Pane premiére, uvařte nám čaj!

V Indii se blíží parlamentní volby. Naplnění se po nich může dočkat i program zrušení asi třiceti druhů daní, s nímž jde do voleb Indická lidová strana (BJP). Byly by nahrazeny daní jedinou, z finančních transakcí. Je takový záměr uskutečnitelný?

Ta myšlenka je sice poněkud šílená, ale v zásadě splnitelná Myslím si však, že Indie by měla nejprve vyřešit svůj hlavní problém, kterým je obrovská neefektivita a marnotratnost ve fiskální oblasti. Teprve pak ať se ruší daně. A uvědomme si také, že daň z finančních transakcí má regresivní účinek: obzvláště budou zasaženi ti lidé, kteří provádějí malé finanční transakce, tedy zejména chudší. Pravdou také je, že skutečnou zátěží je nepřímé zdanění. Kdokoli chce reformovat fiskální oblast, měl by proto nejdříve reformovat nepřímé daně.

Dejme tomu, že se daně skutečně zruší. Bude samotná daň z finančních transakcí s to pokrýt veškeré veřejné výdaje?

Zběžné propočty ukazují, že výdaje lze pokrýt při poměrně nízké sazbě transakční daně, kolem dvou procent. Ale rád bych, aby to ještě prokázala opravdu zevrubná analytická studie, která se například zaměří na to, kolik lidí po uvedení daně přejde zcela či částečně na hotovostní směnu. V Indii stále víc lidí, nyní asi 40 procent, disponuje vlastním účtem. K jeho založení je ostatně motivuje i vláda, která bezhotovostně vyplácí sociální dávky. Na druhou stranu je tam mnohem běžnější než na Západě se bezhotovostnímu styku zcela vyhýbat.

Meghnad baron Desai

Britský ekonom (73) indického původu a labouristický politik působil v letech 1965 až 2003 na London School of Economics, v posledních pěti letech v hodnosti profesora. V roce 1991 mu byl udělen titul barona a je doživotním členem Sněmovny lordů. Publikoval řadu knih na ekonomická, ale i společenská témata. V jedné z nich argumentuje, že globalizace nakonec povede k renesanci socialismu, v jiné rozebírá bollywoodskou kinematografii a své oblíbené indické herce. V poslední době byl medializován například v souvislosti s nepříznivým hodnotícím posudkem, který vystavil dizertační práci Sajfa Isláma Kaddáfího, syna někdejšího libyjského vůdce. Prahu navštívil u příležitosti konference pořádané společností Prague Twenty ve spolupráci s Aspen Institute Prague. 

Mohlo by rozsáhlé rušení daní vést k citelnému zrychlení tempa růstu indické ekonomiky?

To víte, každá země, které v podobné míře zruší daně, získává na atraktivitě. Ta idea je však velmi ambiciózní a myslím, že nakonec dojde spíše ke kompromisnímu řešení – pravděpodobně budou zrušeny jen daně nepřímé, zatímco ty přímé zůstanou. Zrušení nepřímých daní by posílilo společenskou soudržnost. I zrušení přímých daní by pochopitelně mělo svůj kladný dopad – ne ani tak v oblasti sociální, jako spíš v oblasti byrokratické. V Indii totiž přetrvává značná míra nedůvěry mezi lidmi; mezi vládou a podnikateli. Úředníci mnohdy jako by automaticky uvažovali, že ten či onen podnikatel jistě jede v nějaké levotě. A pokud nepředloží uspokojivé důkazy, že nikoli, je zle. To samozřejmě vede k nekonečnému papírování, k častým inspekcím, k dokumentování všeho možného i nemožného, k úplné buzeraci podnikatelů. Zrušení přímých daní by je tedy od podstatné části této striktní úřední kontroly osvobodilo.

Takže to tempo ekonomického růstu by se zrychlilo?

Ano, dostalo by se na svůj potenciál. Tím je zhruba osmiprocentní meziroční růst. Fundamentálně je totiž indická ekonomika v pořádku. Nyní se jen vyrovnává s neblahými důsledky série korupčních skandálů, které úplně paralyzovaly vládní politiku. Až volby tuhle agónii ukončí, bude se ekonomice dařit o poznání lépe. Takže druhá polovina letošního roku bude z hospodářského hlediska mnohem příznivější než v uplynulých měsících, kdy země také zaznamenala masivní odliv kapitálu.

Přesto, jak říkáte, není samo hospodářství pro Indii nejpalčivější problém. Zcela klíčový problém podle vás není ani tak nerovnost příjmová, jako spíš nerovnost sociální, která souvisí i s tradičním systémem kast. Přispívá i ona k tomu, že se indická ekonomika nachází hluboko pod svým potenciálem?

Jistě. Nerovnost ve společenském postavení je obrovskou brzdou. Lidé k sobě vůbec nepřistupují jako k vzájemně si rovným. Na Západě sice přetrvává, a dokonce sílí příjmová nerovnost, ale lidé k sobě obecně přistupují poměrně důstojně. Hosté v restauraci se k číšníkovi chovají bez povyšování, s elementární slušností. Nikoli pohrdlivě, přezíravě, s despektem jako v Indii.

Co s tím?

Společenskou nerovnost lze vlastně vymýtit mnohem snáze než tu ekonomickou. Ještě v šedesátých letech se se společenskou nerovností potýkaly Spojené státy – černoši měli v porovnání s bělochy potlačená práva a dvakrát důstojně se k nim také zrovna nepřistupovalo. Nyní je tomu úplně jinak: příjmové nůžky se tam sice dále rozevřely, ale lidé jsou si sociálně mnohem blíž než v těch šedesátých letech.

Mimochodem, ekonomická nerovnost byla ústředním tématem letošního ekonomického fóra v Davosu.

Ano. Lze se na ní zaměřit mnohem snáze než na tu společenskou, neboť je lehce měřitelná. Na základě měření lze navíc hned vymýšlet, jakým konkrétním způsobem přerozdělování ji zmírnit. V Indii je sociální nerovnost skutečně palčivějším problémem než ta ekonomická. V posledních letech, ba desetiletích ale dochází k zajímavému úkazu, neboť kastovní rozdělení společnosti jakoby přebíjí rozdělení třídní. Lidé z nižších kast jsou početnější, takže mají úspěch u voleb a dostávají se do vlád. Z vládních a dalších volených pozic pak na důležitá místa státní správy dosazují „své lidi“, tedy zástupce nižší kasty. Lidé z vyšších kast naopak ostrouhají. Do politiky a státní správy se tak dostala spousta lidí, kteří by ještě před takovými třiceti lety neměli na takovou funkci vůbec žádnou šanci.  

Takže třeba premiér už nyní může pocházet z nižší kasty?

Ano. Například Narendra Modi, premiérský kandidát Indické lidové strany a tedy pravděpodobný nadcházející ministerský předseda, pochází z velmi prostých poměrů. Jeho otec se živil vařením čaje. To je práce typická pro zástupce nižších kast. Modi se však na tom nesnaží získat politické body, v osobní prezentaci tuhle kartu zkrátka nevytahuje. Nedávno mu ovšem zástupce vyšší kasty při jistém jednání vpálil, že nikdy premiérem být nemůže a jestli by raději nechtěl ostatním účastníkům toho jednání uvařit čaj. To je tak necitlivé! A arogantní!

V Davosu se také hodně hovořilo o takzvaném „re-shoringu“. Výroba se má vrátit zpět do Spojených států nebo Evropy, nemá už být v takové míře záležitostí „off-shorové“, tedy například i indické pracovní síly. Pozorujete tento trend už nyní? Co o něm míníte?

V kritické fázi recese si lidé jako prezident Obama evidentně říkali, cože je to za pořádky, když nám práci berou nějací Indové, třeba i v rámci tolik pověstného outsourcingu. Ale to je globalizace! To je globální konkurence! Nelze tyto fenomény vzývat, když se daří, a když jde pak ekonomika do kytek, najednou vytahovat ochranářské argumenty. „Re-shoring“ je v pořádku, pokud půjde o výsledek zdravého kalkulu té či oné firmy, která sezná, že jeho prostřednictvím ušetří na nákladech. Nesouhlasím však s „re-shoringem“, měl-li by být výsledkem nějaké regulace, prosazené nota bene s protekcionistickým zdůvodněním. Reálné mzdy jsou ovšem Západě navzdory jejich dlouholeté stagnaci pořád mnohem výš než mzdy v rozvíjejících se ekonomikách. Takže Západ by musel nabídnout opravdu značnou výrobní výhodu, aby se firmám vyplatilo vrátit se zpět.  

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

• Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi
• Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize
• Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé
• Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano

V Indii je navíc několik výborných univerzit, hlavně technického zaměření, které už dnes patří k úplné světové špičce. To zemi také zřejmě zatraktivňuje v očích globálních investorů.

Indický vzdělávací systém je dobrý – ale jenom v některých ohledech. Indie má výtečné inženýry či účetní. Tato povolání totiž nevyžadují kritické myšlení. Takhle se to naučte, takhle to dělejte. Nic víc. Jenže za deset let tuhle práci třeba svedou daleko lépe i levněji počítače. Je třeba se ve vzdělávání přeorientovat a učit studenty mnohem víc tomu, jak se mají rozhodovat, jak vytvářet neozkoušené projekty na zelené louce, jak plánovat a jak implementovat. Pouze memorování stačit nebude.

Podobný problém trápí ale třeba i Čínu. Jeden americký profesor, který tam často jezdí přednášet, mi dokonce říkal, že podoba čínského vzdělávacího systému – jenž stále do značné míry ctí právě memorování – bude zásadní překážkou dalšímu čínskému ekonomickému rozkvětu.

Zcela jistě. Obojí jsou starodávné kultury. Elity se odnepaměti vzdělávaly právě učením nazpaměť. Mandaríni memorovali od rána do večera konfuciánské texty. Ty ale nejsou moc platné, jakmile se člověk ocitne na rozcestí a neví, jakou cestou se vydat dál. Nutno však říci, že Indové jsou přece jenom poněkud imaginativnější než Číňané. Indové tvoří totiž otevřenější společnost. Nezdráhají se tolik vydat po méně probádaných stezkách, i s vědomím možného nezdaru. V Číně jakýkoli pokus o experiment, nový postup, který není ozkoušený a odchyluje se, byť krotce, od oficiální linie, nejspíše zarazí hned místní stranická buňka. Jak Čína, tak Indie musí ale vzít za svou kreativnější filozofii, protože ovoce, které bylo možno sbírat takřka bez námahy, už tyto země sklidily. Za dalším už je třeba se vydat výše, do pomyslné koruny stromu, a k tomu pouhé biflování nepostačí. Je třeba tvořivé invence.

Úvodní foto isifa / Camera Press / Peter Searle; foto v boxu autor