Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Švédsko zbohatlo díky liberalismu, nikoliv socialismu: Kořeny

Portál libertarianism.org před nedávnem uveřejnil pozoruhodný text Johana Norberga, který boří mýtus o Švédsku jako příkladu ekonomického úspěchu sociální demokracie. Švédský ekonomický zázrak totiž nastartovala politika ekonomického liberalismu.

Pozoruhodný Norbergův text, jímž nás Bohumír Žídek provede, najdete zde: How Laissez-Faire Made Sweden Rich

Autor uvádí, že Švédsko bylo před 150 lety chudší než dnešní Kongo, průměrná délka dožití byla poloviční a kojenecká úmrtnost třikrát tak vysoká jako v průměrné rozvojové zemi. Pětičlenná rodina obvykle obývala jednopokojový byt s kuchyní, často dokonce takový byt sdílelo víc rodin. V roce 1900 tak v domě s 200 jednopokojovými byty průměrně žilo 1400 lidí.

V letech 1850–1950 se švédský národní důchod zosminásobil a počet obyvatel vzrostl dvojnásobně. Kojenecká úmrtnost klesla z 15 na dvě procenta a průměrná délka dožití stoupla o 28 let. Chudá rozvojová země se proměnila v jedno z nejbohatších míst na světě.

Ačkoliv je tento úspěch často připisován švédským sociálním demokratům, pravdou zůstává, že v roce 1950 byly daně ve Švédsku nižší a veřejný sektor menší než ve zbytku Evropy či v USA. Teprve poté začali švédští politici zasahovat do ekonomiky a přerozdělovat bohatství, které Švédové v předcházejícím období soukromou aktivitou vytvořili. V době největších úspěchů Švédsko uplatňovalo ekonomickou politiku nezasahování – laissez faire.

Anders Chydenius – otec švédského liberalismu

V roce 1763 Švédové vnímali jako obrovský problém masovou emigraci. Toho roku se finsko-švédský kněz Anders Chydenius zúčastnil esejistické soutěže na dané téma a jeho průlomový příspěvek neobviňoval emigranty, ale švédskou vládu, převládající regulace, vysoké daně a zkorumpovaný systém, který lidem znemožňuje se prosadit a vytvořit si podmínky pro důstojný život. Poukazoval na privilegia, drahé koncese a další překážky, znemožňující vstup těžce pracujících lidí na trh a chránící malou, neflexibilní aristokracii.

Nespravedlivě vysoké daně lidem sebraly všechno, co dokázali vytvořit, zkorumpované soudnictví znamenalo, že jakýkoli spor byl dopředu ztracený, a přísné regulace tisku jim bránily si na kteroukoliv z těchto nespravedlností stěžovat. Podle Chydenia byli chudí lidé inteligentní a pracovití, jen tak si uměl vysvětlit, že dokázali přežít v tak nepříznivém geografickém i ekonomickém podnebí. Bohužel však museli většinu energie vynakládat k překonávání regulací, vysokého zdanění a korupce. Chydenius proto navrhoval rozsah státu a výši daní dramaticky snížit. Stát měl pouze bránit bezpečnost „našich životů a majetků“. Odmítal dotace i pro odvětví, která oceňoval, například zemědělství a rybářství. Tvrdil, že na vládu by se mělo vztahovat sedmé přikázání – nepokradeš. Prosazoval i svobodu pohybu a vyznání.

Chydenius v parlamentu

Chydeniův význam tkvěl v tom, že nebyl jen politickým teoretikem, ale i aktivistou. V letech 1765–1766 působil ve švédském parlamentu. Země měla v té době slabého panovníka a silný parlament, proto byl jeho vliv poměrně výrazný. Protiruská „strana klobouků“ v té době přišla o moc, k níž se dostala „strana čapek“. Ta sice neměla žádnou jednotnou ideologii, ale měla jisté tendence k omezování vládních výdajů a odporu k válce. Chydenius se stal postupem času lídrem nearistokratického křídla této strany. Díky tomu se postupně dařilo prosazovat liberalizaci obchodu, omezování dotací a snižování daní. Jeho největším parlamentním úspěchem se však stalo schválení zákona garantujícího svobodu tisku, který ukončil cenzuru a znamenal zveřejňování úředních rozhodnutí a dokumentů, což byl v roce 1766 celosvětový unikát.

Zajímavé je, že v jedné ze svých prací popsal mechanismus samoregulace trhu, a to dobrých jedenáct let před vydáním Smithova Bohatství národů, v němž se poprvé objevilo spojení „neviditelná ruka trhu“. Chydeniův radikalismus však vedl k tomu, že se proti němu nakonec postavilo aristokratické křídlo vlastní strany. Nicméně jeho vliv na vývoj švédského politického myšlení byl obrovský.

Nová opozice

Král Gustav III. ještě stihl podepsat zákon o svobodě vyznání, který navrhl Chydenius, dát zemědělcům větší kontrolu nad jejich půdou a liberalizovat zemědělský obchod, pak byl ale roku 1792 zavražděn. Vedle určitého posunu liberálním směrem král ještě před svým úmrtím stačil posílit roli panovníka a oslabit roli parlamentu, což umožnilo jeho synovi Gustavu IV. Adolfovi mnohé liberální reformy zvrátit.

Za jeho vlády Gustava IV. Adolfa rostla nespokojenost, protože opět nastala ekonomická stagnace a k tomu se přidaly vojenské konflikty s Ruskem, Dánskem a Francií. Daně a inflace narostly na úroveň vyšší než před Chydeniem a v roce 1808 navíc Švédové ztratili Finsko, do té doby integrální součást Švédska.

Švédskou armádu v té době vedl Georg Adlersparre, který se považoval za liberála a dokonce publikoval první švédský překlad Smithova Bohatství národů. Právě tento důstojník vedl v roce 1809 revoluci, která svrhla krále.

Po revoluci sice došlo k obnovení svobody tisku i k drobným ekonomickým reformám a umenšení určitých šlechtických privilegií, nicméně členové nově založené Liberální strany nemohli být spokojeni. Zvláště poté, co se králem stal Karel XIV. Johan, bývalý Napoleonův generál, který se projevil jako oponent osvíceneckých a liberálních myšlenek. Svoboda projevu ovšem umožnila další rozvoj liberálního hnutí a posilování opozice. I mezi šlechtou postupem času rostla skupina lidí, kteří chápali společenská privilegia jako problém bránící ekonomickému rozvoji. Současně se začala zvětšovat střední třída i počet lidí, kteří měli určitý kapitál, ale nemohli jej svobodně investovat.

Hierta – architekt změny

Sjednocující osobou různých opozičních skupin se počátkem 19. století stal novinář a vydavatel Lars Johan Hierta. V roce 1830 Hierta založil list Aftonbladet (Večerník), první moderní švédské noviny, jež se záhy měly stát baštou švédského laissez-faire liberalismu. Na úspěch periodika Hierta vsadil své poslední jmění – neúspěch by znamenal jeho osobní bankrot. K tomu však nedošlo. Naopak.

K prvním významným příznivcům a sponzorům listu patřil zmíněný liberální důstojník a revolucionář Adlesparre. List byl díky Hiertovu smyslu pro humor do značné místy satirický a také velmi čtivý. Pro střední třídu se rychle stal exkluzivním zdrojem informací o skutečném stavu země, který nebyl zrovna lichotivý. Navíc nabízel řešení – liberalizaci a industrializaci. Poukazoval přitom na pozitivní příklady ze světa, z USA, Norska a Anglie.

Hiertovým prvním návrhem v parlamentu bylo zrušení zákazu veřejné konzumace alkoholu, který chápal jako legislativu namířenou vůči chudším vrstvám – jenom ty byly tímto zákonem postiženy. Podle Hierty by měl člověk mít svobodu opít se, jak chce, dokud nezačne ohrožovat ostatní na zdraví a majetku. Kromě toho věřil v absolutní svobodu projevu nebo rovná práva žen. Žádné skupině by podle něj nemělo být umožněno brát peníze z kapes druhých. Každému by mělo být umožněno začít podnikat v kterémkoliv odvětví – včetně bankovnictví – a obchodovat bez jakýchkoliv bariér.

Hiertův liberalismus stál na Lockově ideji přirozených práv a myšlenkách americké revoluce. Tento přístup často kombinoval s utilitaristickými argumenty klasických ekonomů. Nejvíce si oblíbil autory, kteří tyto přístupy kombinovali rovněž – například Fredérica Bastiata nebo představitele manchesterského liberalismu Rocharda Cobdena a Johna Brighta. Aftonbladet mu posloužil jako platforma pro uvedení myšlenek těchto lidí do švédského prostředí.

Švédský liberalismus kladl důraz na myšlenku, že mezi zájmy jednotlivých skupin obyvatel panuje soulad. Střet mezi jednotlivými skupinami bude jen iluzí, pokud zrušíme všechna privilegia a umožníme všem občanům vydělat si na živobytí a profitovat pouze prostřednictvím služby ostatním lidem v rámci svobodného trhu. Výklad Adama Smithe, že nejde o shovívavost řezníka, pokud očekáváme levné a kvalitní maso, ale o jeho osobní zájem, nebyl pro švédské liberály pouhým ekonomickým tvrzením, ale základem jejich světonázoru. Podle něj řezník není naším nepřítelem. Pokud bude veškerý obchod dobrovolný, neuzavřeme dohodu, která by nebyla oboustranně výhodná. Tak si liberálové představovali společnou snahu o pokrok a lepší svět.

Vyšlo v prosincovém čísle Revue Politika. Pokračování: Přežít socialismus

Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem z Nadácie F.A. Hayeka nebo s lidmi z předního liberálního think... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK