chce dále zachovat mírové prostředí. Region nebyl svědkem žádných bojů od konce druhé světové války, a mělo by tomu tak zůstat.

Vztahy mezi státy v oblasti jsou ale napjaté. A nejde jen o ty čínsko-japonské, třecí plochy existují i mezi Čínou a Tchaj-wanem. Zde se sice situace za poslední roky zklidnila, váš životní příběh ale dobře odráží historické problémy. Za mlada jste dezertoval z tchaj-wanské armády na území pevninské Číny (více se dočtete v boxu Zběhlý zběh). Proč?

Nedezertoval jsem. Prostě jsem se jen chtěl vrátit z Tchaj-wanu zpět do kontinentální Číny. Stejně jako se Američané vracívají z Havaje na kontinentální část Spojených států.

Zběhlý zběh

Justin Yifu Lin je bezesporu zběhlý ekonom. Vždyť se jako vůbec první Číňan – a vlastně i jako první představitel rozvíjející se ekonomiky – stal hlavním ekonomem Světové banky. „Byl jedním z lidí, kteří přivedli tržní ekonomiku do Číny,“ podotýká zase na jeho adresu Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který sám také byl hlavním ekonomem Světové banky.

Jenže tenhle zběhlý ekonom je evidentně také zběhem. Jakkoli svoji dezerci v rozhovoru bagatelizuje, pokud se k ní tedy vůbec vyjadřuje, skutečnost je taková, že ještě docela nedávno mu na Tchaj-wanu hrozil i trest smrti. Když v roce 2002 skonal Linův otec, nemohl syn ani přijet na pohřeb. Tchajwanské ministerstvo obrany totiž dalo zřetelně najevo, že pokud na půdu ostrova vstoupí, otce může velice rychle následovat.

Co přesně a proč se v květnu 1979 stalo, to ví nejspíš jenom Lin sám. Příběh se nejčastěji vypráví takto: Lin Čeng-i (původní Linovo jméno), muž s parádní armádní kariérou v tchaj-wanském vojsku, vlastně takřka národní hrdina, vzal pár vysoce citlivých dokumentů a popadl též dva basketbalové míče, s jejichž pomocí přeplaval úžinu oddělující Tchaj-wan od pevninské Číny. Ve své domovině nechal těhotnou ženu i tříleté dítě. Tchajwanské úřady ale nejprve jeho čin „přikryly“ – prohlásily, že padl v boji.

Lin se v pevninské Číně rychle zorientoval, v roce 1982 absolvoval magisterské studium marxistické ekonomie na Pekingské univerzitě. A o čtyři roky později získal doktorát na Chicagské univerzitě. V Americe se také po letech konečně shledal s manželkou i dětmi. Tchajwanské ministerstvo obrany na něj ale roku 2000 vydalo zatykač pro velezradu. Naštěstí pro Lina nejde o zatykač mezinárodní…

Muselo to být náročné rozhodnutí. Svojí těhotnou ženu a vlastně celou rodinu jste opustil na dlouhá léta.

Bylo to složité, máte pravdu.

Prý jste úžinu přeplaval za použití basketbalových míčů…

Nerad bych se k tomu všem vracel. Je to už historie.

V Číně jste se dokázal rychle prosadit. Když Peking navštívil Theodore Schultz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, tlumočil jste mu. Pak vás pozval na studia do Chicaga. Čím jste na něj zapůsobil?

Měl jsem štěstí. Vlastně mám štěstí po celý svůj život. Myslím, že na něj udělal dojem můj tlumočnický výkon.   Schultz byl proslulý svojí schopností rozpoznat talent. Pochopitelně v té době nebylo vůbec obvyklé, aby americký profesor učinil tak velkorysou podporu čínskému studentovi.

Po návratu do Číny jste se stal vůbec prvním absolventem společenských věd s diplomem z americké univerzity.

Ano. Pořád jsem ale vydělával jen čtyřicet dolarů měsíčně. 

I z toho je patrné, že Čína je dnes úplně jinde. Navzdory enormnímu zbohatnutí země (například mezi lety 1990 a 2005 vzrostl čínský hrubý domácí produkt na hlavu 3,4násobně, pozn. autora) však Číňané nejsou o nic spokojenější než dříve. Proč?

Lidé vždycky chtějí mít všeho víc. A touží se mít stále lépe. S jídlem roste chuť. To je vlastně motor hospodářského růstu a celkového rozvoje. Kdyby se lidé nechtěli mít lépe, nikdy by nevyměnili jeskyně za chýše. Jsou snad v České republice všichni spokojení?

Ne. Spíš naopak.

No vidíte. Přitom jste na tom ekonomicky poměrně dobře. Jde totiž o univerzální princip ekonomie: tužby lidí neznají hranic.

Platí podle vás tahle premisa jak v Číně, tak v České republice… A všude jinde?

Jistě. Dám příklad. V současnosti lidé v Číně uvádějí, že je trápí především tři zásadní věci: příjmová nerovnost, korupce a znečištění životního prostředí. Vezměme si další východoasijské ekonomiky, třeba zmíněný Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Koreu. Díky ekonomickému růstu posledních desetiletí se v těchto zemích podařilo přivřít příjmové nůžky. S korupcí se tyto země pochopitelně potýkají, leč není tak rozbujelá jako v celé řadě rozvíjejících se ekonomik. A rovněž jejich životní prostředí se nesmírně zlepšilo. Ale schválně zkuste kteroukoli z těchto zemí navštívit. Co zjistíte? Jsou tam lidé spokojení? Ne, nejsou.

Mají zase nové tužby…

Přesně tak. Dělala jim vrásky příjmová nerovnost. Také korupce. A rovněž je tížilo znečištěné prostředí. Vše se zlepšilo. Jenže se objevily nové věci, jež je nyní třeba zlepšit, aby „konečně mohli být šťastní“. A stejné to bude v Číně. Až Číňany podobným způsobem přestane rmoutit příjmová nerovnost, rozbujelé úplatkářství a smog, objeví se zase nové problémy. A nové tužby. Bez nich však, jak jsem říkal, by ekonomický rozvoj vůbec nikdy nenastal.

Podle řady ekonomů nyní bouřlivý ekonomický rozvoj čeká Afriku. Nadějné vyhlídky černého kontinentu byly tématem letošního ekonomického fóra v Davosu. Myslíte, že se naplní?

To bude záležet na okolnostech. Je jasné, že s tím, jak se z Číny stává stále vyspělejší ekonomika, se otevírá možnost pro dosud chudé země, aby zaplnily její někdejší místo a aby se mnohem více než dnes soustředily na průmyslovou výrobu v odvětvích, kde bude využita jejich levná pracovní síla. Pokud se této příležitosti chopí, mohou růst stejně dynamicky jako Asie. Přesně v souladu se schématem letících hus.

Prosím?

V šedesátých letech jej popularizoval jistý japonský badatel. Asie podle něj měla Západ dohánět ve formaci, která připomíná hejno hus. První v pořadí je Japonsko, následují „asijští tygři“ Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Hongkong. No a pak třetí vlna zemí – Čína, Vietnam, Filipíny a další. Japonsko kdysi zaplnilo místo, které uvolnily Spojené státy. V padesátých a šedesátých letech mohutně přešlo na průmyslovou výrobu náročnou na pracovní sílu. Uspělo. A svůj průmysl dále sofistikovalo tak, že v něm začalo hrát prim kapitálové vybavení – například hi-tech výrobní linky – namísto lidské pracovní síly. Tuto „mezeru“ zaplnila Korea a další „tygři“ s levnější cenou práce. A ty zase vystřídala Čína a spol.

A nyní probíhá další „střídání stráží“.

Ano. Čínský průmysl se sofistikuje a je čím dál tím závislejší spíše na kapitálovém vybavení než na lidské práci. Africké země, které disponují levnou pracovní sílou, se tedy mohou chopit příležitosti a stát se průmyslovými ekonomikami.

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

• Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi
• Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize
• Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé
• Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano

Nekoliduje to ale s vaším obrázkem budoucího vývoje, v němž Čínu optimisticky vykreslujete jako zemi, která je s to růst každoročně osmiprocentním tempem až do roku 2030? Nezpůsobí přechod na kapitálově intenzivní průmyslovou výrobu výrazné zpomalení průměrného tempa růstu?

Jsem přesvědčen, že Čína může své velmi vysoká tempo růstu udržet opravdu dlouho. Bude totiž stále těžit z toh, že dohání nejvyspělejší globální ekonomiky. Číňané tedy mohou rovnou přejímat to, co již někde jinde ve vyspělém světě funguje. Nemusí riskovat nákladné uvádění něčeho, co se v praxi neujme. Mohou se poučit z chyb, které v minulosti učinili jiní. Říkám tomu status opozdilce. Myslím, že Čína svůj opožděný vstup mezi globální ekonomickou elitu dokáže vysoce kapitalizovat.  

Čína se dnes skutečně může v řadě ohledů počítat mezi technologicky nejvyspělejší ekonomiky. Svědčí o tom například tamní rozmach elektronické měny bitcoin, který nemá obdoby jinde ve světě. Myslíte, že bitcoin je perspektivní platební systém?

Myslím si, že bez politického krytí – aniž by se stal oficiálně uznávanou měnou – nikoli. Kdokoli jiný totiž může snadno vytvořit obdobnou elektronickou měnu.

Získá nakonec bitcoin politické krytí?

Nemyslím si.

Navzdory tomu, že je mezi Číňany velmi populární.

To sice je. Ale vláda mu nikdy podporu nevyjádřila.

Ani nikdy nevyjádří?

Ne, nikdy.

Přesto řadu komentátorů překvapil dokument, jenž měl loni premiéru na čínské státní televizi. K bitcoinu zaujímal překvapivě kladný postoj.

Ale ten neodrážel oficiální stanovisko vlády.

Rozhovor proběhl na ThomasLloyd CleanTech Congress 2014, kde pan Lin přednášel. Publikováno v časopise Týden.