Chvála práce nahovno

David Graeber je chytrý chlapík a A2 provokativní časopis. Proto je mi líto, že si nebývalých pět tisíc lajků společně vysloužili zrovna českým překladem Graeberova nepodařeného hanopisu Práce nahovno. Ne že bych se té popularitě divil. Graeber čtivě lituje korporátní „posouvače papíru“, kteří nechápou smysl své vlastní práce, a navíc musí v kanceláři tvrdnout osm hodin denně. V tom se pak pozná leckdo:

„Potkáte-li nějakého příslušníka této nové třídy placených profesionálů na večírku a svěříte-li se mu, že děláte něco, co by snad bylo možné považovat za zajímavé (například antropologii), můžete se vsadit, že se bude za každou cenu snažit vyhnout hovoru o tom, co dělá on. Stačí ale pár drinků a spustí tirády, jak nesmyslná a hloupá jeho práce je.“

Dráždí mě na tom dvě věci. Za prvé omyl, který nabral generačních rozměrů: Graeber si podobně jako miliony jiných plete práci zajímavou a smysluplnou. Mezi řádky navíc naznačuje, že mají lidé na zajímavé a smysluplné povolání právo: „Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají,“ píše.

Peklo je cokoliv, do čeho jdete s přehnaným očekáváním, a generace Y má proto zaděláno na pekelné kariéry. Mnohem střízlivěji než Graeber je vás na ně nachystá Venkatesh G. Rao v eseji Nejsi řemeslník.

Rao tvrdí, že podoby lidské práce mají dva póly: sexy a šlep. „Schleppy“ je z jidiš a označuje namáhavou cestu a otravné lidi. Sexy práce je zábavná, snadno se do ní plně ponoříte a nebudete s ní mít žádný morální problém: „To, co si o vás myslí vaše maminka a váš šéf si nebude protiřečit.“ Šlep zaměstnání jsou učiněný opak. Práce nahovno. Proto se do nich až na pár psychopatů nikdo nehrne. Proto taky bývají lépe placené, ale tenhle banální postřeh si Rao nechává od cesty. Namísto toho ukazuje, jak to mají lidé všechno pomotané: často například touží po „tvůrčí práci“, když ve skutečnosti hledají „sexy práci“. Nepudí je totiž tvůrčí šílenství, jaké zažívá malíř Maxe von Sydow v Hodině vlků nebo Vladimír Boudník v Něžném barbarovi. Žene je spíš touha žít jako sloupkařka Carrie ze Sexu ve městě. Vlastně spíš konzumovat než produkovat.

Ještě větší zmatky jsou v tom, v jaké že práci nás hrozí nahradit technika. Sám jsem několikrát psal, že nás stroje zbaví úmorné rutiny a uvolní ruce pro tvůrčí činnost. Že už nebudeme muset dělat nic šlep, jen sexy. Rao ukazuje, že to může být naopak. Vynález fotografie vzal sexy práci zástupům malířů - a naopak vytvořil šlep místa v temných komorách. S počítači to je a bude stejné: jsou jako naše obří děti, které neustále potřebují pomoc s překvapivě banálními úkony. Vždyť sotva rozeznají obličej: „Začínají se objevovat první šlep zaměstnání informační éry: čištění dat, rozeznávání obrázků, zákaznická podpora nad rámec pekelného hlasového ovládání, všelijaké opravy strojů. Některé z těchto prací zaniknou, ale nová šlep zaměstnání se vynoří ještě rychleji. Tak to totiž bylo i naposledy,“ píše Rao.

Ve zkratce: asi budete dál dělat práci nahovno a nejspíš za to budete ještě rádi.

Stručněji k druhému bodu Graeberovy obžaloby, tedy že v háku tvrdnete osm hodin, a ne tři, jak v roce 1930 doufal při pohledu na rostoucí efektivitu práce ekonom John Maynard Keynes. Za to v mnoha případech může stejná síla, jaká vhání tolik lidí do sexy pseudotvůrčích povolání: honba za společenským statusem.

Všimněte si, že Graeber nepíše o dělnících, ale o „posouvačích papíru“, kteří mají na cestě ke zkrácenému úvazku mnohem méně překážek. Dělníci musí dřít čtyřicet a víc hodin týdně, aby vůbec poplatili životní náklady. Zato stále víc posouvačů papíru - grafiků, programátorů, překladatelů - stojí před svobodnou volbou. Můžou si říct o poloviční úvazek nebo dát sbohem polovině klientů - a s patnácti, dvaceti hodinami práce týdně žít pořád o pohodlněji a bezpečněji než v roce 1930.

Nejspíš při takovém půlúvazku budete muset překousnout několik „drobností“. Neutáhnete bydlení ve velkém městě. Na dovolenou budete jezdit pod stan. Dětem vymluvíte telefon, tablet, herní počítač i hokej. Oblékat se budete u Vietnamců na náměstí a potraviny nakoupíte u sousedů, pokud si je nevypěstujete sami. Pořád na tom budete materiálně líp než s plným úvazkem v roce 1930, dokonce i 1960 nebo možná 1990. Žel, svým společenským statusem tak tak přeskočíte sběrače kovů.

Sám Graeber píše: „Když jsme si měli zvolit mezi kratší pracovní dobou a větším množstvím hraček a zábav, kolektivně jsme se rozhodli pro to druhé.“ Nevědomky tak přiznává, že vynucené zkrácení pracovní doby na polovinu by odstranilo jen důsledek, nikoliv příčinu. Netuším, co přesně nás nutí vést závod ke dnu, tedy vydělávat od nevidím do nevidím na věci a zážitky, které nepřinášejí hluboký a trvalý pocit spokojenosti. Těžko to ale bude něco, co by duši společnosti i jednotlivce křivilo jen na vnitřní straně vrátnice kancelářského komplexu.

Nepoeticky, polopatě: Pokud máte pocit, že je váš život nahovno, neházejte hned bez přemýšlení všechnu vinu na svou práci.