Očima expertů: Nadělat z eurozóny dvě malé do školky?

Na konci letošního ledna zveřejnila skupina osmnácti významných evropských ekonomů manifest, ve kterém vyzývá k rozdělení eurozóny. Mezi signatáři European Solidarity Manifesto je i viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. Ekonomové upozorňují, že současný model eurozóny Evropu neposiluje, ale naopak rozvrací. „Jižní země eurozóny uvízly v recesi a nemohou zvýšit svou konkurenceschopnost oslabením svých měn. Na druhé straně severní země eurozóny jsou žádány, aby se vzdaly svých hodnot založených na střídmé finanční politice a fungovaly jako peněženky pro financování nekonečných záchranných programů pro jih,“ píše se ve stručném, ale úderném textu. Paradoxní je, že větší mediální rozruch manifest vzbudil až devět měsíců od své publikace, například díky tomu, že na tento dokument opakovaně upozorňoval německý ekonomický server Deutsche Wirtschafts Nachrichten.

Dojde k rozdělení eurozóny?

Autoři manifestu navrhují, aby se eurozóna rozdělila na dva bloky – silnější „severní“ a slabší „jižní“. Severní státy by přitom měly podle ekonomů stávající měnu opustit, aby mohlo euro oslabit a umožnit zadluženému jihu uniknout z hluboké recese. Většina odborníků se ale shoduje na tom, že lídři Evropské unie se k podobným krokům jen tak neodhodlají. A pokud by už přece jen mělo dojít k rozdělení eurozóny, spíš by šly z kola ven zadlužené jihoevropské státy.

Jak se na problémy eurozóny dívají ekonomové, finanční analytici, politologové a podnikatelé? Je podle nich současná podoba eurozóny udržitelná, nebo se jen stále dokola oddaluje nezbytné a časem budou muset nějaké státy měnovou unii opustit? Nebo by snad dokonce mohlo dojít k úplnému zániku eura?

Aleš Michl

ekonom, analytik Raiffeisenbank

Cesty jsou dvě. Ukázkovými příklady jsou řešení krize v Litvě a v Argentině. Když potřebujete získat zpět konkurenceschopnost, aby firmy vydělaly pro zemi peníze a zaměstnaly lidi, tak máte dvě možnosti. První – snížení mezd – si vybrala Litva, příkladem druhé cesty – oslabení měny – je Argentina. Když zvolíte první variantu, bude recese ještě delší a zotavení pomalejší, ale půjde to. Jestliže si vyberete druhou cestu, tak přijdou bankroty, ale návrat je rychlejší a nemusí to tolik bolet jako první varianta. Proto doporučuji rozdělení – jih pryč a devalvovat měny. Anebo Německo pryč a posílení marky.

Jaroslav Šura

investor a podnikatel

Současná podoba eurozóny je udržitelná, dokud Němce bude bavit sponzoring jižního křídla s jeho štědrým sociálním apetitem. Na zánik eura nevěřím, možná v dálné budoucnosti a z jiných než dnešních příčin. Ale umím si představit rozluku s některými „nepřizpůsobivými státy“. Evropská unie si bude muset vybrat – environmentální, konkurenceschopná a zároveň sociálně štědrá být nemůže. Zajímalo by mě, jestli si někdo z politiků spočítal, o kolik vzroste v absolutních číslech stoupne státní dluh třeba po deseti letech s permanentním deficitem ve výši oněch opěvovaných maastrichtských tří procent. Nemluvě o tom, že ve většině států Evropské unie ani toto kritérium jednotlivé vlády neumí dodržet. Proto jsou manifesty a otázky a zamýšlení nad evropskou budoucností zcela na místě.

Lukáš Kovanda

ekonom a žurnalista

Eurozóna v současné době oddaluje nezbytné. Fatální problém vězí v tom, že toto oddalování může trvat opravdu velmi dlouho. Šéfovi Evropské centrální banky Draghimu se loni podařilo trhy přesvědčit, že banka pro záchranu jednotné měny udělá maximum a že to bude stačit. Je to dnes vlastně centrální banka, kdo drží eurozónu pohromadě. Dlouhodobě prospěšnější by pochopitelně bylo, kdyby eurozóna držela při sobě svojí vlastní silou, ze své podstaty, „zdola“, jaksi přirozeně, díky nezpochybnitelným ekonomickým zákonitostem – a nikoli „shora“, prostřednictvím intervencí centrálního byrokratického aparátu.

Tenhle aparát má navíc po ruce prostředky, jimiž může skon eurozóny v její současné podobě neskutečně oddalovat, a zvláště zdaří-li se současný záměr spočívající v její transformaci v bankovní a/nebo fiskální unii. Stále častěji se hovoří o tom, že dluhy států, jako je Řecko či Španělsko nebudou splaceny, nýbrž „pohřbeny“ v rozvaze Evropské centrální banky. Pohřbení dluhů značí transformaci rizika vyhlášení platební neschopnosti v riziko inflační. Pro mnohé evropské politiky je to atraktivní řešení, jelikož případné obecné zdražování v celé eurozóně lze svést na řadu jiných faktorů. Relativně mírné zdražování je také mnohem méně nápadné než potenciální bankrot státu typu Řecka nebo Španělska. A stejně tak je mnohem méně nápadný i jeho dopad, jelikož náklady inflace – v podobě takzvané inflační daně – by byly rozprostřeny mezi 333 milionů obyvatel eurozóny, kteří by za řecký či španělský dluh celkem nevědomky platili třeba i koupí každého jen o pár centů dražšího rohlíku. Takto technokraticky čarovat zřejmě nepůjde donekonečna, ale po velmi dlouhou dobu nejspíš ano. Zánik eura vskutku není na pořadu dne.

Pavel Kohout

ekonom, ředitel pro strategii Partners

Zánik eura je ve skutečnosti mnohem méně pravděpodobný, než se obávají eurooptimisté nebo než doufají euroskeptici. Z eurozóny nelze vylučovat: žádný členský stát, ať bude provádět jakoukoli politiku, nesmí být vypuzen z eurozóny proti vůli své vlády. A opačně, žádný stát si nedovolí o své vůli vystoupit, neboť by čelil riziku trhu i politické odvetě ostatních členských zemí. Ve skutečnosti je tak eurozóna daleko pevnější, než si většina lidí myslí. Pro některé státy by objektivně vzato bylo vhodnější vystoupit a zavést slabší měnu. To se ale z politických důvodů pravděpodobně nikdy nestane. Dokonce ani v případě Řecka, kde je rozpor mezi tvrdostí měny a „měkkostí“ ekonomiky obzvlášť patrný. Slabší státy, nebo případně slabší regiony (například Sicílie), se budou muset smířit s tím, že lépe už bylo a že s myšlenkami na hospodářský růst se mohou rozloučit navždy. Zmíněná Sicílie prožívá tuto zkušenost již od padesátých let. Žádné úsilí a žádný objem dotací nedokázaly změnit trend vývoje. To je cena za měnovou unii.

Jan Traxler

privátní investiční poradce FINEZ Investment Management

Současná podoba eurozóny je neudržitelná. Buď se musí víc sjednotit, nebo rozpadnout. Společná měna má budoucnost pouze tehdy, pokud vzniknou Spojené státy evropské s jednotnou fiskální politikou a jedním evropským dluhem. Tím neříkám, že to je cesta správná, ale bez toho nemá euro šanci na přežití.

Pavel Šaradín

politolog

Euro je sice zejména ekonomický nástroj, ale také politický. Zavedení společné měny bylo důsledkem nejen výhodné hospodářské spolupráce, ale rovněž projevem politické důvěry, určitého názoru na prohlubující se evropskou integraci a reakcí na globalizační a mocenské tlaky ve světě. Otázku jeho dalšího přežití a našeho připojení se k eurozóně je možné pojmout dvojím způsobem. Oslabení eurozóny by bylo chápáno jako projev politického selhání evropské integrace, podle mého názoru s nedozírnými následky. Mohou slabé národní měny přežít stupňující se atak nejen amerického dolaru, ale zejména čínského jüanu? Mohou malé národní státy v Evropě odolat Číně a Rusku? Není lepší spoléhat na demokratické Německo a jeho ekonomiku?

Anebo si řekněme, že euro není důležité. Pokusme se Evropskou unii vrátit do stavu zóny volného obchodu. Dělejme pro to vše, jak například činí Václav Klaus. Co by se stalo, uvedl jsem výše. Sněmovní volby jasně ukázaly, že Klausovu vizi voliči odmítají. Vláda nyní musí říci, že euro chce a udělat pro jeho přijetí maximum. Lavírování je v tomto směru nemyslitelné.

Petr Mach

ekonom a politik

Letos a příští rok požádá Portugalsko a Řecko o další stomiliardové půjčky. Ty bude pravděpodobně už poskytovat nová instituce – Evropský stabilizační mechanismus. Dokud bude eurozóna ochotná Řecku půjčovat, může ho v měnové unii udržet, ale za cenu pokračující stagnace a kumulace dluhů. Všem by pomohlo, kdyby si Řecko mohlo udělat opět vlastní měnu.

Vít Samek

vedoucí právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů

Zánik eura nelze připustit především z ekonomických důvodů, dnes z něj nejsilnější evropské ekonomiky výrazně profitují, nás naopak brzdí skutečnost, že musíme počítat s kurzovým rizikem vůči euru a menší důvěrou zahraničních investorů s měnově atypickou evropskou ekonomikou. Země eurozóny přijmou řešení, které z uvedených důvodů euro upevní. Jsem přesvědčen, že z politických důvodů se budou snažit zachránit i dnes problémové země zpřísněním měnové unie a postupnou politickou integrací.

Radim Dohnal

analytik Saxo Bank

Saxo Bank se již delší dobu (od roku 2009) řadí nejen ke kritikům uspořádání eurozóny, ale současně poukazuje na značná rizika samotné existence tohoto útvaru. Zásadní kroky Evropské centrální banky zejména v roce 2011 odvrátily hrozící katastrofu, nicméně problém nevyřešily. Je pouze otázkou času, kdy nejslabší státy budou nuceny eurozónu opustit. Tím spouštěčem může být starost centrálních autorit s jinou, větší zemí, konec podpory ze strany Německa nebo nárůst nacionalistických tendencí, které sledujeme v našem regionu (zejména v Maďarsku).

Michal Řičař

analytik Bisnode

Eurozóna v posledních letech zažívá zajímavý vývoj. Od jejího založení s vizí ekonomické a hospodářské stability jsme dospěli k opaku: jeden hroutící se stát za druhým nabourává nejen měnovou, ale i hospodářskou stabilitu ostatních států. Už před lety jsem od lidí z Mezinárodního měnového fondu slyšel, že například Řecko fakticky zkrachovalo a nejvyšší ekonomické kruhy o tom dávno vědí. Politické rozhodnutí bylo však od počátku zřejmé – za každou cenu udržet Evropskou unii a eurozónu pohromadě. Proč? Zejména proto, že nikdo neví, co by se začalo dít v momentě, kdy by se připustil odchod některých členů, byť ekonomicky by to bylo nejefektivnější řešení. Nyní stojíme v situaci, kdy se láme chleba. Buďto největší tvůrci hodnot v Unii (zejména Německo) zatnou zuby a s dlouhodobou vizí dočasně sníží svůj blahobyt ve prospěch stability a blahobytu všech – doufajíce, že laxní přístup Řeků, Španělů a dalších členů již pominul, nebo se v několika příštích letech Unie „pročistí“ a navrátí se k původní myšlence silné a stabilní unie, jejíž členové se vzájemně podporují – nikoli však jednostranně.

Oldřich Rejnuš

ekonom a pedagog

Kdo to rozťal?

Aleš MichlJaroslav ŠuraLukáš KovandaPavel KohoutJan TraxlerPavel ŠaradínPetr MachVít SamekRadim DohnalMichal ŘičařOldřich Rejnuš

Hlasovat

Že je současná podoba eurozóny dlouhodobě neudržitelná, není pochyb. Manifest evropských ekonomů za přínosný v tom, že tuto nepříznivou realitu veřejně přiznává. Navrhované řešení – aby se blok zemí se společnou měnou rozdělil na konkurenceschopné severní a zadlužené jižní státy tak, že hospodářsky nejsilnějších země odejdou z eurozóny – však považuji za nesmyslné, a politicky a hospodářsky neuvážené. Jak by se jednotlivé země vyřazovaly? Podle čeho, podle velikosti? Anebo podle toho, která leží víc jižně? Nebo podle jazyka, kterým se tam mluví? Každé hromadné vyřazování států z eurozóny by bylo opět „politickým handlem“, při kterém by se zvýhodňovaly ekonomicky silnější, respektive „poslušnější“, země před státy ostatními.

Nicméně oficiální tvrzení, že se „nic neděje“ a že eurozóna „funguje“, spíš jen odrážejí zbožná přání bruselských politiků a úředníků. Přitom je zřejmé, že čím bude eurozóna existovat déle, tím katastrofálnější následky to v budoucnu přinese. Vezmeme-li v úvahu, že čtvrtá nejvýznamnější země (Španělsko) je de facto v bankrotu, třetí nejvýznamnější země (Itálie) je zadlužena ve výši 130 procent HDP a bojuje o přežití a že Francie směřuje kvůli nesmyslné hospodářské politice ke kolapsu, tak bych chtěl vědět, které mají být (mimo Německo) ty hospodářsky nejsilnější země, které by měly podle manifestu z eurozóny vystoupit. A pokud by se to nakonec uskutečnilo, umí si někdo představit, co by se asi stalo s takto oslabenou „společnou evropskou měnou“ a se státy, kterým by zůstala? Tímto krokem by se zřejmě rozpadla i celá Evropská unie.