Bankrot po evropsku (I): Příběhy z války

Zemí, které kandidují na bankrot, je v Evropě hned několik. Island již touto zkušeností prochází. A dokonce i stabilita pověstného ekonomického pilíře Evropy, jakým je Německo, může být částečně nahlodána. Jak k tomu došlo, si řekneme. Nejprve ale pohlédněme do bohaté a dramatické historie evropských dluhů a bankrotů před druhou světovou válkou.

Napoleon, Hitler a Britové

V historii bývalo obvyklé, že státní dluh byl spojen s válkou. Rekord v zadluženosti patrně náleží Velké Británii, jejíž státní dluh přesáhl dvakrát během historie hranici 250 procent hrubého domácího produktu. Jak uvádějí Alberto Alesina a Brian Mitchell, poprvé si takovýto dluh vyžádalo financování porážky Napoleona.

„Napoleonský“ dluh splácela Británie postupně v průběhu celého 19. století a ještě kousek - až do první světové války. Porážka Francie umožnila Británii stát se světovou supervelmocí, ovládnout světový obchod a získat prostředky pro skutečné splacení dluhů neinflační cestou.

V roce 1914 už britský státní dluh klesal ke 40 procentům HDP, když vypukl další obrovský konflikt. Také „velkou válku“ se podařilo úspěšně financovat pomocí dluhopisů. Následky ovšem byly těžké. Když koncem 30. let Hitler plánoval invazi do Anglie, dlužila britská vláda ekvivalent 170 procent HDP - Hitler se tedy mohl docela dobře domnívat, že stačí šťouchnout do hliněného obra a ten se finančně i vojensky rozloží.

To se naštěstí nestalo, Britové byli z jiného těsta, než si führer myslel. Ovšem dluh po druhé světové válce se svojí relativní velikostí rovnal „napoleonskému“. Kromě tohoto ve volbách roku 1946 zvítězil Clement Attlee s programem nákladného sociálního státu. Co teď?

Je-li ekonomika jakékoli země postavena před problém dluhu těžko zvládnutelných dimenzí, existují jen tři způsoby, jak mu čelit.

Varianta první: Dramatické zvýšení daní

Daně dokonce vstoupily do historie populární hudby díky písni Taxman (Výběrčí daní) z roku 1966. Beatles zpívají text George Harrisona: „Let me tell you how it will be/ there’s one for you, nineteen for me... Should five percent appear too small/ be thankful I don’t take it all/ cause I’m the taxman./ Yeah, I’m the taxman“ (Řeknu ti, jak to bude:/ jeden pro tebe, devatenáct pro mě... Pokud ti pět procent připadá málo,/ buď rád, že ti nevezmu všechno,/ protože jsem chlápek z berňáku./ Jo, já jsem chlápek z berňáku).

Skutečně, mezní sazba daně z příjmů tehdy v Británii činila 95 %. (A nechtějte vědět, jak text pokračuje dál, protože Harrison vizionářsky předpověděl rozmach mýtného, zvyšování spotřebních daní z energie, a dokonce ještě horší věci...) I nejskalnější stoupenec progresivního zdanění ovšem ví, že tato cesta má své hranice. Zvyšování daní z příjmů nad 100 % brání aritmetika a ani spotřební daně či DPH nelze pumpovat do stratosféry.

Varianta druhá: Rozpuštěný a vypuštěný

Nastupuje varianta druhá, zvaná „Rozpuštěný a vypuštěný“, nebo chcete-li Viktor Čistič. Namísto hydroxidu sodného, kterým rozpouštěl mrtvoly posledně jmenovaný, použijeme inflaci. V rozumné koncentraci koná své dílo, aniž by měla přehnaně dráždivé účinky. Pováleční politici četli Keynese (nebo - pravděpodobněji - o něm pouze slyšeli), a proto se široce uplatnila myšlenka podporovat ekonomiku zvyšováním objemu peněz. Kdo maže, ten jede. Navíc čím více peněz, tím menší je reálná hodnota státního dluhu.

Průměrný výnos britských dluhopisů očištěný od inflace dosahoval v období 1940 až 1979 podle statistik banky HSBC hodnoty minus 2,04 procenta ročně. Na první pohled žádné drama, že? Ovšem investujeteli do takovýchto „bezpečných“ vládních dluhopisů například majetek nadace či penzijního fondu, po čtyřiceti letech zjistíte, že jste na 44 procentech původní reálné hodnoty.

Americká vláda řešila po válce stejný problém podobnou cestou. Finanční historik Peter Bernstein v knize Against the Gods uvádí: „Vroce 1959 spadla cena vládního dluhopisu s 2,5% kuponem vydaného v roce 1945 z 1000 dolarů na 820 dolarů -a těchto 820 dolarů mělo přitom poloviční kupní sílu než v roce 1949!“

Obratné žonglování s inflací tedy může „vyřešit“ velkou část dluhu, aniž by vláda musela nést potupné stigma státního bankrotu. Má to samozřejmě háček: centrální banka musí poslouchat vládu nebo s ní alespoň spolupracovat. Existuje také nebezpečí, že inflační politika vzbudí oprávněnou nelibost voličů nebo finančních trhů.

Varianta třetí: Platební neschopnost

Pokud není možné zvýšit daně či inflaci, nezbývá než pohlédnout pravdě do očí a přiznat platební neschopnost. To je třetí, krajní možnost.

Jak jsme řekli úvodem, žádná západní vláda v poválečné době - kromě Islandu -nemusela tuto potupu podstoupit. Za výjimku bychom mohli pokládat československou „měnu“ v roce 1953. Tehdy jsme ale nebyli součástí Západu. Tehdejší „reforma“ zahrnovala i definitivní konec výplat kuponů a jistin veškerých státních dluhopisů, předválečných i poválečných. Tedy stoprocentní bankrot, navíc úmyslný.

Proto je platební neschopnost považována za cosi kategoricky vyloučeného: něco, co slušná vláda prostě nikdy neudělá. V ostatních částech světa bylo ovšem „kreditních událostí“ dost, aby bylo možné provádět statistická šetření. Bianca De Paoli, Glenn Hoggarth a Victoria Saporta napočítali ve světě během let 1970 až 2000 čtyřicet platebních neschopností, Enrica Detragiache a Antonio Spilimbergo dokonce 54. Ekonomická historie pak zná takřka nepřeberné množství případů platební neschopnosti státu...

Pokračování článku najdete zde

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz