Dva muži, co se nemusí, a Nobelova cena

Když léta Páně 1974 přišla ze Stockholmu zpráva, že si ekonomickou Nobelovu cenu za daný rok rozdělí Friedrich von Hayek a Gunnar Myrdal, oba byli jistě polichoceni. A zároveň rozlíceni, kdo že si pro ni půjde také. Těžko totiž v té době hledat dva odlišnější ekonomy. Hayek, jak známo, byl jedním z předních stoupenců klasického liberalismu. Jeho ideje inspirovaly Margaret Thatcherovou i Ronalda Reagana při tažení proti sovětské „Říši zla“. Zato Myrdal, raný obhájce Keynesova učení, s Říší zla – dokonce v její stalinské etapě – zdatně obchodoval. Z pozice sociálnědemokratického ministra obchodu první švédské poválečné vlády uzavřel roku 1946 se Sovětským svazem smlouvu, kritizovanou například ze strany Spojených států, jejíž plnění spočívalo v pět let trvajících postupných dodávkách těžké techniky a dalšího průmyslového vybavení. V jisté zkratce lze tedy uvést, že zatímco Hayek se podílel na bourání železné opony, Myrdal ji pomáhal utužit.

Od té doby si už stockholmští akademici, kteří o laureátech ceny rozhodují, nedovolili v jednom roce ocenit tak vzájemně odlišné ekonomy. Až do letošního roku. Takřka po čtyřiceti letech míří Nobelova cena k ekonomům, kteří si v prosinci při jejím přebírání a související ceremonii zrovna kolem ramen padat nebudou. Eugene Fama je průkopnickým autorem teorie efektivních trhů; Robert Shiller naopak jejím zarputilým odpůrcem – svým dílem podle něj přispěla k iniciaci událostí, které vyvrcholily nedávnou finanční krizí. Třetí z oceněných, Lars Peter Hansen, není v porovnání s touto dvojicí tak významný, a tak přiblížím jen ideový střet Famy a Shillera.

Věrozvěst vševědoucího trhu

Fama svoji cestu za Nobelovou cenou nastoupil v půli šedesátých let, kdy přišel s tezí, že ceny aktiv na finančních trzích vždy, v jakémkoli okamžiku, zrcadlí veškeré do té doby dostupné informace o daném aktivu, a nelze tudíž systematicky přechytračovat trh identifikací jeho neefektivit, například v podobě podhodnocených akciových titulů (akcie se takzvaně „náhodně procházejí“ způsobem, který nelze predikovat na základě analýzy historických dat). Nejsilnější verze teorie efektivních trhů dokonce udává, že cena reflektuje i veškeré neveřejné informace o daném aktivu. Warren Buffett, mimochodem dlouhodobý kritik teorie efektivních trhů, je Famou a spol. nahlížen jako jakási statistická anomálie, jako výjimka potvrzující pravidlo, tedy teorii efektivních trhů.

Zářnou desetiletkou Famovy teorie byla sedmdesátá léta. Nikoli náhodou se jednalo o dobu, kdy vrcholil příliv matematiky a formalizovaných přístupů do ekonomie a kdy se jako nikdy předtím zdálo, že ekonomie se může zařadit po bok exaktních věd typu fyziky. Teorie efektivních trhů, stavějící na zjednodušených předpokladech, jako jsou racionální očekávání, byla z matematického hlediska výtečně uchopitelná, což zásadním způsobem přispělo k meteorickému vzletu její popularity v rámci dobové ekonomie hlavního proudu.

Prorok krize

V té samé dekádě se ovšem začaly v psychologických odborných žurnálech objevovat texty, které zpochybňovaly zjednodušující předpoklady stále evidentněji se matematizující ekonomie, symbolizované například právě teorií efektivních trhů. Zpočátku pocházely hlavně z per Daniela Kahnemana a Amose Tverského. Ekonomové se kritice ze strany psychologů nejprve řadu let vzpírali, avšak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých již byl kritický nápor přesvědčivý natolik, že se o věci začalo alespoň diskutovat. Kritika některých teorií ekonomie hlavního proudu ze strany psychologů, jako je Kahneman, se poté začala objevovat i v ekonomických žurnálech a zaujala některé mladé ekonomy té doby. Ti se od počátku osmdesátých let snaží snoubit ekonomii s psychologickými vhledy; ekonomický aktér pro ně není racionálním kalkulátorem nákladů a výnosů, nýbrž člověkem, jenž jako každý jiný občas podléhá náladám, emocím, stesku, rozčilení, stádovosti, přebujelému optimismu či naopak neopodstatněnému pesimismu a dalším mentálním zkreslením. Daní badatelé se označují za behaviorální ekonomy. Byli to právě oni, kteří v polovině osmdesátých let fatálním způsobem zpochybnili teorii efektivních trhů, a to na základě poznatků experimentálních psychologů. Ačkoli Shillera nelze řadit přímo k „tvrdému jádru“ behaviorálních ekonomů, má k nim určitě velmi blízko.  

Shillera lze označit jak za proroka splasknutí technologické bubliny v roce 2000, tak za jednoho z mála ekonomů, kteří poměrně precizně s předstihem varovali před aktuální finanční krizí. Když Fama kousavě dodává, že Shiller předpovídal kolaps nemovitostního trhu každoročně počínaje rokem 1996. Shiller zase odvětí, že hypotézu racionálních očekávání a na ní stavějící teorie efektivních trhů zamlžující skutečnost; sice umožňují elegantní matematické modelování, leč vzdalují ekonomii realitě, a zbavují jí tak do značné míry i těch omezených predikčních schopností, jimiž disponuje.

Předávání kolíku

Nobelova cena, kterou před takřka čtyřiceti lety sdíleli Hayek s Myrdalem, byla symbolická i z hlediska převažujícího přístupu k hospodářské politice vyspělého světa celé druhé půle dvacátého století. Právě až zhruba do poloviny sedmdesátých let jej charakterizovalo ortodoxní keynesovství. Doba zbývající do konce dvacátého století posléze byla charakteristická vzestupem klasického liberalismu. V zmíněném roce 1974 tak došlo k určitému „předání štafety“ – keynesovský intervencionista Myrdal předal kolík klasickému liberálovi Hayekovi. Podobně lze možná vystihnout i letošní Nobelovu cenu. Fama, ekonom symbolizující příklon ekonomie k fyzice a k exaktním vědám obecně, tedy dost možná překonanou tendenci, předává štafetu Shillerovi, přednímu představiteli ekonomie přiklánějící se spíše k biologii a psychologii, případně jiným společenským vědám.