Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Obnovitelné zdroje: Němečtí subvenční rytíři a čeští solární baroni

V Německu právě skončily volby do Spolkového sněmu. V předvolebním mediálním guláši bylo možné nalézt různorodé názory na minulou a budoucí energetickou politiku spolkové vlády...

„Energetická revoluce se stává mašinou na přerozdělování. Podpora se vymyká kontrole. Vyrábí se mnohem více zelené elektřiny, než bylo plánováno. Ceny emisních povolenek se hroutí. Uhlí zažívá renesanci. A svět produkuje nejvíc oxidu uhličitého v historii.“

Úvodní odstavec komentáře Holgera Steltznera, publikovaný minulý týden ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), úderně shrnuje hlavní témata, o kterých se v průběhu předvolební kampaně diskutovalo v souvislosti s přechodem německé energetiky na obnovitelné zdroje, chcete-li s „energetickou revolucí“. Z pohledu čtenářů postižených technickým vzděláním či ochotných čerpat informace o energetice nejenom z propagačních materiálů alarmistických organizací nenalezneme v textu nic objevného. Nicméně v německém tisku je to až nezvykle upřímné hodnocení dosavadního průběhu procesu, jehož počátek můžeme datovat do období vyhlášení plánu na odstoupení od jaderné energetiky, tedy k roku 2000, kdy vládla koalice SPD a Zelených pod vedením kancléře Gerharda Schrödera. Komentátor Frankfurter Allgemeine Zeitung se především zaměřil na plnění původně deklarovaných cílů z hlediska ochrany klimatu.

Obnovitelný Otesánek

Objektivní východiska k diskuzi o budoucnosti německé energetiky jsou zřejmá. Z hlediska peněženky řadových občanů energetická revoluce příliš neboduje. Ceny elektřiny pro koncové spotřebitele jsou jedny z nejvyšších v Evropě, pro některé z nich se blíží 30 centů za kWh. To v souhrnu představuje sumu, která už citelně doléhá na sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, tvořící ovšem rozhodující část voličské základny. Stejně jako v České republice, tak také v Německu mají potíže s otesánkovsky bobtnajícím příspěvkem na obnovitelné zdroje, o kterém kancléřka Merkelová po havárii ve Fukušimě v roce 2011 prohlašovala, že by jeho výše neměla překročit 3,5 30 centů za kWh. Nicméně v současné době dosahuje 5,3 a odhady analytiků pro rok 2014 předpovídají jeho možný nárůst až na sedm centů za kWh, zatímco velkoobchodní ceny na burze nyní oscilují okolo čtyř centů za kWh. Navíc podle názoru spolkového ministra životního prostředí Altmaiera by při zachování stávajícího systému podpory obnovitelných zdrojů náklady na energetickou revoluci mohly do roku 2040 vystoupat až k sumě jednoho bilionu eur. Tyto skutečnosti výrazně nahlodávají odhodlání veřejnosti připlácet si za „zelenou elektřinu“.

Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung cena elektřiny rozděluje Německo. Většina obyvatelstva se obává dalšího zvyšování cen, „ale to však rostoucí zástup ‚profitérů‘ energetické revoluce nezajímá“.

Zde si dovolím drobnou vsuvku s upozorněním na názor části domácích analytiků (např. Öko-Institut), kteří pro příští rok předpovídají pokles cen elektřiny pro domácnosti z důvodu očekávaného pokračujícího propadu velkoobchodních cen. Nicméně vzhledem k předpokládanému zvýšení příspěvku na obnovitelné zdroje zřejmě nelze počítat s tak výrazným snížením jako v České republice.

Spojené státy neekologické čistší než samozvaný klimatický premiant

Komentátor Frankfurter Allgemeine Zeitung konstatuje nenaplnění dvou základních předpokladů energetické revoluce. Prvním bylo, že v důsledku rostoucích cen energie z fosilních paliv se zelená elektřina začne sama ekonomicky vyplácet. Předpokládám, že tím měl na mysli pokles výrobních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů pod úroveň elektřiny ze zdrojů fosilních, a to samozřejmě bez subvencí a legislativně předepsaného povinného výkupu. Druhý předpoklad zněl, že výroba elektřiny ve fotovoltaických a větrných elektrárnách sníží domácí emise oxidu uhličitého. Komentář formuloval dosti expresivně:

„Je to perverzní. Amerika dosahuje frakováním klimatických cílů, které nikdy nepodepsala, zatímco samozvaný klimatický premiant Německo vypouští víc kysličníku uhličitého než v loňském roce.“ K situaci v USA ještě uvedl: „Nízké ceny energie jsou motorem opětovné industrializace Ameriky. Cena plynu tam poklesla o 75 procent. Protože je uhlí nahrazováno plynem, vypouštějí USA nejméně emisí za posledních dvacet let.“

Stěhování podniků

Kritické vyjádření rovněž směřoval k zhroucení trhu emisních povolenek, jejichž ceny jsou tak nízké, že ztratily svoji motivační funkci pro přechod k nízkouhlíkovým technologiím. V této souvislosti citoval dva rezignované výroky Ottmara Edenhofera, ředitele Postupimského institutu pro výzkum klimatu: „V následujících třech až čtyřech desetiletích nelze očekávat nedostatek fosilních zdrojů.“ A: „Nacházíme se v období největší renesance uhlí od dob industrializace.“

Pozici nové vlády ve vztahu k průmyslu rovněž nevidí růžově:

„Německo je v bryndě. Následující vláda musí na jedné straně zabránit subvencování, na straně druhé však nemůže vystavit firmy s energeticky náročnou výrobou nákladům na příspěvek na obnovitelné zdroje, protože by jinak utekly. Koneckonců náklady na elektřinu jsou mnohdy vyšší než osobní náklady a elektřina pro průmysl je u nás už o čtyřicet procent dražší než ve Francii. Nejenom chemický průmysl a kovoprůmysl radši investují kvůli cenám energie v Americe. Rovněž mnohá datová centra v internetovém uzlu ve Frankfurtu přemýšlejí o stěhování do Amsterodamu nebo Paříže. Odchod energeticky náročných podniků zasáhne samotnou podstatu národního hospodářství, protože se tím přeruší výrobní řetězce.“

České moře, německý oceán

Pokud se nyní vrátím k titulku článku a vyhrocené české diskuzi o „solárních baronech“, pak ani tato řekněme „osobní rovina“ se skrytým podtextem nemravného zisku na úkor řadových spotřebitelů elektřiny není výhradně českým specifikem a dokladem pokleslosti českých poměrů. Obdobná diskuze totiž probíhá i v Německu. Zde však jsou obvykle bráni na paškál „profitéři“, kteří například těží z nájemného ve výši desítek tisíc eur ročně z pronájmu pozemků pro větrné parky. Domácí obdobu našich solárních baronů autor komentáře nazývá „subvenčními rytíři“. Možná to lze považovat za námět pro českou novinářskou obec, pokud skutečně někdy skončí označení „solární baron“ jako urážka u českých soudů.

Český OZE rybníček v rozsahu stovek miliard korun nepochybně vykazuje svérázné prvky místního podnikatelského folklóru, nicméně zdaleka nedosahuje rozměrů německého OZE moře o objemu stovek miliard eur. Problematika dotování obnovitelských zdrojů je už evropský problém. V průběhu relativně krátkého období platnosti environmentální legislativy náklady na obnovitelné zdroje z neškodných hodnot explodovaly do rozměrů celoevropské finanční laviny v řádu bilionů eur. Jedná se o logický důsledek ideologických zásahů do energetiky, když jakékoliv technické a ekonomické argumenty byly a priori považovány za zlovolnou snahu nevzdělaných omezenců bránit záchraně planety.

Pro dokreslení evropského rozměru: už v prosinci loňského roku zaslala Evropská asociace fotovoltaického průmyslu (EPIA) otevřený dopis evropskému komisaři pro energetiku Güntheru Oettingerovi, v kterém jej vyzvala k ráznému zásahu vůči uskutečňovaným, plánovaným či dokonce retroaktivním úpravám systémů podpor obnovitelných zdrojů v Belgii, Bulharsku, České republice, Francii, Řecku a Španělsku, ať už se jedná o více či méně inteligentní a legislativně obhajitelné snahy jednotlivých států o aplikaci dodatečných daní, snížení výkupních cen, limitované výroby či poplatků za připojení do sítě.

Pokud se týká Německa, lze výrazné přepracování zákona o obnovitelných zdrojích očekávat koncem tohoto roku, až se zkonsoliduje politická situace po volbách.

Převzato z Neviditelného psa se souhlasem redakce

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK