Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bankrot po evropsku (III): Poučíme se?

| 10. 12. 2010 | Vstoupit do diskuze – 14 komentářů

Historie ukázala, že státní bankrot může vyjít levněji než nekonečné úvěrování první, druhé, třetí, osmé země. Co všechny tyto zkušenosti znamenají pro současnou Evropu? Více závěrečné části seriálu.

Bankrot po evropsku (III): Poučíme se?

První díl seriálu Bankrot po evropsku (I): Příběhy z války najdete zde, druhý díl Bankrot po evropsku (II): Kouzlo napravených hříšníků pak zde.

Začněme Řeckem. Tento stát trpí krizí solventnosti. Nikoli pouze likvidity, jak sami sebe stále přesvědčují evropští hodnostáři. Chce to vzít sekeru a vypořádat se s rozcapeným sociálním státem, který ročně požere polovinu hrubého domácího produktu. Tím se zajistí solventnost.

Řecko dále trpí nadhodnocenou měnou. V eurozóně nemá co dělat. Zavedení drachmy by zajistilo konkurenceschopnost, a tudíž dlouhodobou solventnost. Stávající dluhy je třeba restrukturalizovat, aby pro obrozenou ekonomiku nebyly neúnosnou zátěží. (Řešení, které by spočívalo v připojení Řecka k finančně stabilnějšímu Turecku, by se patrně nesetkalo s širším souhlasem tamní veřejnosti.)

Z toho všeho probíhá jen částečná redukce státních výdajů. Opuštění eurozóny a restrukturalizace dluhů ovšem nepřichází v úvahu ze dvou důvodů. První je ideologie dokonale stabilní a dokonale fungující Evropy směřující ke stále těsnější unii. Připustit možnost bankrotu a vystoupení z eurozóny by představovalo asi takovou ztrátu tváře, jako kdyby čínský prezident řekl pravdu o Mao Ce-tungovi. A i když každý ví, že Mao byl největší masový vrah v lidské historii a že Řecko je zralé na bankrot, oficiálně se o tom v Číně, respektive v Bruselu, nemluví.

Druhý důvod je serióznější. Jsou jím hmatatelné zájmy německých a francouzských bank. V řeckých dluhopisech vlastní stovky miliard eur. Účetní přecenění v případě řízeného bankrotu by znamenalo značné ztráty. Finanční pozice německých bank není ideální, ochranný polštář pro případ podobného propadu není příliš buclatý. Kromě toho, kdyby následovaly ostatní státy - Irsko, Španělsko... - mohl by nastat klasický dominový efekt a ani silné Německo by nebylo imunní. Dominový efekt by v krajním případě obnášel run na banky a absolutní insolvenci finančního systému. Vláda by neměla žádnou šanci zasáhnout, neboť hovoříme o částkách daleko přesahujících možnosti německého státního rozpočtu. Tak by se mohlo stát, že problémy Řecka, ekonomicky nevýznamné země, by kaskádovým efektem mohly strhnout celou Evropu, včetně zdejší hospodářské velmoci. To je hororový scénář, z něhož všichni mají oprávněnou hrůzu.

Irsko: Šampión nad propastí

Útěchou zůstává fakt, že Řecku zatím nehrozila vážnější bankovní krize. Ta však již naplno propukla v Irsku. Keltský tygr je ve většině ohledů přesným protikladem Řecka. Irové byli donedávna chváleni jako šampioni zdravých veřejných financí -oprávněně! Jejich ekonomika je vysoce konkurenceschopná, v roce 2009 dosáhli silného obchodního přebytku a mezinárodní investoři nejeví zájem stěhovat se pryč. Příliš silné, příliš slabé Proč jsou tedy při všech svých úspěších nyní Irové na mizině? Není to kvůli malému objemu vybraných daní, jak tvrdí někteří povrchní pozorovatelé. Historie sahá zhruba k začátku nového tisíciletí, kdy irská ekonomika začala nasávat ve velkém levné úvěry. Následoval opojný boom irského stavebnictví a obchodu s nemovitostmi. Osmdesát procent úvěrů šlo do těchto sektorů. Ceny nemovitostí rostly - ano, podobný příběh známe z americké hypoteční krize z roku 2007. Jenomže ta irská byla vzhledem k velikosti ekonomiky mnohem závažnější.

V roce 2008 irská vláda vydala garanci na závazky všech bank. Tehdy si ovšem neuvědomovala, jak obrovský je rozsah špatných úvěrů. Tvrdit, že Irsko zažívá bankovní krizi, by byl eufemismus. Irské banky jsou nyní tak zruinované, že horší to být ani nemůže. Základní funkce vykonávají banky již jen díky levným úvěrům z Evropské centrální banky. Je ironické, že právě tento zdroj předtím bilance irských bank nafoukl až tak, že praskly jako přeplněný balonek.

Zatímco euro bylo pro Řecko příliš tvrdou měnou, kterou ekonomika nedokázala unést, Irsko by bývalo potřebovalo naopak tvrdší měnu. Takovou, která by byla zabránila nafouknutí úvěrové bubliny. Ale to je dnes již předminulý čas. V současnosti by Irsko potřebovalo zásadní reformu bankovnictví společně s velkorysým překlenovacím úvěrem a restrukturalizací státního dluhu. Země má dobré předpoklady k dalšímu růstu, samozřejmě pouze tehdy, vyhne-li se dalšímu velkému dobrodružství s nemovitostmi. Laická veřejnost se zhusta domnívá, že dění v Evropě je krizí eura, která byla uměle vyvolána spekulanty. Ve skutečnosti euro jako měna nezaznamenává žádnou krizi - tu zažívají pouze některé ekonomiky, pro které není vhodné. Euro samotné je fungující konvertibilní měnou, která netrpí ani vysokou inflací, ani přílišnou volatilitou vůči jiným měnám. V tomto směru není co vytknout.

Měna funguje jakou poukázka na nákup zboží, služeb nebo investic v rámci určitého území. Měnový kurz se odvíjí od poměru celkové peněžní zásoby k objemu statků, které lze koupit. Euro by bylo v krizi, kdyby Evropská centrální banka rozpoutala vysokou inflaci, anebo kdyby eurozóna natolik zchudla, aby zde nebylo co koupit. Nic takového nehrozí ani zdaleka. Euro a krize? Pouhá mediální zkratka.

Souboj dvojí iracionality

Až do roku 2008 si investoři vůbec nepřipouštěli, že by mohly existovat podstatné rozdíly v riziku jednotlivých zemí eurozóny. Pak se situace zásadně změnila a od roku 2010 můžeme naopak mluvit o hromadné panice. Trh státních dluhopisů, který by měl být nejracionálnějším trhem na světě, minulých deset let nebyl racionální. Z krajní polohy neomezeného optimismu se rychle přesunul do polohy zcela opačné. Nešlo o útok, ale o útěk.

Jak je to možné? Teorie sociální polarizace umožňuje vysvětlit, proč se vzdělaní a zkušení investoři často chovají zdánlivě nevysvětlitelně. Jako hejno ryb, které náhle a zdánlivě bez příčiny změní směr pohybu.

Pokud mohl někdo překonat trhy v míře iracionality, šlo o evropské politiky. Zejména německá kancléřka Angela Merkelová a lucemburský premiér Jean-Claude Juncker svojí vzácnou mírou nepochopení podstaty věci paniku ještě zhoršili. Když trhy propadaly panice, Merkelová vyhrožovala. Když bylo zapotřebí uklidňujících slov a činů, Juncker se vytasil se slovem bazuka, ve smyslu, že je proti trhům potřeba vytasit větší zbraň.

Vstoupit, či nevstoupit?

Z historie státních bankrotů i dění v eurozóně během posledních dvou let můžeme vyvodit poměrně jasné závěry. Zaprvé politika by neměla mít přednost před střízlivým ekonomickým úsudkem. Řecko, Irsko a další státy přijaly euro, aniž pro ně měly předpoklady. Další země, včetně České republiky, by tento krok měly neutrálně a nepoliticky zvážit a přidat se ke společné měně pouze tehdy, pokud nebezpečí irského scénáře nebude hrozit. Ano, ke vstupu jsme se sice zavázali, ale šlo o slib vstupu do jiné eurozóny, než jaká nyní existuje. Sliby se ukázaly být hodně odlišnými od reality.

Zadruhé pro dnešní krizi některých států eurozóny není jednoduché řešení. Vystoupení ze společné měny by sice vyřešilo problém Řecka, ale mohlo by ohrozit německé banky. Zde je třeba hodně počítat. Je možné, že by německou vládu vyšlo levněji, kdyby raději podpořila své banky místo řecké vlády.

Zatřetí státní bankrot je sice ve vyspělé Evropě velmi neobvyklý, ale přinejmenším Řecku a Irsku by prospěl mnohem více než prodlužování agonie.

Začtvrté trhy se často chovají iracionálně. Ale politikové, kteří mají ambice chování trhů korigovat, jsou sami mnohdy ještě horší. A neškodil by jim alespoň základní kurz financí a kapitálových trhů. Aby znali aspoň rozdíl mezi krizí likvidity a insolvencí. Za páté zvyšovat daně už není kam.

A konečně zašesté: finance by měly sloužit lidem, a nikoli lidé financím. Dogmata, že ve vyspělé Evropě se prostě nesmí bankrotovat, škodí. Jako ostatně většina dogmat.

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK