Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pobírači a tvůrci

| 20. 11. 2013

Nicholas Eberstadt napsal nevelkou, ale důležitou knížku, která břitce ukazuje, jak se rozšiřuje sociální stát, a odhaluje propast, na jejíž hraně nyní v důsledku této expanze balancují přetrvávající ideály republikánské vlády. Národ pobíračů: americká epidemie nárokování je poučný a alarmující. Avšak tomu, co je na našem nynějším politickém uspořádání skutečně zničující, se Eberstadt věnuje jen nepřímo.

Pobírači a tvůrci

Coby přední americký demograf se Eberstadt zaměřuje na „nárokovatelné výdaje“, což je oficiální termín vztahující se k finančním transferům od vlády k jednotlivcům, které se realizují na bázi jiné než odměňování. Za poslední půlstoletí se tyto nárokovatelné výdaje – po úpravě o inflaci a populační růst – zvýšily o víc než sedm set procent. Dvě třetiny federálního rozpočtu jsou určeny právě na ně. Tato skutečnost je způsobena jak nárůstem plateb realizovaných na základě potřebnosti žadatelů (programy proti chudobě, jako je Medicaid nebo potravinové poukázky), jež se od roku 1960 zvýšily třicetinásobně, tak i plateb nárokovaných na základě věku (jako jsou programy typu Social Security a Medicare), jež se zvýšily dvanáctkrát. Většina Američanů již překročila to, čemu Eberstadt říká „symbolický práh“, a pobírá alespoň jednu z těchto federálních dávek – a není to způsobeno prostě jen stárnutím společnosti. Dávky nárokované na základě potřebnosti pobírá stále víc amerických domácností bez ohledu na pokles či nárůst nezaměstnanosti nebo míry chudoby.

Ztráta studu

Eberstadt vyjadřuje obavy, že se Američané stávají stále „závislejšími na dávkách a jsou jejich otroky“. Jeho prvořadým zájmem je otázka, jaké morální dopady má tento stav na společnost, jejíž stát stále roste a je stále angažovanější v přenosu bohatství od bohatých k chudým a od mladých ke starým. Neznepokojuje ho, že je bohatství nespravedlivě odebíráno těm, kdo ho získali svou chytrostí a tvrdou prací; spíš si dělá starosti o ctnosti, které sociální stát a navázaný morální hazard podemílají. Skutečné nebezpečí závislosti spočívá v tom, že oslabuje energické úsilí nezbytné pro úspěch státu, který je založen na duchu obchodu.

Jednou z protilátek proti závislosti je kultura, která závislost odmítá jako cosi nečestného. Zdá se však, že z touhy nesoudit či nestigmatizovat chudé jsme tento kulturní trend již rozmělnili. Potravinové poukázky bývaly snadno k poznání, protože byly větší než bankovky a trochu pestřejší; nyní vypadají jako kreditní karty, takže jejich uživatelé se při jejich používání necítí nepohodlně – buď vůbec, nebo jen trochu. Není náhodou, že od zavedení nového systému potravinových poukázek se jejich užívání velmi rozšířilo. Stejně tak lidé, kteří by se kdysi bývali styděli být na podpoře, stále více využívají nedbale kontrolovaných federálních dávek v invaliditě. Na federálních programech podporujících invalidy participuje více než osm milionů Američanů mladších šedesáti pěti let, přičemž uvádějí neurčité důvody typu „poruch nálad“ a problémů souvisejících se svalovou a kosterní soustavou – a to v míře vyšší než kdy předtím.

Eberstadt podává pozoruhodný výkon, když zachycuje rozšiřování dávek a sleduje, jaká je míra přerozdělování v nynějším systému – nabízí nám grafy ukazující, jak je celý tento mechanismus financován nejbohatšími Američany – nicméně v člověku zůstává pocit, že ačkoli kultura zodpovědnosti byla již poškozena, máme stále daleko k tomu, abychom se stali národem lidí prostých ctižádosti a závislých na vládě. Kniha také obsahuje dva eseje, které jsou reakcí na Eberstadta a jejichž autory jsou v jednom případě William Galston, ve druhém pak Yuval Levin.

Pomalé, otylé, zbytné a necitelné monstrum

Galston, veterán Clintonovy prezidentské administrativy, připouští, že s potravinovými poukázkami a federálními dávkami pro invalidy jsou vážné potíže, zpochybňuje však představu o epidemii závislosti. Poukazuje na skutečnost, že velká většina redistribučních programů, jež Eberstadt rozebírá – Medicare a Social Security –, čerpá od mladých a dává starým. Programy proti chudobě snad mohou poškozovat pracovní etiku a tlumit úsilí i ambice, avšak programy pro seniory jsou ze strany těch, kdo z nich profitují, považovány za zaslouženě nárokované, protože do nich po desítiletí přispívali. To se však pletou. Za každý dolar, který vložili do programu Medicare, prarodiče čerpají více než tři dolary; na svých vnucích pak nechávají, aby si nějak poradili se vzniklým schodkem. Senioři však nejsou ani odborníci na pojišťovnictví, ani ekonomové. Věří prostě něčemu, co jim řekli odborníci a politici, kteří se v této problematice vyznají nebo kteří si tyto experty najímají. Galston zastává názor, že jsme národem pobíračů – ale už ne národem lidí doopravdy závislých – a že s rozsáhlým sociálním státem můžeme vycházet v dobrém za předpokladu, že se z rozpočtového hlediska chová rozumně.

Galston zpochybňuje dvojici Eberstadtových alternativ, tedy že se rozhodujeme mezi závislostí a nezávislostí. Tvrdí, že existuje třetí možnost spočívající ve vzájemné závislosti, přičemž právě tato alternativa vystihuje moderní sociální stát nejpřesněji. Když je člověk mladý, platí za staré, a když je starý, budou mladí platit na něj. Když je člověk chudý, dostává podporu – a tu pak bude pomáhat financovat, až bude bohatý.

Yuval Levin, editor časopisu National Affairs, nesouhlasí s Galstonovou představou, že sociální stát je produktem vzájemné závislosti. Uznává, že Američané jsou navzájem závislí v tom smyslu, že jsou propojeni v rozsáhlé a různorodé směsici rodin, místních komunit, náboženských skupin, občanských sdružení a podniků, jež americké společnosti dodávají pestrost. Tento prostor mezi jednotlivcem a vládou označujeme jako občanskou společnost. Avšak občanská společnost je ze strany sociálního státu vystavena dvěma různým tlakům. Prvním je tlak vyvíjený seshora, který plyne z touhy sociálního státu dosáhnout určitých cílů (například neomezovaného přístupu k antikoncepci a potratovým pilulkám). Stát se ve smyslu tvorby konkrétních politik zmocňuje kontroly nad různými institucemi, které vzešly z občanské společnosti (nemocnice katolické i nekatolické), s úmyslem využít prostředků občanské společnosti k dosažení vládních cílů. Druhý tlak vychází z postupného vytěsňování občanské společnosti (a nejbezprostředněji soukromého podnikání) bobtnajícím státem, což má za následek pokles počtu finančních přesunů založených na mechanismu vzájemné závislosti, jež jsou typické pro systém svobodného podnikání. Místo soukromé dobročinnosti a trhem inspirovaných inovací je zaujímáno tím, co Levin označuje za „pomalé, otylé, zbytné a necitelné monstrum“.

Potřebujeme překážky

Eberhardt má pravdu v tom, že v našich obtížných politických dilematech nejde jen o matematiku, nicméně zaměření se na problém závislosti se dotýká pouze podružné části velké morální krize spočívající v proměně v národ pobíračů. Sociální stát si zasluhuje kritiku v mnoha ohledech, avšak tato kritika – ať už se týká závislosti, neefektivity či svobody – se sice obrací k jádru problému, nicméně nedokáže ho uchopit a porozumět mu. V zájmu politického působení a principiální čistoty konzervativci musí být schopni lépe nastínit, proč je národ pobíračů, národ, ve kterém dochází k tak rozsáhlému přerozdělování, méně životaschopný, méně hledící vpřed a méně šťastný.

Národ pobíračů není národem lidí závislých, jenž klopýtá přes falešné představy, dokud kohoutek nevyschne a nepřinutí nás k bolestnému návratu. Je však národem, u kterého je pravděpodobné, že své každodenní činnosti bude shledávat méně uspokojivými. Pokud zauvažujeme nad tím, jaké jsou nejvýznamnější zdroje radosti a uspokojení, budeme přemítat nad věcmi, jež jsou trvalou expanzí vlády nenápadně podemílány, odsouvány a oslabovány.

Dovolím si tvrdit, že štěstí má dva hlavní zdroje: vydobytý úspěch a sdružení a vazby, na nichž se podílíme. Vydobytým úspěchem mám na mysli pocit z dobře vykonané práce. Takový pocit se neomezuje na naše pracoviště, nýbrž se vztahuje i na naše soukromé životy a službu veřejnosti. Toužíme po uznání, přičemž naše svědomí požaduje uznání zasloužené. Máme-li být skutečně šťastni, potřebujeme překážky, které bychom zdolávali, a obtíže, přes které se dokážeme přenést. Stejně tak, jako se někdy rozhodneme dívat se raději na televizi, místo abychom četli knihu, třebaže víme, že čas strávený nad knihou bychom si pravděpodobně užili více, vyhýbáme se občas obtížným úkolům slibujícím opravdový zisk a upřednostňujeme to, co získáme snadno a bez námahy. Jestliže muž cítí, že je schopen zajistit své ženě a dětem střechu nad hlavou, je v tomto pocitu skryta velká důstojnost. Taková schopnost si zaslouží uznání a onen muž z něj může čerpat uspokojení. Co se ale stane, jestliže stát řekne, že nikdo by neměl být bez střechy nad hlavou, a začne rozdávat dotace nebo realizovat stavební projekty? Je možné, že více lidí bude mít střechu nad hlavou, nicméně ten malý, leč trvanlivý úspěch dostupný každému, kdo má nějakou kázeň, zmizí – a s ním i uspokojení, které z něj plyne.

V průběhu posledních desítiletí lidé opouštěli řady pracujících jako nikdy předtím. Neměli bychom přehlížet myšlenku, že odešli zčásti proto, že naše kultura učinila absenci na trhu práce podstatně méně nepřitažlivou, než bývala kdysi. A stejně tak bychom neměli odmítat představu, že postindustriální ekonomika lidem působí problémy. Svůj díl viny však má i skutečnost, že sociální stát tím, že lidem poskytuje hmotné zisky ve formě dávek, omezil uspokojení dosažitelné prací – zejména v případě těch, jejichž schopnosti jsou skromné.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Proměnili naše vztahy

Jedinečné uspokojení, jež plyne z našeho zapojení do různých sdružení a vazeb, je dalším klíčovým důvodem, proč upřednostňovat dynamickou realitu občanské společnosti před bezduchým vměšováním a rušivými zásahy vládní byrokracie. Ponecháme-li lidi, aby si poradili, jak umí, pak ti, kdo sdílejí nějaké zájmy a starosti, mají sklon se spontánně sdružovat. Bez ohledu na to, zda jde o romantické námluvy, svědomitou péči o rodiče či děti, společnou pobožnost v kostele, soucitnou pozornost věnovanou sousedům ve zranitelném postavení, náhodnou konverzaci s prodavačem v železářství či dlouhé večery plné smíchu strávené s parťáky z pokeru či čtenářského kroužku, ve všech těchto vztazích nacházíme opravdovou hodnotu, smysl i uspokojení. Všechny tyto momenty dalece překračují hranice materiálna. Takové organické sdružování je – jak napsal Alexis de Tocqueville – klíčem k „morálce a inteligenci demokratického národa“. De Tocqueville pak také říká, že „…pocity a myšlenky se obrozují, duše se posiluje a lidská mysl se rozvíjí právě jen skrze vzájemné styky lidí mezi sebou navzájem“.

Hrubý domácí produkt státu představuje souhrn naší námahy přepočítaný na peníze, sám o sobě je ale jen zlomkem našeho každodenního úsilí. Zároveň s tím, jak působnost vlády roste coby zlomek HDP, roste také jako zlomek naší práce. Stále větší část toho, co děláme, končí jako zdroje, které vláda přerozdělí, čímž plynule přebudovává strukturu našich vztahů. Stejně tak zároveň s tím, jak je stále více přirozeně se utvářejících institucí usměrňováno státní regulací, rozplývá se i smysluplnost a uspokojení, jež z občanské společnosti čerpáme. Naše aktivity se stávají stále řízenějšími a vztahy, v nichž jsme zapojeni, jsou stále častěji uskutečňovány skrze federální zprostředkovatele. Zrádné na tom je, že některé z těchto spolků a sdružení začínáme vnímat jako záležitost vlády. Proč bychom krmili někoho v nouzi, když může dostat potravinové poukázky?

Anketa

Máte rádi překážky?

Dávání je odpírání

To vše ale neznamená, že bychom měli tvrdit, že je třeba sociální stát odbourat. Naše společnost je lepší a šťastnější, jestliže v ní existuje záchranná síť, která zachytí ty, jimž bezprostředně hrozí, že upadnou do skutečné nouze, z níž často není úniku. Naším cílem by tedy mělo být vytvoření sociálního státu s jasně vymezenými hranicemi, který ponechává maximální prostor občanské společnosti, sociálního státu, který pro svobodné sdružování není příliš velkým břemenem a který s ním příliš nemanipuluje. Takového sociálního státu, který nás ochraňuje před těžkostmi, ze kterých nelze uniknout, ale který zároveň neodstraňuje všechny překážky. Nárokované dávky by měly být efektivnější a měla by se u nich přísněji zjišťovat skutečná potřebnost. Měly by také jejich příjemce povzbuzovat, aby využívali svou činorodost, a vždy, kdy to je možné, je naplňovat vitálností občanské společnosti. Tyto podněty jsou jádrem agendy, která se velice blíží té republikánské: využívat trh k posílení hodnoty, již dostáváme za dávky, omezit výdaje na programy proti chudobě tak, aby plynuly jen těm, kdo chudí opravdu jsou nebo mají k chudobě blízko, zvyšovat a zlepšovat pracovní nároky, a stále být více než otevřeni iniciativám, které vycházejí z náboženského přesvědčení.

Eberstadt přesvědčivě tvrdí, že se stáváme národem, ve kterém je příliš mnoho pobíračů a příliš málo těch, kdo tvoří hodnoty. Je-li tomu tak, musíme být bystrozrací a uvědomovat si, jaký problém taková společnost má: není jím nerovnost v příjmech, nýbrž nerovnost v osobním uspokojení. Ti, kdo tvoří hodnoty, lidé, kteří jsou schopni vydobýt si úspěch a kteří utvářejí nová a plodná sdružení, jsou spokojení, naplnění a šťastní. Jestliže se konzervativci chtějí přimlouvat za vládu, která může „uzavřít kruh naší blaženosti“, jak to formuloval Jefferson, nebo – řečeno slovy Lincolnovými – „připravit cestu chvályhodné snaze o získání všech“, musejí udělat více než jen dát od problému ruce pryč: tak, jako to udělal Mitt Romney, když byl na videozáznamu přistižen, jak říká, že 47 procent Američanů, kteří pobírají vládní dávky, je mimo jeho politický dosah.

Konzervativci se nemohou zajímat výhradně jen o ekonomickou neefektivitu státu rozdávajícího dávky či o nespravedlnost přerozdělování. Takové starosti jsou – v tom nejlepším případě – ve vztahu k opravdovému problému sociálního státu, který preferuje nároky, jen podružné. Oním problémem je, že zatímco stát je zde proto, aby poskytl pomoc těm, kdo ji potřebují, národ pobíračů je také předurčen k tomu, aby občanům odpíral nehmotné přínosy svobodné společnosti – ty přínosy, které ve skutečnosti potřebují nejvíce.

Z anglického originálu Makers and Takers, Commentary, November 2012, přeložil Pavel Pšeja. Mezititulky Finmag
Vyšlo v listopadovém čísle Revue Politika

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (50 komentářů)

František Marek | 20. 11. 2013 14:20

Přemýšlím, zda nebyla nějaká vichřice, či tornádo od Evropy směrem k USA. Zda sebou nepřinesla sociální myšlenkovou smršť, doprovázenou rudými bacily. Jinak si ten odklon k socialismu v USA neumím vysvětlit.

Před pár desítkami let nebyl problém sehnat na jakoukoliv práci odpovědné lidi, kterým stačilo ukázat, co mají dělat a oni to, bez dozoru, dělali. Nezaměstnaných bylo méně, ale uchazečů u práci daleko více, než nyní. Jak je to možné? Vysvětlení je právě v citované knize, kterou bych doporučoval, jako povinnou četbu, všem poslancům EU.

Nechci se mýlit, ale očekávám, že Obamova éra budování socialismu, bude považována za jedno z nejhorších období v novodobé historii USA. Teď ji jen "přetrpět" s co nejmenšími katastrofami.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Mark Defloch | 20. 11. 2013 12:42

Proč Nicholas Eberstadt nezmiňuje "sociální dávky", které pobírají naftařské společnosti? Třeba za rok 2012 dostaly celkem 70 miliard dolarů.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 13:24
reakce na Mark Defloch | 20. 11. 2013 12:42

Možná proto, že zrovna psal na jiné téma.
Proč se vy nevyjadřujete k tématu? Pokud jste měl v úmyslu podpíchnout zastánce volnotržního kapitalismu tím, že v demokratickém socialismu vybrané korporace dostávájí státní podporu, pak brečíte sice hezky, ale na úplně blbým hrobě.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Mark Defloch | 20. 11. 2013 13:29
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 13:24

Mimo téma? Téma je přece "Nation of Takers" - "Národ pobíračů". Exxon Mobil, Chevron atd evidentně pobírají.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Capouch | 20. 11. 2013 16:18
reakce na Mark Defloch | 20. 11. 2013 13:29

Mohu se zeptat, jakou přímou platbu od vlády ony společnosti pobírají? Nebo jsou to jen prolobbované daňové úlevy?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Mark Defloch | 20. 11. 2013 17:32
reakce na Jan Capouch | 20. 11. 2013 16:18

prolobbované daňové úlevy + přímé dotace
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Daniel | 20. 11. 2013 11:57

Podtrhnul bych velmi důležité myšlenky Yuvala Levina o destruktivním vlivu sociálního státu na společnost.
Pohádka levicových ideologů o individualistickém, sobeckém, bezcitném kapitalismu (převzatá z Hobbesovy fantasmagorie o „homo homini lupus“ v knize Leviatan) je jednou z největších dějinných lží. Lidstvo ve skutečnosti žilo po celou svou historii ve vzájemné závislosti. Členové rodiny se navzájem podporovali se stejnou samozřejmostí, s jakou dnes čekají transfery od státu. Senioři žili ve svých rodinách, nikoliv v depresívním osamění (ze kterého je sem tam vytrhne prodejní zájezd se Šmejdy). Péči o seniory a handicapované znali již paleolitičtí lovci a sběrači. Navíc, díky tomu, že péče o lidské mládě je specifická svou délkou a náročností, již od počátku věků u lidí fungoval institut babiček, který dnes pomalu mizí. Když někomu shořela stodola, sousedé se sešli a společnými silami postavili novou (pokud nebylo k dispozici komerční pojištění), u Amišů to tak funguje dodnes. Pokud se člen náboženské kongregace dostal do potíží, ostatní členové v jeho prospěch uspořádali sbírku. Fungovala organizovaná soukromá charita. Později, v době průmyslové revoluce, se přidaly svépomocné dělnické spolky.
Základním atributem tohoto soukromého sociálního systému bylo to, že fungoval v malých skupinách lidí, kteří se navzájem znali. Jednak v tom byl přímý mezilidský vztah, což vždy pomůže, ale hlavně to omezovalo freeriding a parazitismus, protože každý příjemce byl pod sociální kontrolou členů skupiny. Na takový systém jsou lidé, kteří 98% své historie prožili v malých kolektivech do 20 domácností, geneticky nastaveni.
Nahradit to anonymním sociálním systémem provozovaným v rámci milionových kolektivů je prostě šílený experiment, který se ukazuje jako nefunkční. Na rozdíl od dosavadního spontánního soukromého sociálního systému, státní sociální moloch:
1) vede k černému pasažérství a obrovské neefektivitě
2) vyvolává napětí ve společnosti (mezi sociálními skupinami, mezi makers a takers, mezi generacemi)
3) rozkládá v lidech ctnosti, které jsou potřebné k důstojnému svobodnému nezávislému životu
4) a hlavně ničí přirozenou mezilidskou solidaritu a celé tradiční předivo společnosti (rodina, místní komunita, církevní sbor, soukromá charita) – to je na tom asi to nejhorší
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 20. 11. 2013 13:52
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 11:57

Souhlas
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:33
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 11:57

Nahradit ten vámi zmíněný model rodinné svépomoci bylo nutno v okamžiku, kdy se lidé začali hromadně stěhovat za prací do měst, do ciziny, atd. Nevím, jak chcete ten model vrátit v situaci, kdy lidé přestali žít ve velkých domácnostech a v rámci malých obecních a církevních komunit. Představuju si, jak budou lidé žít v 2+1 se svými prarodiči, dětmi, strýci, tetami a nesezdanými členy rodiny.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 13:02
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:33

Pane kolego, to jsme už řešili mnohokrát. Nevím, zda jste z funkční rodiny, a jaké máte osobní zkušenosti, ale normální rodina se nerozpadne proto, že mladej se odstěhoval do města za prací. Pokud jste to nezaznamenal, mezitím byla vynalezeny takové věci jako železnice, automobily, letadla, telefony, internet, e-mail, skype, mezibankovní převody peněz a podobné vymoženosti. Lidé spolu nemusí denně snídat, ale mohou si denně zavolat, či se jinak spojit. Stejně tak mají stále nějaké sousedy a někteří z nich stále chodí do kostela. Já nevím, k čemu je tady nezbytný státní sociální systém. To byste měl vysvětlit.
Mladí Číňané, kteří odešli za prací do velkých měst na východním pobřeží, podporují své rodiny na vzdálenost tisíce kilometrů. Protože nemají sociální stát a protože jste jim patrně ještě nevysvětlil, že geografická vzdálenost je nepřekonatelný problém.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jiri Vavrak | 20. 11. 2013 19:00
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 13:02

Já bych jenom dodal, k příspěvku se kterým v zásadě souhlasím, že se člověk nemusí ani dívat do Číny. I u nás v Evropě existují ostrůvky předmoderní solidarity. Chlapi z východní Evropy dělají na Západě a s děckama doma pomáhají prarodiče. Po 10 letech práce v zahraničí jsou pak schopni se vrátit, postavit barák a rodičům se zpětně revanšovat. Neříkám, že je to ideální, ale když ten stát nemá na sociální stát (a pomalu a jistě se ukazuje, že dříve nebo později na něj nebude mít žádný evropský stát), tak i ve 21. století jsou tyhle prastaré struktury schopny se znovu tvořit.
Ovšem samospasitelné to myslím není. Lidi nechtějí mít děti, čím dál víc a čím bohatší jsou. (A ne jenom v soc. Evropě. Na posledních příčkách žebříčku jsou Singapur a Hong Kong. Co má k tomu říct teorie o dětech jako důchodovém pojištění nevím.) V bezdětném světě a vysoce specializovaném světě budoucnosti (jenž můžeme zahlédnout ve východní Asii) důchodci pozbývají své tradiční role v rodinném "hospodářství". Spousta jich proto radši zvolí anonymní výživu od státu než každodenní bezprostřední závislost na potomkovi, kterému se nemají jak bezprostředně revanšovat. Tradiční role, které stále ještě mají na čínském a evropském venkově, rapidně ubývají. Nechci vás kritizovat. Snažil jsem se pouze naznačit, že ty společenské změny jsou hlubší než pouhá rovnice soc. stát = snížená přir. solidarita. Co říkáte na pokles porodnosti a ztráty tisícileté funkce starých lidí ve společnosti? Opravdu si myslíte, že soc. stát potlačuje porodnost? Co když je ta kauzalita jinde (jako ve vých. Asii...a nebavím se o Číně, ale o Singapuru, Hong Kongu, Taiwanu, Korei a Japonsku)? Osobně to vidím spíš v zapojení žen do prac. procesu a ztrátě víry v trad. náboženství. Co vy? Co dělat, když si o náboženství myslíte, že je pitomost a ženám přirozeně nechcete bránit v jejich right to pursuit happiness?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 21. 11. 2013 10:45
reakce na Jiri Vavrak | 20. 11. 2013 19:00

Lidé nějaký čas děti nepotřebovali (alespoň z existenčního hlediska), protože byl vynalezen PAYG. Éra tohoto systému se ale chýlí ke konci s tím jak se mění demografická struktura populace: díky pokroku v medicíně se prodlužuje doba dožití, ovšem senioři trpí řadou neduhů a nemocí. Dříve přežívali do vysokého věku ti přirozeně nejzdravější a nejodolnější. Dnes moderní zdravotnictví udržuje při životě většinu, ale nezajistí jim dobrou kondici. Proto také nelze prodlužování doby dožití řešit neustálým prodlužováním doby odchodu do důchodu. Výsledkem je, že lidé jsou stále starší (delší dobu v důchodu), ale neschopní pracovat. Produktivní část populace pak není schopna ufinancovat penze stále rostoucí armády důchodců, a navíc jim platit zdravotní péči. Proto je průběžný systém odsouzen k zániku. Vstupní parametry, na kterých navržen, už dávno neplatí a jeho matematika už nemůže fungovat.
Po jeho konci budou mít lidé tyto alternativy: 1) děti 2) úspory 3) strádání.
Zda jsou děti a rodina samospasitelné? Zkuste se na to podívat pravděpodobnostní logikou. Je to koncept, který fungoval 99.95% historie lidského druhu. Při znalosti tohoto a dalších faktů si odhad scénářů budoucího vývoje a jejich pravděpodobností proveďte sám.
Koneckonců, já nechci nikoho spasit. Já nejsem Mesiáš, na rozdíl od socialistů. Lidé budou mít svobodnou volbu mezi výše uvedenými alternativami, a já jim mohu jen popřát „hodně štěstí při rozhodování“. Pokud někdo nebude mít děti, bude žít zahálčivým životem, všechny peníze utratí v produktivním věku, je to čistě jeho věc. To, že na stáří zůstane odkázán na polévku od charity je byla jeho volba. Jsem samozřejmě ochoten pomoci těm, kteří se ne vlastní vinou dostali do průšvihu, ale nemám kapacitu se starat o každého lehkoživku.
Jinými slovy, až si klekne státní sociální systém, život si to nějak přebere, jako vždy před tím. Někdo bude zodpovědný, jiný ne. Bude to jejich volba a jejich věc. Lidstvo už bylo vystaveno horším zkouškám, jako byly například obrovské klimatické změny, a vždy se adaptovalo.
Co dělat, když si myslíte, že tradiční náboženství je pitomost, to nevím. Přeji hodně zdaru ve vymýšlení něčeho, co ho nahradí. Já náboženství spolu se společenskými konvencemi považuji za nezbytné. Dává lidem normativní systém, který je regulátorem jejich tužeb, které jinak neznají hranic. Tím poskytuje společnosti potřebný řád a chrání ji před chaosem, aniž by bylo nutno použít státního teroru. Svrchovanost Boží je navíc konkurentem vrchnosti světské a snaze člověka postavit se na místo Boha, a chrání tak společnost před státní totalitou. Slovy Johna Adamse: „Nevím co si počít s republikou třiceti milionů ateistů“ (míněna revoluční Francie). Náhražky, které přirozená lidská religiozita postavila na místo tradičního náboženství, jsou varující a zhoubné.
Pokud jde o ženy, nevím přesně kam míříte. Mám pocit, že většina z nich je v roli matky quite happy a většina matek je i zapojena v pracovním procesu. Samozřejmě s přestávkami. Jedinný problém vidím v tom, že mateřská role a péče o domácnost je v dnešní společnosti nesmyslně podceňována. Bludy o zaostalosti žen na mateřské šíří 30tileté bezdětné blbky z HR oddělení, jejichž svět se pohybuje mezi kanceláří, squashovým kurtem a diskotékou, a o reálném životě ví kulový. Podle mé zkušenosti, péče o děti a domácnost, pokud se dělá pořádně, je náročnější a komplexnější zaměstnání než 80% pracovním pozic v dnešním specializovaném světě.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 21. 11. 2013 18:03
reakce na Jan Daniel | 21. 11. 2013 10:45

"Produktivní část populace pak není schopna ufinancovat penze stále rostoucí armády důchodců, a navíc jim platit zdravotní péči."
- Co to přesně znamená "ufinancovat penze"? Před 100 lety pracovalo v zemědělství zhruba 80 % populace a měli problém uživit celou společnost. Dnes v zemědělství vyspělých zemí pracují asi 2 % populace a mají problém udat vše, co vyprodukují. Pokud problémem s "ufinancováním penzí" myslíte, že bude problém staré lidi uživit, tak to považuju za nesmysl. V současnosti žije v České republice zhruba stejně obyvatel, jako žilo v české části ČSR v roce 1933. Jestliže byla tato země schopna s několikanásobně nižším produktem uživit 10,5 milionu lidí ve třicátých letech, není žádný důvod, aby to ČR nezvládla s obdobným počtem lidí i za 30 let, byť by jejich věková struktura byla posunuta významně směrem ke starším ročníkům. To, co totiž je problém, není nedostatek vytvořeného bohatství, to od těch třicátých let stouplo mnohonásobně. Problémem je rozdělení toho bohatství.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 22. 11. 2013 10:57
reakce na Martin Brezina | 21. 11. 2013 18:03

Souhlasím s vámi, že produktivní člověk je schopen v rámci průběžného systému teoreticky uživit klidně i více než dva důchodce, pokud se všichni uskromní. V tomto smyslu opravdu „zdroje jsou“. Bude k tomu však nutno zformovat nového člověka, který:
1) Se smíří s tím, že životní úroveň bude klesat. Nebude se ptát, proč předchozí generace, na kterou nyní dává přes polovinu svého platu, prožily pohodlnější a materiálně bohatější život než žije on. Manželství, která mají málo dětí, a nespoří si na důchod, svým způsobem uvalují dluh na mladší generace, a tyto generace musí být ochotny jej platit. Jinak dojde k obrovskému mezigeneračnímu napětí. Nevěřím, že růst produktivity práce to může zachránit. Západní ekonomiky již dnes stagnují po desítky let. Rodina, kde v 60.letech pracoval pouze otec, která splácela hypotéku, půjčku na auto a ušetřila dětem na univerzitu, dnes vypadá tak, že pracují oba rodiče od nevidím do nevidím (s negativním dopadem na výchovu nové generace), a přesto jsou po uši v dluzích.
2) Důchodci, kteří měli 3-4 děti, nesmí klást obtížné otázky typu: „My jsme se uskromnili, řádně vychovali tolik dětí. Proč by ty děti dnes měly živit důchodce, kteří na rozdíl od nás jezdili v zimě na hory, v létě do Thajska, a dítě měly jen jedno?“.
Vykovat takového nového člověka bude pro sociální inženýry jedna z největších výzev.
Pokud chcete přerozdělovat bohatství, které je „špatně rozděleno“, dosáhnete pouze stagnace ekonomiky a větší bídy.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 22. 11. 2013 11:20
reakce na Jan Daniel | 22. 11. 2013 10:57

"Rodina, kde v 60.letech pracoval pouze otec, která splácela hypotéku, půjčku na auto a ušetřila dětem na univerzitu, dnes vypadá tak, že pracují oba rodiče od nevidím do nevidím (s negativním dopadem na výchovu nové generace), a přesto jsou po uši v dluzích."

No vida, a problém je zřejmě v existenci "takers", nikoliv tom, že klesá podíl mezd na HDP oproti kapitálu. A k tomu jsou ještě ty mzdy masivně zdaňovány, zatímco daně korporátu utěšeně klesají. Problém není v tom, že pracovní místa utíkají mimo vyspělé země, nýbrž problém je - soudě podle výchozího článku - že lidem se nechce makat, berou dávky a ani se za to už nestydí.

Máte neobyčejnou schopnost vidět příčiny a následky přesně v opačném gardu.

Proč asi - na vrcholu poválečného sociálního státu v 60. letech mohl rodinný život vypadat tak, jak jste ho přesně vykreslil? A pročpak asi dnes, po několika desetiletích, nikoliv stagnace, ale poměrně masívního růstu produkce (stačí se kouknout na čísla), vypadá život střední a nižší střední třídy podstatně jinak?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 22. 11. 2013 13:14
reakce na Martin Brezina | 22. 11. 2013 11:20

O kolik ten podíl klesl? Třeba v US cca 70% (1960) na 65% (2005). Ani nemusím zapínat kalkulačku abych, viděl že tvářit se, že je to příčina citovaného je pěkná blbost.
Ano, ty mzdy jsou masivně daněny. Není to náhodou těmi takers?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 22. 11. 2013 13:13
reakce na Martin Brezina | 22. 11. 2013 11:20

Podle vás, kdyby se v roce 1960 zvýšily korporátní daně a snížily daně z mezd, tak by patrně pracující od té doby bohatli. To je myšlenka hodná trojčlenkového mozkového trustu z Lidového domu. Možná by dokonce stačilo třeba přejmenovat zdravotní a sociální odvody placené zaměstnancem na odvody placené zaměstnavatelem a byl by ráj.
Nebo, že bychom administrativně stranovili spravedlivou výši mezd a zřídili federální mzdový úřad, který na to bude dohlížet? To by pak i možná přestaly mizet pracovní místa do zahraničí, protože kdo by v tomhle systému rád nepodnikal?
Ty vaše čísla si strčte za klobouk. Nevěřím jim ani záhlaví řádků.
Problém je v tom, že díky státní regulaci teče značná část ekonomické aktivity do kanálu. Druhý problém je v tom, že díky státní regulaci se značná část produktu přerozděluje k parazitům, ať už jsou to kapitalisté nebo proletáři.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 22. 11. 2013 11:10
reakce na Jan Daniel | 22. 11. 2013 10:57

OK, a jak jinak to chcete udělat? Ti senioři tady budou při jakémkoliv systému, jaký si vymyslíte. I když budou všichni šetřit v privátních důchodových fondech, vše, co "naspoří", budou jen číslička na účtech. Skutečnou produkci, kterou si za ta číslíčka budou moci koupit, budou muset vytvořit opět jen ty produktivní generace. Takže jde skutečně jen o tu formu přerozdělení, přerozdělení od produktivních k neproduktivním to bude v jakémkoliv systému, pokud ovšem nebude použit nějaký způsob, jak se těch neproduktvních zbavit.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 22. 11. 2013 13:21
reakce na Martin Brezina | 22. 11. 2013 11:10

Vy jste to stále nepochopil, viďte? Já to nechci dělat vůbec nijak. Ať si to každý dělá za sebe, jak chce. Je to každého soukromá věc. Já nemám žádnou ambici vymýšlet grandiózní penzijní plány pro Zeměkouli. To je vaše parketa.
Lidé se o sebe dvěstě tisíc let postarali. To, že vy se domníváte, že nyní potřebují Brezinu, aby to za ně řešil, je váš problém, do kterého mě netahejte.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jiri Vavrak | 21. 11. 2013 17:19
reakce na Jan Daniel | 21. 11. 2013 10:45

Odpovím po odstavcích:
1. Souhlasím
2. Souhlasím
3. Argumentovat historií je naneštěstí velice ošemetné. Po 99% historie lidstva byla průměrná doba dožití 30 let, dělba práce a její sofistikovanost byla malá, neexistovala antikoncepce, ideologická role náboženských dogmat (pro naši debatu rozhodující především zákaz potratu)měla v široké populace nepopiratelnou autoritu a téměř absolutní názorový monopol. V mnoha ohledech je lidstvo posledních cca 100 let úplně jiným „živočišným druhem“. Berte to prosím pouze jako přirovnání. Ovšem podle mě dost trefné. Tudíž argumenty typu 99% historie lidstva mě nijak zvlášť neberou.
Taky argumenty pomocí většiny jsou slabé vzhledem k tomu, že jsem se zaměřil na nejvyspělejší regiony světa: sev. Evropa, vých. Asie, pobřeží USA. Samozřejmě, že se můžete odkázat na miliardy lidí, kteří žijí poměrně tradičně, jenže i ti většinou aspirují (byť často nevědomky) k převzetí tohoto kulturního modelu.
4. Není třeba se vozit na jednom slovíčku (navíc to slovo bylo „samospasitelný“). Jsem libertarián jako vy. Nechci nic měnit shora, pouze pozoruji a snažím se odhadnout budoucí vývoj.
5. Souhlasím.
6. Hm, tady musím upozornit, že se zdá, že trochu popíráte vlastní libertariánství. „Přeji hodně zdaru ve vymýšlení něčeho, co ho nahradí.“ Nic takového nemám v úmyslu. Pouze pozoruji, že pro stále víc a víc lidí přestává být institucionalizované náboženství věrohodné. Je to jakási „druhá vlna reformace“. Zdá se naopak, že samotné společenské konvence postačují a přirozený racionalismus vycházející zespodu (na rozdíl od Fr. revoluce) k chodu společnosti bohatě stačí. Není třeba dehonestovat názor jiného diskutéra zkratkou o tom že bezbožná společnost automaticky vede k totalitarismu. Jak to dopadne, nevím. Ale trend je sekularizační a vychází zespoda. Bojím se spíše reakce tradicionalistů skrze státní struktury. O hodnotě náboženství se vůbec nechci bavit, to samotné by bylo na hodně dlouho. Jde mi spíš o deskripci současného vývoje, nikoliv o preskripci.
7. „Mám pocit, že většina z nich je v roli matky quite happy a většina matek je i zapojena v pracovním procesu.“ Nevím, společnost se strašně rychle mění. Spoustě těchle quite happy matek stačí jenom jedno dítě. Počet bezdětných roste neuvěřitelným tempem. O generaci dnešních náctiletých se nedá predikovat už téměř vůbec nic. A jak už jsem řekl, pokud člověk hledá (přibližné) odpovědi na otázky o budoucnosti, tak se většinou vyplatí dívat do vých. Asie :
http://www.theguardian.com/world/2013/oct/20/young-people-japan-stopped-having-sex
(Odpusťte mi ten Guardian :)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 22. 11. 2013 10:42
reakce na Jiri Vavrak | 21. 11. 2013 17:19

Ad 3) Bohužel, nevím už, kdo to řekl, ale souhlasím s touto myšlenkou: „každá doba si činí nárok na jistou svou vyjímečnost (a následně historie ukáže, že se nic zlomového nedělo)“. Podle mne to platí i na dnešní dobu: nic zvláštního se neděje. V historii lidstva existovaly dva zcela zlomové momenty: neolitická revoluce a industriální revoluce. To, co probíhá dnes, je poměrně tuctové a myslet si, že se něco dramatického láme, je běžná iluze.
Například k vaší poznámce o antikoncepci a potratech: zákaz antikoncepce a potratů vůbec netvoří oněch 99% historie lidstva, ale naopak pouhou kratičkou epizodu. Celý zbytek lidstvo pracovalo s regulovanou porodností a rozlišovalo rekreační a reprodukční sex. Lidé měli prostě zhruba tolik dětí, kolik bylo potřeba a tak to bude i nadále. Dnes se v tomto nic nového neděje. Máme jen lepší kondomy v lepších obalech a jiné vymoženosti, se stejným výsledkem.
Ad 6) „Hodně zdaru“ nebylo míněno doslovně ani nijak zvlášt osobně. Spíše to mělo vyjadřovat myšlenku, že plnohodnotná náhrada za náboženství není na obzoru.
Tzv,„sekularizační“ trend vede slovy T.S.Elliota leda k tomu, že ti kdo nevěří v Boha jsou ochotni uvěřit čemukoliv, třeba se klanět Stalinovi a Hitlerovi. Když vidím, jak lidé dnes věří tomu, že vláda pohání ekonomiku tištěním obrázků na papír, a tím že parta zkorumpovaných polointeligentů přesouvá peníze z kapsy A do kapsy B, je mi hned jasné, že přirozená tendence věřit v nadpřirozené síly nikam nemizí a celá mantra o jakémsi nahrazování víry racionalismem je jeden velký omyl. I ty hony na čarodějnice nám zůstaly, pouze mají civilizovanější formu.
Ad 7) Já jim to jedno dítě srdečně přeji. A jestli si spoří na důchod je také jejich soukromá věc. No problem. Pokud pak ale nebudou chodit za mnou, abych jim přispěl. Pak to teprve to začne být moje věc a začnu se bránit. Svým dětem vštěpuji, že ani ony ani já jsme žádné dluhy neudělali, a ať se necítí za nějaké dluhy zodpovědné. Jediné závazky máme ke své rodině a k lidem, na které přišlo neštěstí bez jejich zavinění. Ostaním přejeme Good luck.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 15:55
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 13:02

A vy, jako obvykle, z neznalosti a ideologické předpojatosti, obracíte kauzalitu, v rámci které sociální stát vznikl. Nebylo to tak, že by sociální stát rozvrátil rodinnou solidaritu.

Bylo to přesně naopak. Nejprve vznikly sociální problémy, protože rodina už nefungovala, a pak teprve za dlouhou dobu přišel stát, aby to nějak - neohrabaně, neefektivně - řešil.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 20. 11. 2013 15:59
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 15:55

Sociální stát vznikl v 60. a 70. letech. Nějak to tehdejší selhávání rodiny rozveďte, to bude zase zajímavé povídání...
Mimochodem, ať už vznikl z jakkéhokoli důvodu, tak to nevyvrací tvrzení, že rozvrací rodinné vztahy. Dokonce i kdyby opravdu vznikl jako důsledek rozpadu rodiny, tak to neznamená, že ji nerozvrací.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 16:20
reakce na Jan Pozner | 20. 11. 2013 15:59

Sociální stát vznikl v 60. a 70. letech kterého století?
Pokud byste napsal, že sociální stát vzniká v 70. letech 19. století, dalo by se to uznat na chvalitebně. Pokud jste se domníval, že ve 20. století, tak nedostatečně.
Vliv, který měl rozklad sociálních vazeb tradiční společnosti (tedy rodin, obcí a církví) na život lidí, je dost znám. Ovšem na mises.org se o tom opravdu nedočtete.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Bárta | 21. 11. 2013 09:38
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 16:20

Aha, takže když budu parafrázovat Vaši odpověď z jiného vlákna této diskuse - Vzhledem k tomu že máte zkušenosti ze vzniku sociálního státu a rozkladu sociálních vazeb v 19. století, je vám nejméně takových 150 let... To jen tak pro ilustraci, jak si drobně ve svých odpovědích a argumentech protiřečíte... :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 20. 11. 2013 17:41
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 16:20

Vy mi chcete tvrdit, že byste za sociální stát prohlásil, kdybychom zavedli odchod do důchodu ve věku o 15 let víc než je střední délka dožití tj. cca v 90? :-D
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 18:00
reakce na Jan Pozner | 20. 11. 2013 17:41

Napsal jsem vám za první možnost chvalitebně. Tudíž odpověď, že sociální stát vznikl za Bismarcka není obvykle akceptována jako přesná, ale i takové názory v sociologii najdete. Obvykle se to označuje za proto-sociální stát. Sociální státy vznikají až ve dvacátém století, ovšem mnohem dříve, než v těch vašich 60. a 70. letech, kdy naopak již sociální stát směřoval ke své krizi.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 21. 11. 2013 09:10
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 18:00

Vlastně máte pravdu, první sociální stát jako řemen zavedl Áda. Ovšem lidi jako vy se k němu obvykle moc nechtějí hlásit...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 16:55
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 16:20

Rozdáváte tady známky, přitom sám v tom máte slušný guláš. V 19.století vznikl možná tak státní průběžný penzijní systém v pár zemích. Současná podoba sociálního státu se formovala opravdu v 70.letech 20.století, jak píše pan Pozner.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 17:43
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 16:55

Taky na basu, pane kolego.
70. léta 20. století jsou známa krizí sociálního státu v Evropě, která vedla od přelomu 70. a 80. let k jeho reformám, například v podobě thatcherismu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 21. 11. 2013 10:55
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 17:43

Zkuste si najít vývoj zdanění a sociálních výdajů v době od WWII. Víc vám pomoci nemohu. To, co napravovala Thatcher byla spíše krize státního vlastnictví a centrálního plánování ekonomiky, než sociálního státu, jak ho chápeme dnes.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 13:00
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:33

Pane kolego, to jsme už řešili mnohokrát. Nevím, zda jste z funkční rodiny, a jaké máte osobní zkušenosti, ale normální rodina se nerozpadne proto, že mladej se odstěhoval do města za prací. Pokud jste to nezaznamenal, mezitím byla vynalezeny takové věci jako železnice, automobily, letadla, telefony, internet, e-mail, skype, mezibankovní převody peněz a podobné vymoženosti. Lidé spolu nemusí denně snídat, ale mohou si denně zavolat, či se jinak spojit. Stejně tak mají stále nějaké sousedy a někteří z nich stále chodí do kostela. Já nevím, k čemu je tady nezbytný státní sociální systém. To byste měl vysvětlit.
Mladí Číňané, kteří odešli za prací do velkých měst na východním pobřeží, podporují své rodiny na vzdálenost tisíce kilometrů. Protože nemají sociální stát a protože jste jim patrně ještě nevysvětlil, že geografická vzdálenost je nepřekonatelný problém.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Brezina | 20. 11. 2013 09:02

To je zajímavé, že si autor neklade jednu ze základních otázek: co když situace s naším typem civilizace dospěla do stavu, kdy už prostě pracovní uplatnění pro všechny lidi nikdy nebude?
Autor si ovšem tuto otázku položit nemůže, protože už předem vychází z náboženské představy, že něco podobného - tedy hromadný výskyt ekonomicky nepotřebných lidí - by přece bůh (nebo podobná náboženská entita zvaná "volný trh") nikdy nepřipustil.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Shenkawski | 20. 11. 2013 12:02
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 09:02

Pane Brezino. Polozme nyni trochu jinou otazku. Jsou vsechny vase potreby uspokojeny? Mate vse a nic nepotrebujete? Pokud je vase odpoved ano, potom nemusite pracovat a co rikate by platilo. Pokud je odpoved ne, prace je dostatek a je treba hledat duvody nezamestnanosti jinde.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:34
reakce na Petr Shenkawski | 20. 11. 2013 12:02

Prosím, já netvrdím, že není obecně práce k vykonání dost. Co chybí a bude chybět, je práce, vykonávaná za peníze.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Shenkawski | 20. 11. 2013 12:48
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:34

Prilis nechapu, kam tim mirite. Osobne myslim,ze tomu tak neni. Je to pouze otazkou, kolik jsou lidi za tu praci ochotni zaplatit a zda se jinemu za ty penize vyplati tu praci vykonat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 09:51
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 09:02

A co vy? Kladete si někdy otázku: Co když ta myšlenka (údajně základní), že vývoj civilizace v určitém momentě začne hromadně produkovat ekonomicky nepotřebné lidi, je zcela nesmyslná? Již v době industriální revoluce dělníci rozbíjeli stroje, protože měli pocit, že jim vezmou práci a oni budou úplně nepotřební a později se to ukázalo jako kravina. Proč by to zrovna dnes mělo dávat smysl, když zatím se v historii lidstva nic takového nestalo? Myslím, že tato otázka je mnohem legitimnější. Zkuste si ji položit.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Robert Antonio | 20. 11. 2013 09:32
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 09:02

Doomsayerské strašení „kvůli technickému pokroku nebude práce pro všechny“ se dozvídáme už 100 let, a zatím žádná plošná nezaměstnanost nenastala. Proto soudím, že důkazní břemeno je na Vaší straně: Proč by civilizace měla nutně dospět do stavu, kdy nebude práce pro všechny?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 09:48
reakce na Robert Antonio | 20. 11. 2013 09:32

"V USA je dnes mimo pracovní sílu již kolem 47% práceschopného obyvatelstva." http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=19823
V zemích jako Španělsko nebo Řecko je dnes nezaměstnanost přes 25 %, u mladých do 30 kolem 40 % (navzdory emigraci z těchto zemí). Pokud fakt věříte, že se tahle už dost dlouho trvající tendence ještě někdy zvrátí zpět, tak to je právě ten příklad náboženské víry, který mám na mysli.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 10:07
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 09:48

Pane Brezina, připadá mi velmi vtipné, že vytrháváte citát ze stati, která říká něco naprosto odlišného než vy: lidská civilizace nedošla do žádného mýtického zlomového bodu, kdy se zákonitě množí zástupy nepotřebných. To jen státní intervencionismus nefunguje a produkuje defekty typu nadměrné nezaměstnanosti. Až se demokratický socialismus definitivně položí, ekonomika si poradí. Takových slepých uliček si lidstvo užilo spousty a ještě užije. Celá jeho historie je nekonečný řetěz pokusů a omylů.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 10:27
reakce na Jan Daniel | 20. 11. 2013 10:07

Takže, ukazují čísla, že se zaměstnanost zvyšuje, stagnuje, nebo klesá? To mne zajímá, nikoliv to, co se Zelený domnívá, že je důvod těch čísel.
Za druhé, státy, které mají sklon k vysokému státnímu intervencionismu, tyto problémy s nezaměstnaností spíše nemají. Neboli, zdá se, že ten důvod je někde jinde, než v ingerencích státu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 20. 11. 2013 11:13
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 10:27

Standardní Brezina... Už jen chybí trivialita. Dokázat, že důvodem je "vývoj civilizace". Nebo aspoň, že Španělsko s Řeckem jsou v něm nejdál :-D
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 20. 11. 2013 11:06
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 10:27

Nezaměstnanost se různě zvyšuje, stagnuje a klesá od věky věků. Podle ekonomického cyklu a neefektivity dané ekonomiky. Dovedu si představit, že každá doba měla člověka jako vy, který říkal: teď jsme u zlomu dějin a nastane navždy masová nezaměstnanost.
V poslední době například nezaměstnanost dlouhodobě roste v EU spolu s regulací ekonomiky. To, co bylo v 80.letech pokládáno za hrůzostrašné údaje o nezaměstnanosti je dnes zcela běžné.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Karel Frauknecht | 20. 11. 2013 10:58
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 10:27

Nemohu souhlasit:-)). "Čísla" v USA jsou nepochybně zkresleny imigranty, jinde mohou být zkresleny jinak. Ale čísla nejsou podstatná, slouží jen k popisu stavu, stačí se rozhlédnout.
Jakákoliv regulace, státní intervence nevyjímaje, je kontraproduktivní. Jedná se o mylný pokus, který pokřivuje, byť v počátcích možná s dobrou vírou, celou společnost (morálku, mezilidské vztahy, ověřené principy trhu ...).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:37
reakce na Karel Frauknecht | 20. 11. 2013 10:58

"Ale čísla nejsou podstatná..." Promiňte, ale takhle mluví přesně jehovistická hlava, vygumovaná ideologií. Pokud jsou fakta v nesouladu s vaší ideologií, tím hůře pro fakta.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

František Marek | 20. 11. 2013 15:58
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 12:37

Pane Brezino, když tak bazírujete na číslech a považujete je za dogma, tak si dovolím dotaz z působení v USA. Jak je možné, že v letech 1960 až 1990 byla nezaměstnanost podstatně nižší, než nyní a přesto nebyl problém nabírat jakékoliv zaměstnance. Stačilo dát inzerát a vybrat si z mnohdy několika stovek zájemců. Když uděláte totéž nyní, při vysoké nezaměstnanosti, tak už je ten zájem mnohem nižší. Schválně, jestli přijdete na to, jak je to možné a kde je zakopaný pes.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 16:25
reakce na František Marek | 20. 11. 2013 15:58

Rád se nechám poddat a dovím se to od vás. Vzhledem k tomu, že máte zkušenosti s výběrem zaměstnanců v USA od roku 1960, a je vám tedy nejméně cca 75 let, jste jistě v tomto směru mnohem zběhlejší.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

František Marek | 20. 11. 2013 17:33
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 16:25

Brilantní odpověď socialistického inženýra, což jsem ostatně očekával. Když byste měl přiznat, že se avizovaná kniha nemýlí, tak uhýbáte. Prozraďte mi, kde píši o osobní zkušenosti, tudíž nechápu těch 75 let. Je mi o nějaký ten rok méně .... :)

Zkuste to znovu, třeba na to přijdete.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 20. 11. 2013 17:53
reakce na František Marek | 20. 11. 2013 17:33

"Stačilo dát inzerát a vybrat si z mnohdy několika stovek zájemců."
Tohle buď může někdo napsat z vlastní zkušenosti nebo prostě kecá.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

František Marek | 20. 11. 2013 18:29
reakce na Martin Brezina | 20. 11. 2013 17:53

No, a co odpověď na jednoduchou otázku bez kličkování? Mne by opravdu zajímalo, co si o tom myslíte.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Další články autora

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!