Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ilona Švihlíková: Práce má proti kapitálu čím dál slabší vyjednávací pozici

| 7. 9. 2013

„Kde má kořeny krize kapitalismu? V průběhu sedmdesátých let došlo ve vyspělých zemích k něčemu, co začalo i přes zvyšování produktivity práce zpomalovat růst mezd. Přešlo se na pracovně úsporné technologie, takže vyjednávací pozice pracovníků je stále slabší,“ říká ekonomka Ilona Švihlíková v rozhovoru pro Finmag a Peníze.cz.

Ilona Švihlíková: Práce má proti kapitálu čím dál slabší vyjednávací pozici

Ekonomka Ilona Švihlíková je považována především za nesmlouvavou kritičku česká pravice. Během našeho rozhovoru ale létala ostrá slova i směrem k levicovým stranám. Rozdíl mezi pravicí a levicí se prý v české vrcholové politice stále víc stírá, alespoň podle toho, jak iracionálně se chovají a vyjadřují zástupci parlamentních partají z obou stran politického spektra. „I když se přikláním k levici a sociální otázky jsou pro mě nesmírně důležité, slibovat lidem vysoké dávky a minimální mzdu bez toho, že bychom měli jasnou vizi, kam bude směřovat naše hospodářství, mi přijde velmi nešťastné,“ říká Ilona Švihlíková při naší diskuzi o siláckých výrocích českých politiků s obavou, že se i předvolební televizní debaty budou točit především kolem „křivd minulosti“ a populistických témat. Od otázek týkajících se globální ekonomiky, dluhové krize či problémů jednotné měnové unie, se tak poměrně záhy dostáváme zpátky domů. Řeč se pak stočí na daňovou politiku státu a možnost „posvítit si“ na nadnárodní korporace, na zpackanou důchodovou reformu, potírání švarcsystému či problematiku potravinové soběstačnosti, která je u nás podle dotazované ekonomky výrazně podceňovaná.

V posledních letech se stále častěji setkáváme s tezí o krizi kapitalismu. Vy sama spatřujete kořeny této krize v sedmdesátých letech minulého století. Proč právě tehdy?

Protože došlo ke změně poměru sil mezi prací a kapitálem. Můžeme to sledovat na ukazateli wage share, který porovnává poměr mezd a HDP. Jde zkrátka o to, jak si celkový koláč mezi sebou rozdělí mzdy a zisky. Když se podíváme do statistik, tak vidíme, že právě v průběhu sedmdesátých let došlo ve vyspělých zemích – počínaje Japonskem a konče Spojenými státy – k něčemu, co začalo i přes zvyšování produktivity práce zpomalovat růst mezd. Od té doby si kapitál začal brát z vytvořené přidané hodnoty stále víc.

K čemu přesně došlo? Co se tehdy změnilo?

Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Například politologové často spatřují příčinu v tom, že se v sedmdesátých letech pozvolna přešlo z keynesiánské ekonomiky na ekonomiku neoliberální. I přesto, že je tento ideologický obrat velmi důležitý, si nemyslím, že je to skutečná prapříčina. Podle mě šlo spíš o to, že byla dovršena poválečná obnova a že se začalo přecházet na pracovně úsporné technologie. To se pak muselo nutně projevit v tom, že práce měla stále slabší vyjednávací pozici.

O čtyřicet let později mnoho ekonomů varuje před tím, že Západu dochází dech a východní ekonomiky ho postupně válcují. Jak se na to díváte vy?

Demografický pohled nám říká, že když se nějaký region nebo civilizace nedokáže populačně obnovovat, je to důkaz, že degeneruje. A Západ se očividně obnovovat nedokáže. Z ekonomického hlediska se Západ dostal do pasti, kdy jeho vysoká technologická vyspělost není v souladu s ekonomickým systémem. Nejsem si ale jistá, jestli je korektní, abychom Západ porovnávali s východními ekonomikami, respektive se zeměmi BRIC [Brazílie, Rusko, Indie, Čína – pozn. red.]. Ty jsou totiž v jiné fázi vývoje, řeší jiné problémy, mají jiné možnosti, jak vyspělejší země dohánět. Můžeme u nich sice pozorovat řadu inspirujících aspektů, každou inspiraci ale na Západ nemůžeme aplikovat, protože ten je zkrátka někde jinde.

Evropu teď asi nejvíc trápí zadlužení jižanských zemí. Finanční výpomoc ostatních států Evropské unie ovšem zatím spíš připomíná házení peněz do černé díry. Jak by se tahle situace měla řešit?

Je dobré říct, že s dluhy nebojuje jenom eurozóna. O té se jen nejvíc mluví, protože je to špatně udělaná měnová unie. Zadlužení Japonska a Spojených států je přitom mnohem vyšší. O těchto státech se ale tolik nemluví, protože jsou to měnoví suveréni. Mají k dispozici nástroje, které zadlužené země jižního křídla eurozóny využívat nemůžou. Podle mě tkví problém eurozóny v tom, že je příliš asymetrická a dosud nevymyslela, a vlastně stále odmítá vymyslet, systém, ve kterém by spolu mohly fungovat velmi odlišné ekonomiky v jedné měnové oblasti. Dokud Evropská unie nepřijde s mechanismem, který by to umožňoval, tak se nehne z místa. Restriktivní opatření totiž rozdíly mezi jednotlivými zeměmi ještě víc prohlubují.

Má podle vás měnová unie v Evropě vůbec smysl?

To je složitá otázka. Politické elity způsob fungování jednotné měnové unie hodně podcenily. Představovaly si, že to bude mnohem jednodušší a neuvědomily si, že v minulosti bylo mnoho příkladů neúspěšných měnových unií. A to právě z důvodu, že jednotlivé země byly až příliš rozdílné. Měnová unie vyžaduje federaci, ale na to nejsou připraveni ani občané, ani samotní političtí lídři. V tuhle chvíli se Evropská unie zasekla v mezipatře – zpátky se jí nechce, protože by to bylo hodně nákladné, a navíc nikdo pořádně neví, jak by se vlastně mělo couvat, prudce nahoru to ale taky nejde, protože si to v téhle chvíli nemůže většina zemí dovolit.

Není pak jediným možným řešením to, že země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko z evropské měnové unie vystoupí?

Určitě je to jedno z možných řešení. Na druhou stranu je těžké říct, co všechno by to doopravdy vyřešilo a jaké by to mělo nakonec následky. Tyhle země by se sice vymanily z něčeho, co nedokážou splnit, dluhy by jim ale pořád zůstaly. Pokud by pak došlo k devalvaci měny, jako je třeba drachma, tak by to narostlo do nepředstavitelných rozměrů.

Jak se ale dostat z téhle dluhové pasti ven?

Málo pozornosti se věnovalo návrhu Thomase Mayera z Deutsche Bank, který přišel s nápadem několika paralelních měn, což není nic, co bychom z historie neznali. Euro by sice zůstalo, v určitých případech by ale fungovaly i národní měny. Avšak tohle řešení bez povšimnutí vyšumělo. Pak tady je řada dalších méně diskutovaných návrhů. S jedním z nich přišel třeba řecký ekonom Janis Varoufakis, který napsal úspěšnou knihu Globální Mínotaurus. Do skutečných vizí plnohodnotné Evropské unie, která by zároveň byla i politickou unií, se ale nikomu příliš nechce.

Jaký vývoj v nejbližších letech očekáváte?

Když se podíváme na to, jak vysoká je v Řecku nezaměstnanost, tak je jasné, že ho nečeká nic jiného než mnoho let financování a podpory. Otázkou je, jestli se to bude chtít ostatním státům dlouhodobě platit. Uvidíme taky, jak dlouho Řekové současnou sociálně vypjatou situaci vydrží. Pokud by se začali bouřit, tak by se mohlo stát, že se tam jednoho dne vylodí nějaká armáda a bude dohlížet na pořádek. Takže by to mohlo skončit jakýmsi protektorátem.

V jednom z rozhovorů jste říkala, že Němci nejsou tak vzorní, jak jsou někdy v rámci Evropské unie prezentováni. Co jste tím přesně myslela?

Německo vytváří přebytky. Avšak nevytváří je tím, že by bylo tak úžasně produktivní, ale tím, že se mu v posledních deseti letech podařilo stlačit mzdy. Provedlo de facto mzdovou deflaci. Zároveň využívalo toho, že má na východě levnou pracovní sílu, která mu v různých  pobočkách a „dcerkách“ generuje pěkný zisk. Když k tomu připočteme jedinečnou průmyslovou strukturu, kterou Německo disponuje, tak tady vzniká výrazný náskok před ostatními zeměmi. Němci dosahují obrovských přebytků na běžném účtu, ale neuvědomují si, že když v unii mnoha států takovým způsobem vykazují přebytek, tak někdo na druhé straně dosahuje deficitů. Aby ale mohla Evropská unie fungovat, musí být tyhle přebytky přerozdělené efektivněji. Němci za ně nakoupili spoustu dluhopisů jižanských zemí, čímž se do celého problému ještě víc zavrtali.

Často se můžeme setkat s názorem, že by ekonomikám mnoha evropských zemí pomohlo třeba jen to, kdyby se zatočilo s daňovými ráji. Jak toho ale dosáhnout?

Opět tu máme dvě roviny. Jedna je společenskoaktivistická a druhá ryze politická. První z nich můžeme vidět například ve Velké Británii, kde fungují sdružení, která sledují, jaké firmy jsou u nich ekonomicky hodně aktivní a přitom tam neplatí daně. Pak vyzývají občany k jejich bojkotu. Nedávno mě velice příjemně překvapilo, když jsem slyšela názory zástupce Asociace malých a středních podniků a živnostníků, který k něčemu podobnému vyzýval i české spotřebitele. Tahle varianta sice není špatná, ale přece jen by bylo lepší mít i řešení shora. V rámci G 20 se o tom mluví už od roku 2008, ale konkrétní opatření jsou nicotná. V poslední době to ale už přece jen trochu vypadá, že je tady snaha zaměřit se na účetnictví a vnitřní hospodaření velkých podniků, které si uměle připisují zisky a ztráty tam, kde je zrovna potřeba. Na druhou stranu je však ochota politických elit na tomto stavu něco měnit hodně limitovaná. Ukázkovým příkladem člověka, který o tom sice plameně hovoří, avšak ve skutečnosti před daňovými ráji přivírá obě oči, je britský premiér David Cameron. Že tam má účty on, asi jen tak někdo nedokáže, o jeho kamarádíčcích a sponzorech strany ale není pochyb. Dokud tedy nebude skutečná snaha potírat daňové ráje přímo z nejvyšších politických pozic, tak nám nezbývá nic jiného než již zmiňovaný společenský bojkot. To ale bohužel není systémové řešení, které by tento problém dokázalo zcela vyřešit.

Je česká společnost dostatečně zralá na to, aby dokázala praktikovat něco, jako je společenský bojkot?

Toť otázka. Je pravda, že Britové jsou v tomhle ohledu mnohem dál. Na druhou stranu i v Česku zaznamenávám jistý posun. Už to tady není tak hrozné jako před lety. Lidé jsou už schopní se určitým způsobem aktivizovat a sdružovat. Když vidí, že se děje něco špatného, tak se proti tomu nebojí veřejně vystoupit. To je samozřejmě dobře. Je to ale pořád jen určitá mezifáze. K optimálnímu stavu to má ještě hodně daleko.

Pokračování za týden: Ekonomicky jsme kolonie. A politikům to vyhovuje


Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (* 1977) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (VŠE), obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. Doktorát získala v roce 2006 za dizertaci Politické aspekty globalizace. Přednáší na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, je vedoucí katedry politických, společenských věd a ekonomie. Zaměřuje se na mezinárodní ekonomické vztahy, různé aspekty globalizace, měnové otázky, energetickou bezpečnost a obecně souvislosti mezi ekonomikou a politikou (především daňová problematika). V roce 2010 vyšla její první monografie Globalizace a krize. V roce 2011 dokončila habilitační řízení a získala titul docent. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa zdola, která si klade za cíl podporu komunitního hnutí v ČR. Od roku 2012 je také jednou z mluvčích Spojenectví práce a solidarity. Ráda se učí cizí jazyky, plave, jezdí na kole, tančí a věnuje se svému mouratému kocourovi.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (7 komentářů)

Michal Weinfurtner | 9. 9. 2013 10:00

Autorka to napsala. Její názory obsahují pravdu, ale neodhalují jí jednoznačně.

Němci drží dluhopisy jižních zemí a proto si většina ekonomů netroufne říct, kolik by stálo tyto země opustit eurozónu.

Paní autorka je zřejmě pro jednotnou Evropu a proto ty věci zamlžuje.

Ve skutečnosti je to právě fakt, že země na severu jsou až po uši v dluzích jižních zemí, a proto nechtějí dovolit aby se tyto země vymanili z dluhového sevření devalvací a cenovou konkurencí. Jižním zemím by to pomohlo, těm na severu ale uškodilo.

Nabízí se otázka, proč tedy financují další pomoc, to vyjde přece nastejno ?

Nevyjde. Ty dluhopisy nedrží státy ale soukromí podnikatelé, tedy banky a jejich fondy. A kdo financuje politikům třeskutě drahé kampaně za zvolení ? No přece tihle podnikatelé držící ty dluhopisy.

Je to past na státy. Nemají šanci se z toho vymotat, protože ti co je ve skutečnosti řídí v tom mají svoje peníze. Pro ně je lepší varianta, když to zaplatí všichni daňový poplatníci, než aby to zůstalo jen na nich. Na těch kdo drží ty dluhopisy.

V podstatě tak banky ze severu vysávají daňové poplatníky celé unie prostřednictvím předlužení jižních zemí. Přece jim muselo být jasné, že ty dluhy nemají jak splatit. Ale protože měli jistotu v politicích které financují, věděli že jim to ti politici nakonec zaplatí z daní. Takže s klidem půjčovali i tam, kde by bez jistoty politické nadvlády tak rizikové investice nedělali.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ondřej Palkovský | 8. 9. 2013 22:58

Wage share - velmi zajímavý článek: http://www.forbes.com/sites/timworstall/2012/09/11/trades-union-congress-misleads-with-statistics-on-wages/

Tvrzení "byla dovršena poválečná obnova a že se začalo přecházet na pracovně úsporné technologie. To se pak muselo nutně projevit v tom, že práce měla stále slabší vyjednávací pozici" mi připadá tak absurdně zjednodušené... co třeba fakt, že se otevřely pracovní trhy v Asii? Fakt, že se životní úroveň v těchto zemích drasticky zdvihla je evidentně nezajímavý ve srovnání s tím, zatímco když ve vyspělých zemích o trošičku poklesl podíl mezd na HDP, tak je to hned "krize kapitalismu".

"Německo vytváří přebytky. Avšak nevytváří je tím, že by bylo tak úžasně produktivní, ale tím, že se mu v posledních deseti letech podařilo stlačit mzdy. Provedlo de facto mzdovou deflaci."

A proč ne? Na tom přece není nic špatného... a pokud jde o produktivitu - tak mi to vůbec nepřipadá špatné, z velkých zemích je na tom nejlíp.

"Němci dosahují obrovských přebytků na běžném účtu, ale neuvědomují si, že když v unii mnoha států takovým způsobem vykazují přebytek, tak někdo na druhé straně dosahuje deficitů. Aby ale mohla Evropská unie fungovat, musí být tyhle přebytky přerozdělené efektivněji. Němci za ně nakoupili spoustu dluhopisů jižanských zemí, čímž se do celého problému ještě víc zavrtali."

Po slednívěta je snad jediné, s čím se dá souhlasit. Ostatní je naprostý nesmysl - stačí si si pod tím pojmem "přebytek/deficitquot;vložit "zahraniční investice". A věta následně zní:

Němci hodně investují do zahraničí, ale neuvědomují si, že když v unii mnoha států některé investují přes hranice, tak někdo ty investice přijímá. Aby ale mohla Evropská unie fungovat, musí být investice přerozdělené efektivněji.

To skoro zní, jako kdyby paní Švihlíková prosazovala socialismus - aneb státní řízení kapitálu - investic....
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Risik | 8. 9. 2013 17:43

"Je pravda, že Britové jsou v tomhle ohledu mnohem dál."
Tak to je teda pravda, dokonca v Bath existuje firma, ktora kazdemu kto o to poziada, vypocita aka dan je "fair".Rozumiete,mate firmu, maly podnik a pod. a nejaky student s vzdelanim v aerodynamike (?!) vam vypocita, kolko by vam mal stat ukradnut na daniach, aby ste mohli svojim zakaznikom ukazat, ze ste zaplatili "spravne" mnozstvo dani. A potom vam da logo. S uplnou vaznostou sa toto individuum odprezentovalo na BBC radio. Komentator len suhlasne pritakaval. Sprvoti som si myslel, ze som na chvilu zabudol po anglicky. Bohuzial nie, vsetko som spravne rozumel. Tu je link:http://www.thisisbath.co. uk/firms-pay-fairly/story-1860 9078-detail/story.html
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 8. 9. 2013 22:50
reakce na Martin Risik | 8. 9. 2013 17:43

Jojo. Možná vedle toho, kolik komu je správné ukrást, by někdo mohl založit firmu, která by třeba doporučovala, kolik členů které etnické skupiny poslat do koncentráku.

Asi také vydám nějaké doporučení: Pokud večer s partnerkou půjdete parkem z Hlavního nádraží a přepadnou vás bezdomovci, tak pokud jsou aspoň 3 (tedy mají prostou demokratickou většinu), měli byste jim bez reptání odevzdat polovinu (to je tak akorát fair) obsahu peněženky. Kdyby jich ale náhodou bylo ještě víc, (ústavní vetšína v tom parku), tak pak mají nezadatelné právo vám sebrat nejen peněženku celou, ale ještě vám nařídit, abyste nadosmrti živil jejich rodiče, jejich dětem platit doktora a pastelky, přispíval jim na bydlení, případně za ně šel bojovat někam do zahraničí.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 8. 9. 2013 17:16

Je-li ekonomie vědou, těžko pak může být nějaká pravicová či levicová ekonomie. Asi jako by existovala katolická chemie a vegetariánská astronomie.

Pokud někdo nepoužívá vědeckou argumentaci, dokazování, analýzu příčin, atd... provozuje spíše víru či politickou agitaci, než vědu.

Levicový ekonom je tam víceméně protimluv. Levicoví "ekonomové" ;tak nějak tuší, že něco není v pořádku (což mají pravdu), ale zaměňují příčiny a následky, případně se obojím vůbec neobtěžují.

Kapitalista při podnikání volí nějaký mix výrobních prostředků - půdy, práce a kapitálu.

Ten mix není fixně daný, většinu cílů lze dosáhnout při různých vahách jednotlivýchtypů vyrobnách prostředků a pro kapitalistu je podstatná jejich cena.

Bohužel v ten okamžik nastupuje (z principu levicový) politik, byrokrat, regulátor a centrální plánovač a udělá toto:

- Cenu práce oproti nějaké přirozené ceně více jak zdvojnásobí (jejím zdaněním, povinnými dovody a dalšími náklady, které kapitalista musí započíst - mateřské, odstupné, nemožnost vyhodit neschopného, nutné výkaznictví, hrozby kontrol z pracáku, ...)

- Cenu kapitálu srazí na méně než polovinu (cena peněz, tedy úrokové sazby, jsou dnes uměle manipuovány směrem dolů)

Výsledkem nemůže být nic jiného, než že kapitalista použije kapitál (stroje, IS/IT, roboty, samoobslužný prodej, samoobslužné benzínky, ...) místo lidské práce všude tam, kde je to jen trochu možné - tedy i v situacích, kdy by se to za přirozených cenových a úrokových poměrů nevyplatilo.

A pak přijde ten samý levicový etatista a prohlásí, že vinen je kapitalismus. Lidové masy mu zatleskají, etatista dále prohloubí předešlé nepřirozenosti a celý cyklus se opakuje s pozitivní zpětnou vazbou. Dokud se ucho neutrhne.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tomáš Fajnor | 7. 9. 2013 08:41

"Němci dosahují obrovských přebytků na běžném účtu, ale neuvědomují si, že když v unii mnoha států takovým způsobem vykazují přebytek, tak někdo na druhé straně dosahuje deficitů. Aby ale mohla Evropská unie fungovat, musí být tyhle přebytky přerozdělené efektivněji."
To snad ani nemůže myslet vážně.......?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Honza Moudrý | 7. 9. 2013 14:10
reakce na Tomáš Fajnor | 7. 9. 2013 08:41

Proč ne? Německo má díky euru silně podhodnocenou měnu, jižní země ji mají ze stejného důvodu nadhodnocenou. Další věc je, že např. různé dotace na výrobu energie z FV a větru (motivované evropskou legislativou) jsou de facto dotacemi pro průmysl vyrábějící tyto technologie, tedy pro Německo (u FV to platilo, u větru to platí stále).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Ondřej TůmaOndřej Tůma
Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval půlroční studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem na Johann Wolfgang Goethe...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!