Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Kritici nevidí „duši“ Německa

Lukáš Kovanda
Lukáš Kovanda
19. 11. 2013
 6 367

Německá hospodářská politika zrcadlí nepřenositelnou dějinnou zkušenost.

Kritici nevidí „duši“ Německa

Šéf Evropské komise José Manuel Barroso by byl na jednu stranu rád, kdyby Evropa měla „víc Němecek“, jak se nechal nedávno slyšet. Na druhou stranu se právě Evropská komise připojila k aktuální kritice USA i Mezinárodního měnového fondu, jež Německu vytýkají přílišné přebytky zahraničního obchodu. Třetí největší vývozní ekonomice světa se tak dostává pokárání za to, že je až vzorově úspěšná v uplatnění svých produktů na zahraničních trzích. Její úspěch je totiž prý vykoupen pokračujícím hospodářským strádáním problémových, zejména periferních evropských zemí. Tato kritika obnažuje rozpor latentně přítomný v samé podstatě evropské ekonomické integrace: v kontextu stále do značné míry národně definovaného kontinentu, jehož jednotlivé národy vystihuje specifická „duše“ a historická zkušenost, leckdy tyto hodnotově zabarvené aspekty poměrně ostře vystupují proti „racionálním“ a technokratickým argumentům Bruselu či mezinárodních organizací. 

Vzorové Německo očima Pavla K.

Pavel Kohout

„Německý recept na úspěch není univerzálně použitelný. V ostatních ekonomikách eurozóny, které se pokoušely napodobit německý recept, šetření vedlo k nastartování sestupné spirály. Šetření vedlo k poklesu domácí poptávky, ta vedla k poklesu HDP a k nárůstu nezaměstnanosti a tak dále.“

Pilíř válečného běsnění

Národní specifika často zanechávají svůj otisk i v podobě upřednostňované podoby hospodářské politiky. Ta je konkrétně v Německu úzce spjatá s uplatňováním doktríny takzvaného ordoliberalismu. Ordoliberální smýšlení lze ve vší stručnosti vystihnout jako přesvědčení, že tržní ekonomika může přínosně fungovat pouze v rámci sociálního a hospodářského rámce, který bude robustní natolik, aby zajistil vysoce efektivní konkurenční boj; garantem vhodného právního, společenského a etického rámce je přitom stát, který má regulovat trh takovým způsobem, aby se v důsledku choval jako dokonale konkurenční. Duchovní otcové ordoliberalismu, například Walter Eucken, byli přesvědčeni, že nástup nacismu mělo na svědomí ve velké míře postupně stále zřetelnější popírání konkurenčního trhu, jež započalo někdy za Bismarcka a vrcholilo za Hitlera, kdy německá ekonomika byla doslova prorostlá průmyslovými kartely a monopoly. Tato korporativistická struktura německé ekonomiky představovala, jak známo, stěžejní pilíř celého nacistického běsnění.

V poválečných dekádách ovlivnil ordoliberalismus politiky, kteří jsou označováni za strůjce pověstného německého hospodářského zázraku. Jeho principy zůstávají v německé psýché zakořeněny dodnes. Hlásí se k nim například Jürgen Stark, někdejší dlouholetý viceprezident Bundesbanky a posléze do roku 2011 člen výkonné rady Evropské centrální banky. Ten označuje za „trvalý zdroj inspirace ve svém profesním životě“ jeden ze základních Euckenových spisů – Grundsätze der Wirtschaftspolitik. Stark si z Euckenova díla, vydaného posmrtně roku 1952 (česky jako Zásady hospodářského řádu, 2004), bere přednostně poznatek, že tržní ekonomika může vzkvétat jen při splnění určitých podmínek, z nichž na první místo klade cenovou stabilitu.

Není tedy zřejmě náhodné, že když v roce 2011 – takřka tři roky před vypršením mandátu – odstoupil z výkonné rady Evropské centrální banky, otevřeně kritizoval program banky spočívající v odkupu dluhopisů těch zemí eurozóny, které se v souvislosti s finanční a dluhovou krizí dostaly do vážných ekonomických potíží: „Problematické je to, že odkupem jsou ovlivněny úrokové sazby dluhopisů dotčených zemí, a odkupy tudíž mají fiskální efekt. Z hospodářských dějin totiž víme, že když centrální banka ve významné míře financuje státy, vede to vždy k pohromě. Končí to inflací a ve výsledku i ekonomickou a sociální nestabilitou.“ Několik měsíců před Starkem odstoupil z výkonné rady Evropské centrální banky jeho kolega a krajan Axel Weber, v té době dokonce vážný kandidát na post jejího prezidenta. Banku kritizoval z podobného důvodu jako Stark. 

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Český ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

V Týdnu a Profitu publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Ordoliberálové vs. Keynes

Specifický postoj německých centrálních bankéřů a celé řady ekonomů vůbec je evidentním důsledkem ordoliberálních inklinací. Koncept německého centrálního bankovnictví, s jeho důrazem na nezávislost na vládních orgánech a cenovou stabilitu, bývá dáván do kontrastu s přístupem k centrálnímu bankovnictví zosobněným Johnem Maynardem Keynesem, který kupříkladu neklade takový důraz na nezávislost centrální banky a který je typický třeba pro Francii nebo Velkou Británii. Pozoruhodná je v této souvislosti práce dvou ekonomů z Centra pro ekonomiku v nizozemském Nijmegenu, v níž analyzují Weberova veřejná vystoupení z let 2010–2011 a porovnávají je s projevy Jeana-Claudea Tricheta, tehdejšího prezidenta Evropské centrální banky, ve stejném krizovém období. Na základě získaných dat konstruují myšlenkové mapy obou protagonistů. Jedním pólem jim je „smýšlení ordoliberální“ a druhým „smýšlení keynesovské“. Uzavírají, že „Weber je jasným a nezpochybnitelným stoupencem ordoliberálního přesvědčení, zatímco Trichetovy náhledy vykazují ordoliberální tendence v mnohem menší míře“. Tento rozpor přitom považují za stěžejní příspěvek k vysvětlení názorových střetů, k nimž v dané době mezi vrcholnými představiteli centrální banky evidentně docházelo a které nejspíše byly skutečným důvodem jak Weberovy, tak Starkovy rezignace.

Silná vyhraněnost německého ekonomického smýšlení je zjevná. A projevuje se pochopitelně nejen ve sféře centrálního bankovnictví, nýbrž i v dalších oblastech hospodářské politiky. I v těch, které jsou nyní terčem mezinárodní kritiky. Důraz na výdajovou střídmost a na export, stejně jako specifické reformy trhu práce (jež umožňují Německu udržet si konkurenční cenu práce i v rámci soupeření s takovými zeměmi, jako je Čína) jsou jen dalšími projevy ordoliberálních tendencí.

K ordoliberalismu Německo dospělo v reakci na bolestivou a osudově tragickou zkušenost s korporativistickým státem, kterou v té samé podobě žádný jiný národ nesdílí. A ordoliberalismem ovlivněné reformy bezesporu uspěly a prospívají. Tyto dva poznatky by měly postačovat k tomu, aby mohla být za scestnou označena kritika německé hospodářské politiky zvenčí. Tato kritika, byť možná znějící „racionálně“, se neopírá – nemůže opírat – o specifickou zkušenost německé „duše“. 

Vyšlo v Lidových novinách

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Je členem Národní ekonomické rady vlády. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Je členem vědeckého grémia České bankovní... Více

Související témata

axel webereurozónaevropská centrální bankaevropská unieexporthdpjean-claude trichetjohn maynard keynesjosé manuel barrosojürgen starkkonkurencenárodní státyněmeckoobchodní přebytekordoliberalismus
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo