Polemika s antimonopolním strašákem

Jednou z poměrně častých námitek proti volnému trhu je jeho přílišná volnost: chybí mu antimonopolní zákony. Argument zní přibližně takto: Na trhu se postupně ustálí menší počet velkých hráčů, kteří budou schopni a ochotni celkem hravě se vypořádat s konkurencí. Jakmile se objeví nová firma v oboru, etablovaní hráči nasadí dumpingové ceny a budou je držet tak dlouho, dokud nová firma nezkrachuje. Pak se k nim všichni zákazníci vrátí a oni budou opět kasírovat tučné zisky. Další firmy už nebudou mít odvahu do odvětví vůbec vstupovat.

Jistě by se dalo na mnoha stranách teoreticky dokazovat, proč to tak na volném trhu s největší pravděpodobností vůbec nebude, a pokud ano, pak jen proto, že právě takhle výrobci nejlépe slouží zákazníkům – ale to skoro nikoho nebere. Jeden příklad ze života vydá za dvě knihy teorie. Podívejme se tedy v krátkosti na několik spíše praktických bodů k dané námitce z naší všední reality.

• Dnes volný trh nemáme, takže tvrzení, že na volném trhu by se ustálili jen velcí hráči, protože to tak vidíme kolem sebe, je dosti liché. Naopak mohli bychom tvrdit, že jsou to právě státní zásahy (jako např. obrovská administrativní zátěž kladená na firmy a podnikatele, které neproporcionálně zatěžují menší podniky, zatímco ty velké takové náklady snadno unesou, nebo vylobbované zákony, které se opět hodí velkým firmám, a ne těm malým), co způsobuje jistou oligopolizaci některých ekonomických odvětví. Těžko předpovídat jak by vypadal skutečný volný trh, ale byl by jistě vzdálený současné ekonomice.
• Finančního ředitele sice zajímá zisk firmy za tři roky, ale mnohem víc ho zajímá zisk letos. Zisk, který s dumpingovými cenami půjde pěkně ke dnu. A jen málokdo si může dovolit držet ceny nízko dostatečně dlouho. To by se akcionářům moc nelíbilo. Proč myslíte, že se telefonní operátoři v Česku (ti kterým výjimečné postavení garantuje telekomunikační úřad, a nikoliv volný trh) bojí čtvrtého velkého operátora jako čert kříže?
• Boj o zákazníka, který jde za nejnižší cenou, se může značně prodražit. Pokud jde zákazníkovi u určité služby jen a pouze o cenu a nic jiného, pak si nikdy nemůžete být jistí, že si ho udržíte. Vždycky se může objevit někdo, kdo bude schopen mít – byť jen chvíli – nižší ceny než vy. A vy se opět pustíte do dalšího boje o stejného zákazníka. Podruhé, potřetí… Mimo to, co asi udělají ostatní zákazníci, když uvidí, že jste ochoten tomuto zákazníkovi prodávat za nižší ceny? Budou je požadovat taky. Prekérka.

• Různí zákazníci poptávají „různé služby“ – ačkoliv se jedná o tutéž službu. Někteří chtějí nakoupit hlavně levně a kvalita pro ně není až tak důležitá. Další jsou ochotni platit horentní sumy za prvotřídní kvalitu. A pak existuje mnoho dalších skupin zákazníků, kteří se pohybují někde mezi nimi. Běžný účet je pořád běžný účet, ale můžete mít velké množství kombinací ceny a kvality. A pro jednoho poskytovatele této služby může být velmi obtížné nabídnout takové služby, aby uspokojil všechny skupiny zákazníků. Kdyby šli všichni zákazníci jen po ceně, jak by potom bylo možné, že bezpoplatkové banky ještě nezískaly celý trh?
• Zmíněné bankovnictví patří tradičně k velmi regulovaným ekonomickým sektorům a nejinak tomu je i v Česku. To přirozeně vede k omezenému množství hráčů na trhu. Přesto se během posledních několika let u nás objevily nové banky, které se pustily do souboje s velkými hráči. A zatím se jim nedaří vůbec špatně. Na druhou stranu, co dělají velcí hráči? Vidíme, že by se ty malé snažili odrovnat nízkými cenami (více než při běžném konkurenčním boji)? Spíš než to se zdá, že se jednotlivé banky víc vyprofilovaly a soustředí se na jednotlivé segmenty než na celý trh.
• Z minulého bodu také vidíme, že nový hráč na trhu nemusí být žádný chudák. Jednu z nových bank vlastní velká investiční společnost, druhou penzijní fond a třetí je členem velké bankovní skupiny. Staří (velcí) hráči by měli značný problém nechat ty nové vykrvácet, aby mohli přebrat zpátky svoje zákazníky. Pokud chce někdo konkurovat velké firmě, pak se nemůže divit, že to nejde s milionem na účtu.
• Zdá se, že u korporací s komplexní strukturou existuje tendence k mnohem větším neefektivitám (v nákladech, rozhodování…) než u drobných firem. Rozhodování v takových firmách může často narážet na problémy ne nepodobné nemožnosti efektivní alokace zdrojů v centrálním plánování. To může být jednou z mnoha výhod menšího nováčka, který se snaží urvat kus trhu pro sebe.

Pokud bychom to celé měli nějak shrnout, pak můžeme říct, že nejenže neexistuje teoretický podklad pro oligopolizaci či monopolizaci jednotlivých odvětví na volném trhu, ale nepozorujeme podobné věci ani v současné praxi, pokud dokážeme nahlédnout pod pokličku. Monopoly jsou strašákem, kterého není třeba se obávat.