Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pobírači a tvůrci

Nicholas Eberstadt napsal nevelkou, ale důležitou knížku, která břitce ukazuje, jak se rozšiřuje sociální stát, a odhaluje propast, na jejíž hraně nyní v důsledku této expanze balancují přetrvávající ideály republikánské vlády. Národ pobíračů: americká epidemie nárokování je poučný a alarmující. Avšak tomu, co je na našem nynějším politickém uspořádání skutečně zničující, se Eberstadt věnuje jen nepřímo.

Coby přední americký demograf se Eberstadt zaměřuje na „nárokovatelné výdaje“, což je oficiální termín vztahující se k finančním transferům od vlády k jednotlivcům, které se realizují na bázi jiné než odměňování. Za poslední půlstoletí se tyto nárokovatelné výdaje – po úpravě o inflaci a populační růst – zvýšily o víc než sedm set procent. Dvě třetiny federálního rozpočtu jsou určeny právě na ně. Tato skutečnost je způsobena jak nárůstem plateb realizovaných na základě potřebnosti žadatelů (programy proti chudobě, jako je Medicaid nebo potravinové poukázky), jež se od roku 1960 zvýšily třicetinásobně, tak i plateb nárokovaných na základě věku (jako jsou programy typu Social Security a Medicare), jež se zvýšily dvanáctkrát. Většina Američanů již překročila to, čemu Eberstadt říká „symbolický práh“, a pobírá alespoň jednu z těchto federálních dávek – a není to způsobeno prostě jen stárnutím společnosti. Dávky nárokované na základě potřebnosti pobírá stále víc amerických domácností bez ohledu na pokles či nárůst nezaměstnanosti nebo míry chudoby.

Ztráta studu

Eberstadt vyjadřuje obavy, že se Američané stávají stále „závislejšími na dávkách a jsou jejich otroky“. Jeho prvořadým zájmem je otázka, jaké morální dopady má tento stav na společnost, jejíž stát stále roste a je stále angažovanější v přenosu bohatství od bohatých k chudým a od mladých ke starým. Neznepokojuje ho, že je bohatství nespravedlivě odebíráno těm, kdo ho získali svou chytrostí a tvrdou prací; spíš si dělá starosti o ctnosti, které sociální stát a navázaný morální hazard podemílají. Skutečné nebezpečí závislosti spočívá v tom, že oslabuje energické úsilí nezbytné pro úspěch státu, který je založen na duchu obchodu.

Jednou z protilátek proti závislosti je kultura, která závislost odmítá jako cosi nečestného. Zdá se však, že z touhy nesoudit či nestigmatizovat chudé jsme tento kulturní trend již rozmělnili. Potravinové poukázky bývaly snadno k poznání, protože byly větší než bankovky a trochu pestřejší; nyní vypadají jako kreditní karty, takže jejich uživatelé se při jejich používání necítí nepohodlně – buď vůbec, nebo jen trochu. Není náhodou, že od zavedení nového systému potravinových poukázek se jejich užívání velmi rozšířilo. Stejně tak lidé, kteří by se kdysi bývali styděli být na podpoře, stále více využívají nedbale kontrolovaných federálních dávek v invaliditě. Na federálních programech podporujících invalidy participuje více než osm milionů Američanů mladších šedesáti pěti let, přičemž uvádějí neurčité důvody typu „poruch nálad“ a problémů souvisejících se svalovou a kosterní soustavou – a to v míře vyšší než kdy předtím.

Eberstadt podává pozoruhodný výkon, když zachycuje rozšiřování dávek a sleduje, jaká je míra přerozdělování v nynějším systému – nabízí nám grafy ukazující, jak je celý tento mechanismus financován nejbohatšími Američany – nicméně v člověku zůstává pocit, že ačkoli kultura zodpovědnosti byla již poškozena, máme stále daleko k tomu, abychom se stali národem lidí prostých ctižádosti a závislých na vládě. Kniha také obsahuje dva eseje, které jsou reakcí na Eberstadta a jejichž autory jsou v jednom případě William Galston, ve druhém pak Yuval Levin.

Pomalé, otylé, zbytné a necitelné monstrum

Galston, veterán Clintonovy prezidentské administrativy, připouští, že s potravinovými poukázkami a federálními dávkami pro invalidy jsou vážné potíže, zpochybňuje však představu o epidemii závislosti. Poukazuje na skutečnost, že velká většina redistribučních programů, jež Eberstadt rozebírá – Medicare a Social Security –, čerpá od mladých a dává starým. Programy proti chudobě snad mohou poškozovat pracovní etiku a tlumit úsilí i ambice, avšak programy pro seniory jsou ze strany těch, kdo z nich profitují, považovány za zaslouženě nárokované, protože do nich po desítiletí přispívali. To se však pletou. Za každý dolar, který vložili do programu Medicare, prarodiče čerpají více než tři dolary; na svých vnucích pak nechávají, aby si nějak poradili se vzniklým schodkem. Senioři však nejsou ani odborníci na pojišťovnictví, ani ekonomové. Věří prostě něčemu, co jim řekli odborníci a politici, kteří se v této problematice vyznají nebo kteří si tyto experty najímají. Galston zastává názor, že jsme národem pobíračů – ale už ne národem lidí doopravdy závislých – a že s rozsáhlým sociálním státem můžeme vycházet v dobrém za předpokladu, že se z rozpočtového hlediska chová rozumně.

Galston zpochybňuje dvojici Eberstadtových alternativ, tedy že se rozhodujeme mezi závislostí a nezávislostí. Tvrdí, že existuje třetí možnost spočívající ve vzájemné závislosti, přičemž právě tato alternativa vystihuje moderní sociální stát nejpřesněji. Když je člověk mladý, platí za staré, a když je starý, budou mladí platit na něj. Když je člověk chudý, dostává podporu – a tu pak bude pomáhat financovat, až bude bohatý.

Yuval Levin, editor časopisu National Affairs, nesouhlasí s Galstonovou představou, že sociální stát je produktem vzájemné závislosti. Uznává, že Američané jsou navzájem závislí v tom smyslu, že jsou propojeni v rozsáhlé a různorodé směsici rodin, místních komunit, náboženských skupin, občanských sdružení a podniků, jež americké společnosti dodávají pestrost. Tento prostor mezi jednotlivcem a vládou označujeme jako občanskou společnost. Avšak občanská společnost je ze strany sociálního státu vystavena dvěma různým tlakům. Prvním je tlak vyvíjený seshora, který plyne z touhy sociálního státu dosáhnout určitých cílů (například neomezovaného přístupu k antikoncepci a potratovým pilulkám). Stát se ve smyslu tvorby konkrétních politik zmocňuje kontroly nad různými institucemi, které vzešly z občanské společnosti (nemocnice katolické i nekatolické), s úmyslem využít prostředků občanské společnosti k dosažení vládních cílů. Druhý tlak vychází z postupného vytěsňování občanské společnosti (a nejbezprostředněji soukromého podnikání) bobtnajícím státem, což má za následek pokles počtu finančních přesunů založených na mechanismu vzájemné závislosti, jež jsou typické pro systém svobodného podnikání. Místo soukromé dobročinnosti a trhem inspirovaných inovací je zaujímáno tím, co Levin označuje za „pomalé, otylé, zbytné a necitelné monstrum“.

Potřebujeme překážky

Eberhardt má pravdu v tom, že v našich obtížných politických dilematech nejde jen o matematiku, nicméně zaměření se na problém závislosti se dotýká pouze podružné části velké morální krize spočívající v proměně v národ pobíračů. Sociální stát si zasluhuje kritiku v mnoha ohledech, avšak tato kritika – ať už se týká závislosti, neefektivity či svobody – se sice obrací k jádru problému, nicméně nedokáže ho uchopit a porozumět mu. V zájmu politického působení a principiální čistoty konzervativci musí být schopni lépe nastínit, proč je národ pobíračů, národ, ve kterém dochází k tak rozsáhlému přerozdělování, méně životaschopný, méně hledící vpřed a méně šťastný.

Národ pobíračů není národem lidí závislých, jenž klopýtá přes falešné představy, dokud kohoutek nevyschne a nepřinutí nás k bolestnému návratu. Je však národem, u kterého je pravděpodobné, že své každodenní činnosti bude shledávat méně uspokojivými. Pokud zauvažujeme nad tím, jaké jsou nejvýznamnější zdroje radosti a uspokojení, budeme přemítat nad věcmi, jež jsou trvalou expanzí vlády nenápadně podemílány, odsouvány a oslabovány.

Dovolím si tvrdit, že štěstí má dva hlavní zdroje: vydobytý úspěch a sdružení a vazby, na nichž se podílíme. Vydobytým úspěchem mám na mysli pocit z dobře vykonané práce. Takový pocit se neomezuje na naše pracoviště, nýbrž se vztahuje i na naše soukromé životy a službu veřejnosti. Toužíme po uznání, přičemž naše svědomí požaduje uznání zasloužené. Máme-li být skutečně šťastni, potřebujeme překážky, které bychom zdolávali, a obtíže, přes které se dokážeme přenést. Stejně tak, jako se někdy rozhodneme dívat se raději na televizi, místo abychom četli knihu, třebaže víme, že čas strávený nad knihou bychom si pravděpodobně užili více, vyhýbáme se občas obtížným úkolům slibujícím opravdový zisk a upřednostňujeme to, co získáme snadno a bez námahy. Jestliže muž cítí, že je schopen zajistit své ženě a dětem střechu nad hlavou, je v tomto pocitu skryta velká důstojnost. Taková schopnost si zaslouží uznání a onen muž z něj může čerpat uspokojení. Co se ale stane, jestliže stát řekne, že nikdo by neměl být bez střechy nad hlavou, a začne rozdávat dotace nebo realizovat stavební projekty? Je možné, že více lidí bude mít střechu nad hlavou, nicméně ten malý, leč trvanlivý úspěch dostupný každému, kdo má nějakou kázeň, zmizí – a s ním i uspokojení, které z něj plyne.

V průběhu posledních desítiletí lidé opouštěli řady pracujících jako nikdy předtím. Neměli bychom přehlížet myšlenku, že odešli zčásti proto, že naše kultura učinila absenci na trhu práce podstatně méně nepřitažlivou, než bývala kdysi. A stejně tak bychom neměli odmítat představu, že postindustriální ekonomika lidem působí problémy. Svůj díl viny však má i skutečnost, že sociální stát tím, že lidem poskytuje hmotné zisky ve formě dávek, omezil uspokojení dosažitelné prací – zejména v případě těch, jejichž schopnosti jsou skromné.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Proměnili naše vztahy

Jedinečné uspokojení, jež plyne z našeho zapojení do různých sdružení a vazeb, je dalším klíčovým důvodem, proč upřednostňovat dynamickou realitu občanské společnosti před bezduchým vměšováním a rušivými zásahy vládní byrokracie. Ponecháme-li lidi, aby si poradili, jak umí, pak ti, kdo sdílejí nějaké zájmy a starosti, mají sklon se spontánně sdružovat. Bez ohledu na to, zda jde o romantické námluvy, svědomitou péči o rodiče či děti, společnou pobožnost v kostele, soucitnou pozornost věnovanou sousedům ve zranitelném postavení, náhodnou konverzaci s prodavačem v železářství či dlouhé večery plné smíchu strávené s parťáky z pokeru či čtenářského kroužku, ve všech těchto vztazích nacházíme opravdovou hodnotu, smysl i uspokojení. Všechny tyto momenty dalece překračují hranice materiálna. Takové organické sdružování je – jak napsal Alexis de Tocqueville – klíčem k „morálce a inteligenci demokratického národa“. De Tocqueville pak také říká, že „…pocity a myšlenky se obrozují, duše se posiluje a lidská mysl se rozvíjí právě jen skrze vzájemné styky lidí mezi sebou navzájem“.

Hrubý domácí produkt státu představuje souhrn naší námahy přepočítaný na peníze, sám o sobě je ale jen zlomkem našeho každodenního úsilí. Zároveň s tím, jak působnost vlády roste coby zlomek HDP, roste také jako zlomek naší práce. Stále větší část toho, co děláme, končí jako zdroje, které vláda přerozdělí, čímž plynule přebudovává strukturu našich vztahů. Stejně tak zároveň s tím, jak je stále více přirozeně se utvářejících institucí usměrňováno státní regulací, rozplývá se i smysluplnost a uspokojení, jež z občanské společnosti čerpáme. Naše aktivity se stávají stále řízenějšími a vztahy, v nichž jsme zapojeni, jsou stále častěji uskutečňovány skrze federální zprostředkovatele. Zrádné na tom je, že některé z těchto spolků a sdružení začínáme vnímat jako záležitost vlády. Proč bychom krmili někoho v nouzi, když může dostat potravinové poukázky?

Anketa

Máte rádi překážky?

Dávání je odpírání

To vše ale neznamená, že bychom měli tvrdit, že je třeba sociální stát odbourat. Naše společnost je lepší a šťastnější, jestliže v ní existuje záchranná síť, která zachytí ty, jimž bezprostředně hrozí, že upadnou do skutečné nouze, z níž často není úniku. Naším cílem by tedy mělo být vytvoření sociálního státu s jasně vymezenými hranicemi, který ponechává maximální prostor občanské společnosti, sociálního státu, který pro svobodné sdružování není příliš velkým břemenem a který s ním příliš nemanipuluje. Takového sociálního státu, který nás ochraňuje před těžkostmi, ze kterých nelze uniknout, ale který zároveň neodstraňuje všechny překážky. Nárokované dávky by měly být efektivnější a měla by se u nich přísněji zjišťovat skutečná potřebnost. Měly by také jejich příjemce povzbuzovat, aby využívali svou činorodost, a vždy, kdy to je možné, je naplňovat vitálností občanské společnosti. Tyto podněty jsou jádrem agendy, která se velice blíží té republikánské: využívat trh k posílení hodnoty, již dostáváme za dávky, omezit výdaje na programy proti chudobě tak, aby plynuly jen těm, kdo chudí opravdu jsou nebo mají k chudobě blízko, zvyšovat a zlepšovat pracovní nároky, a stále být více než otevřeni iniciativám, které vycházejí z náboženského přesvědčení.

Eberstadt přesvědčivě tvrdí, že se stáváme národem, ve kterém je příliš mnoho pobíračů a příliš málo těch, kdo tvoří hodnoty. Je-li tomu tak, musíme být bystrozrací a uvědomovat si, jaký problém taková společnost má: není jím nerovnost v příjmech, nýbrž nerovnost v osobním uspokojení. Ti, kdo tvoří hodnoty, lidé, kteří jsou schopni vydobýt si úspěch a kteří utvářejí nová a plodná sdružení, jsou spokojení, naplnění a šťastní. Jestliže se konzervativci chtějí přimlouvat za vládu, která může „uzavřít kruh naší blaženosti“, jak to formuloval Jefferson, nebo – řečeno slovy Lincolnovými – „připravit cestu chvályhodné snaze o získání všech“, musejí udělat více než jen dát od problému ruce pryč: tak, jako to udělal Mitt Romney, když byl na videozáznamu přistižen, jak říká, že 47 procent Američanů, kteří pobírají vládní dávky, je mimo jeho politický dosah.

Konzervativci se nemohou zajímat výhradně jen o ekonomickou neefektivitu státu rozdávajícího dávky či o nespravedlnost přerozdělování. Takové starosti jsou – v tom nejlepším případě – ve vztahu k opravdovému problému sociálního státu, který preferuje nároky, jen podružné. Oním problémem je, že zatímco stát je zde proto, aby poskytl pomoc těm, kdo ji potřebují, národ pobíračů je také předurčen k tomu, aby občanům odpíral nehmotné přínosy svobodné společnosti – ty přínosy, které ve skutečnosti potřebují nejvíce.

Z anglického originálu Makers and Takers, Commentary, November 2012, přeložil Pavel Pšeja. Mezititulky Finmag
Vyšlo v listopadovém čísle Revue Politika

Komentáře

Celkem 50 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK