Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Ilona Švihlíková: Práce má proti kapitálu čím dál slabší vyjednávací pozici

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
7. 9. 2013
 5 317

„Kde má kořeny krize kapitalismu? V průběhu sedmdesátých let došlo ve vyspělých zemích k něčemu, co začalo i přes zvyšování produktivity práce zpomalovat růst mezd. Přešlo se na pracovně úsporné technologie, takže vyjednávací pozice pracovníků je stále slabší,“ říká ekonomka Ilona Švihlíková v rozhovoru pro Finmag a Peníze.cz.

Ilona Švihlíková: Práce má proti kapitálu čím dál slabší vyjednávací pozici

Ekonomka Ilona Švihlíková je považována především za nesmlouvavou kritičku česká pravice. Během našeho rozhovoru ale létala ostrá slova i směrem k levicovým stranám. Rozdíl mezi pravicí a levicí se prý v české vrcholové politice stále víc stírá, alespoň podle toho, jak iracionálně se chovají a vyjadřují zástupci parlamentních partají z obou stran politického spektra. „I když se přikláním k levici a sociální otázky jsou pro mě nesmírně důležité, slibovat lidem vysoké dávky a minimální mzdu bez toho, že bychom měli jasnou vizi, kam bude směřovat naše hospodářství, mi přijde velmi nešťastné,“ říká Ilona Švihlíková při naší diskuzi o siláckých výrocích českých politiků s obavou, že se i předvolební televizní debaty budou točit především kolem „křivd minulosti“ a populistických témat. Od otázek týkajících se globální ekonomiky, dluhové krize či problémů jednotné měnové unie, se tak poměrně záhy dostáváme zpátky domů. Řeč se pak stočí na daňovou politiku státu a možnost „posvítit si“ na nadnárodní korporace, na zpackanou důchodovou reformu, potírání švarcsystému či problematiku potravinové soběstačnosti, která je u nás podle dotazované ekonomky výrazně podceňovaná.

V posledních letech se stále častěji setkáváme s tezí o krizi kapitalismu. Vy sama spatřujete kořeny této krize v sedmdesátých letech minulého století. Proč právě tehdy?

Protože došlo ke změně poměru sil mezi prací a kapitálem. Můžeme to sledovat na ukazateli wage share, který porovnává poměr mezd a HDP. Jde zkrátka o to, jak si celkový koláč mezi sebou rozdělí mzdy a zisky. Když se podíváme do statistik, tak vidíme, že právě v průběhu sedmdesátých let došlo ve vyspělých zemích – počínaje Japonskem a konče Spojenými státy – k něčemu, co začalo i přes zvyšování produktivity práce zpomalovat růst mezd. Od té doby si kapitál začal brát z vytvořené přidané hodnoty stále víc.

K čemu přesně došlo? Co se tehdy změnilo?

Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Například politologové často spatřují příčinu v tom, že se v sedmdesátých letech pozvolna přešlo z keynesiánské ekonomiky na ekonomiku neoliberální. I přesto, že je tento ideologický obrat velmi důležitý, si nemyslím, že je to skutečná prapříčina. Podle mě šlo spíš o to, že byla dovršena poválečná obnova a že se začalo přecházet na pracovně úsporné technologie. To se pak muselo nutně projevit v tom, že práce měla stále slabší vyjednávací pozici.

O čtyřicet let později mnoho ekonomů varuje před tím, že Západu dochází dech a východní ekonomiky ho postupně válcují. Jak se na to díváte vy?

Demografický pohled nám říká, že když se nějaký region nebo civilizace nedokáže populačně obnovovat, je to důkaz, že degeneruje. A Západ se očividně obnovovat nedokáže. Z ekonomického hlediska se Západ dostal do pasti, kdy jeho vysoká technologická vyspělost není v souladu s ekonomickým systémem. Nejsem si ale jistá, jestli je korektní, abychom Západ porovnávali s východními ekonomikami, respektive se zeměmi BRIC [Brazílie, Rusko, Indie, Čína – pozn. red.]. Ty jsou totiž v jiné fázi vývoje, řeší jiné problémy, mají jiné možnosti, jak vyspělejší země dohánět. Můžeme u nich sice pozorovat řadu inspirujících aspektů, každou inspiraci ale na Západ nemůžeme aplikovat, protože ten je zkrátka někde jinde.

Evropu teď asi nejvíc trápí zadlužení jižanských zemí. Finanční výpomoc ostatních států Evropské unie ovšem zatím spíš připomíná házení peněz do černé díry. Jak by se tahle situace měla řešit?

Je dobré říct, že s dluhy nebojuje jenom eurozóna. O té se jen nejvíc mluví, protože je to špatně udělaná měnová unie. Zadlužení Japonska a Spojených států je přitom mnohem vyšší. O těchto státech se ale tolik nemluví, protože jsou to měnoví suveréni. Mají k dispozici nástroje, které zadlužené země jižního křídla eurozóny využívat nemůžou. Podle mě tkví problém eurozóny v tom, že je příliš asymetrická a dosud nevymyslela, a vlastně stále odmítá vymyslet, systém, ve kterém by spolu mohly fungovat velmi odlišné ekonomiky v jedné měnové oblasti. Dokud Evropská unie nepřijde s mechanismem, který by to umožňoval, tak se nehne z místa. Restriktivní opatření totiž rozdíly mezi jednotlivými zeměmi ještě víc prohlubují.

Má podle vás měnová unie v Evropě vůbec smysl?

To je složitá otázka. Politické elity způsob fungování jednotné měnové unie hodně podcenily. Představovaly si, že to bude mnohem jednodušší a neuvědomily si, že v minulosti bylo mnoho příkladů neúspěšných měnových unií. A to právě z důvodu, že jednotlivé země byly až příliš rozdílné. Měnová unie vyžaduje federaci, ale na to nejsou připraveni ani občané, ani samotní političtí lídři. V tuhle chvíli se Evropská unie zasekla v mezipatře – zpátky se jí nechce, protože by to bylo hodně nákladné, a navíc nikdo pořádně neví, jak by se vlastně mělo couvat, prudce nahoru to ale taky nejde, protože si to v téhle chvíli nemůže většina zemí dovolit.

Není pak jediným možným řešením to, že země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko z evropské měnové unie vystoupí?

Určitě je to jedno z možných řešení. Na druhou stranu je těžké říct, co všechno by to doopravdy vyřešilo a jaké by to mělo nakonec následky. Tyhle země by se sice vymanily z něčeho, co nedokážou splnit, dluhy by jim ale pořád zůstaly. Pokud by pak došlo k devalvaci měny, jako je třeba drachma, tak by to narostlo do nepředstavitelných rozměrů.

Jak se ale dostat z téhle dluhové pasti ven?

Málo pozornosti se věnovalo návrhu Thomase Mayera z Deutsche Bank, který přišel s nápadem několika paralelních měn, což není nic, co bychom z historie neznali. Euro by sice zůstalo, v určitých případech by ale fungovaly i národní měny. Avšak tohle řešení bez povšimnutí vyšumělo. Pak tady je řada dalších méně diskutovaných návrhů. S jedním z nich přišel třeba řecký ekonom Janis Varoufakis, který napsal úspěšnou knihu Globální Mínotaurus. Do skutečných vizí plnohodnotné Evropské unie, která by zároveň byla i politickou unií, se ale nikomu příliš nechce.

Jaký vývoj v nejbližších letech očekáváte?

Když se podíváme na to, jak vysoká je v Řecku nezaměstnanost, tak je jasné, že ho nečeká nic jiného než mnoho let financování a podpory. Otázkou je, jestli se to bude chtít ostatním státům dlouhodobě platit. Uvidíme taky, jak dlouho Řekové současnou sociálně vypjatou situaci vydrží. Pokud by se začali bouřit, tak by se mohlo stát, že se tam jednoho dne vylodí nějaká armáda a bude dohlížet na pořádek. Takže by to mohlo skončit jakýmsi protektorátem.

V jednom z rozhovorů jste říkala, že Němci nejsou tak vzorní, jak jsou někdy v rámci Evropské unie prezentováni. Co jste tím přesně myslela?

Německo vytváří přebytky. Avšak nevytváří je tím, že by bylo tak úžasně produktivní, ale tím, že se mu v posledních deseti letech podařilo stlačit mzdy. Provedlo de facto mzdovou deflaci. Zároveň využívalo toho, že má na východě levnou pracovní sílu, která mu v různých  pobočkách a „dcerkách“ generuje pěkný zisk. Když k tomu připočteme jedinečnou průmyslovou strukturu, kterou Německo disponuje, tak tady vzniká výrazný náskok před ostatními zeměmi. Němci dosahují obrovských přebytků na běžném účtu, ale neuvědomují si, že když v unii mnoha států takovým způsobem vykazují přebytek, tak někdo na druhé straně dosahuje deficitů. Aby ale mohla Evropská unie fungovat, musí být tyhle přebytky přerozdělené efektivněji. Němci za ně nakoupili spoustu dluhopisů jižanských zemí, čímž se do celého problému ještě víc zavrtali.

Často se můžeme setkat s názorem, že by ekonomikám mnoha evropských zemí pomohlo třeba jen to, kdyby se zatočilo s daňovými ráji. Jak toho ale dosáhnout?

Opět tu máme dvě roviny. Jedna je společenskoaktivistická a druhá ryze politická. První z nich můžeme vidět například ve Velké Británii, kde fungují sdružení, která sledují, jaké firmy jsou u nich ekonomicky hodně aktivní a přitom tam neplatí daně. Pak vyzývají občany k jejich bojkotu. Nedávno mě velice příjemně překvapilo, když jsem slyšela názory zástupce Asociace malých a středních podniků a živnostníků, který k něčemu podobnému vyzýval i české spotřebitele. Tahle varianta sice není špatná, ale přece jen by bylo lepší mít i řešení shora. V rámci G 20 se o tom mluví už od roku 2008, ale konkrétní opatření jsou nicotná. V poslední době to ale už přece jen trochu vypadá, že je tady snaha zaměřit se na účetnictví a vnitřní hospodaření velkých podniků, které si uměle připisují zisky a ztráty tam, kde je zrovna potřeba. Na druhou stranu je však ochota politických elit na tomto stavu něco měnit hodně limitovaná. Ukázkovým příkladem člověka, který o tom sice plameně hovoří, avšak ve skutečnosti před daňovými ráji přivírá obě oči, je britský premiér David Cameron. Že tam má účty on, asi jen tak někdo nedokáže, o jeho kamarádíčcích a sponzorech strany ale není pochyb. Dokud tedy nebude skutečná snaha potírat daňové ráje přímo z nejvyšších politických pozic, tak nám nezbývá nic jiného než již zmiňovaný společenský bojkot. To ale bohužel není systémové řešení, které by tento problém dokázalo zcela vyřešit.

Je česká společnost dostatečně zralá na to, aby dokázala praktikovat něco, jako je společenský bojkot?

Toť otázka. Je pravda, že Britové jsou v tomhle ohledu mnohem dál. Na druhou stranu i v Česku zaznamenávám jistý posun. Už to tady není tak hrozné jako před lety. Lidé jsou už schopní se určitým způsobem aktivizovat a sdružovat. Když vidí, že se děje něco špatného, tak se proti tomu nebojí veřejně vystoupit. To je samozřejmě dobře. Je to ale pořád jen určitá mezifáze. K optimálnímu stavu to má ještě hodně daleko.

Pokračování za týden: Ekonomicky jsme kolonie. A politikům to vyhovuje


Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (* 1977) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (VŠE), obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. Doktorát získala v roce 2006 za dizertaci Politické aspekty globalizace. Přednáší na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, je vedoucí katedry politických, společenských věd a ekonomie. Zaměřuje se na mezinárodní ekonomické vztahy, různé aspekty globalizace, měnové otázky, energetickou bezpečnost a obecně souvislosti mezi ekonomikou a politikou (především daňová problematika). V roce 2010 vyšla její první monografie Globalizace a krize. V roce 2011 dokončila habilitační řízení a získala titul docent. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa zdola, která si klade za cíl podporu komunitního hnutí v ČR. Od roku 2012 je také jednou z mluvčích Spojenectví práce a solidarity. Ráda se učí cizí jazyky, plave, jezdí na kole, tančí a věnuje se svému mouratému kocourovi.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (7)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

bojkotbricdanědaňové rájedavid camerondemografieevropská uniefederalizacefinanční krizeilona švihlíkovájanis varoufakiskapitálkapitalismusměnová uniemzdyněmeckoneoliberalismuspřerozdělováníregulaceřeckospolešenský aktivismusstátní rozpočetthomas mayer
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo