Ilona Švihlíková: Ekonomicky jsme kolonie. A politikům to vyhovuje

První díl rozhovoru: Práce má proti kapitálu stále slabší vyjednávací pozici

Česká ekonomika v posledních letech nepříjemně stagnuje a pravidelně vykazuje horší výsledky než srovnatelné středoevropské země. Čím to je?

Příčina je poměrně jasná a několikrát ji už uváděl i Český statistický úřad. Ze statistik vyplývá, že je tu drastickým způsobem přiškrcená domácí poptávka. Přílišná konsolidace veřejných financí vyvolala nejen reálný šok, který se projevil poklesem mezd a větším propouštěním, ale přinesla také strach obyvatelstva z utrácení peněz. V sousedních zemích, se kterými se můžeme srovnávat, k tak drastickým opatřením nedošlo, takže jejich hospodářství dnes není v takovém útlumu.

Jakým způsobem by měl nyní stát motivovat domácnosti k větší spotřebě?

Určitý impulz by mohl přijít s novou vládou. To je ale vždycky hodně nejisté a spekulativní. Já se radši držím přímých ukazatelů. Situaci by výrazně pomohlo, kdyby lidé viděli, že rostou reálné mzdy. Důležitá je také oblast investic. Stát by měl ukázat, že je ochotný podporovat kvalitní projekty a dát tak signál, že už jsme z nejhoršího venku. Nesmíme ale zapomenout na to, že je tu poměrně velká skupina obyvatel, jako jsou třeba důchodci nebo zdravotně postižení, kterým stát v posledních letech vůbec nepomohl, a proto jen těžko můžeme čekat, že se někdo takový bude podílet na zvýšené spotřebě.

V posledních týdnech se už ale objevují i optimističtější předpovědi. Statistický úřad v půlce srpna odhadoval mezikvartální růst hrubého domácího produktu o 0,7 procenta. Analytici věří, že se konečně odrážíme od dna. Vidíte to taky tak růžově?

Nadšené komentáře, které se objevily hned po zveřejnění odhadu ČSÚ, byly trochu úsměvné. Připomíná to situaci, kdy spadnete do sklepa, pak se nějakou dobu sbíráte ze země a snažíte se zorientovat, potom uděláte jeden krok k východu a okamžitě se začnete hlasitě radovat, že už jste venku. Takhle to ale přece nefunguje.

Slibovaný růst má navíc na svědomí export, tedy něco, co sami jen velmi těžko ovlivníme. Navíc díky exportu většinou rostou země, které nejsou moc vyspělé. Růst vyspělých zemí naopak přichází na základě domácí poptávky. Tím samozřejmě neříkám, že export není důležitý. Musíme si ale uvědomit, že nepatrný růst domácího produktu není nic, čím bychom se měli chlubit.

Mělo by se tedy naše hospodářství snažit o to, aby nebylo tolik závislé na exportu?

Závislost na vnějším prostředí u nás bude vždycky, protože naše průmyslová struktura k tomu zkrátka vybízí. Zároveň máme importní potřeby – nemáme ropu ani zemní plyn – a musíme za to něčím zaplatit. Důraz na export je pak celkem logický. Špatné ale je, pokud se jedná o jediný hnací motor ekonomiky. Navíc nepatříme mezi inovativní země, takže dodáváme jen částečnou přidanou hodnotu – a tomu odpovídá i vývoj mezd. V zemích, které se například mnohem víc soustředí na výrobu v oblasti hi-tech, mají zaměstnanci výrazně lepší podmínky. Musíme si otevřeně přiznat, že v rámci světové ekonomiky máme pozici kolonie. Do téhle situace jsme se dostali na počátku devadesátých let 20. století a bude hodně dlouho trvat, než se nám na tom podaří něco změnit. Udivuje mě ale, že to některým našim politikům – napravo i nalevo – celkem vyhovuje.

Takže ti, kteří by Českou republiku rádi viděli v pozici jakéhosi středoevropského Švýcarska, jsou podle vás zcela mimo realitu?

Podstatné je, jestli tím myslí dominanci díky přidané hodnotě, nebo v bankovním sektoru. Švýcarská pozice je hodně specifická a nemyslím si, že bychom něčeho podobného mohli dosáhnout. Co se týče jejich pozice v bankovním sektoru, tak to bych ani nechtěla. V roce 2009 psal Joseph Stiglitz zprávu pro OSN, ve které říká, že mít velký finanční sektor dnes není důvod k chlubení, ale k obavám. To je myslím hodně výstižné. Naopak dominance díky přidané hodnotě je bezvadná. Tu nám ale mateřské korporace, které tu mají své pobočky, nedovolí. Museli bychom mít vlastní „národní šampiony“, kteří však nevzniknou bez odpovídající hospodářské politiky, a tu prostě nemáme. V Česku byl odjakživa velký kreativní potenciál, ale vždycky narážel na strukturální překážky. Špatná státní správa, nedostatečný právní systém, slabé školství a tak podobně. Ve chvíli, kdy je společnost založená na zdegenerovaných a nepropustných strukturách, které jsou jak tasemnice napojené na různé dotace a korupční prostředí, tak nemůže mít dobře fungující ekonomiku. A i když do ní budete posílat velké finanční zdroje, tak se cestou rozkradou a zmizí a výsledný efekt bude mizivý. 

Když jsme se v naší anketě před časem ptali ekonomů, jak postavit naši ekonomiku na nohy, vy jste zmiňovala, že v Česku podceňujeme potravinovou soběstačnost. Můžete tuhle myšlenku trochu rozvést?

Zemědělství bylo na Západě dlouho považováno za nudný sektor, který není zas tak důležitý a ve kterém se nic moc neděje. Ceny potravin dlouhodobě stagnovaly a nikdo se tím příliš nezabýval. Zlom přišel v roce 2006, kdy ceny potravin vylítly vzhůru, a i po sedmi letech se drží hodně nahoře. Během krize pak země jako Argentina a Indie drsně omezily vývoz, čímž zaskočily mnoho importérů. Když se k tomu ještě přidaly rozsáhlé neúrody, některé vlády přehodnotily svůj postoj a otázku potravinové soběstačnosti začaly považovat za jednu ze základních. K energetické soběstačnosti, která se na globální úrovni řeší už skoro dvě dekády, se tak přidalo i to, aby stát dokázal z vlastních zdrojů uživit své obyvatele. U nás se ale tahle otázka bohužel pořád podceňuje. Naše zemědělství nefunguje vůbec dobře.

Další věcí, kterou v našem prostředí často kritizujete, je vysoké zatížení práce. Opravdu vám přijde, že by tu zaměstnanci měli tak tvrdé podmínky?

Nadměrné zdanění práce je v dnešní době velký problém. V České republice je navíc poměrně vysoké sociální pojištění. To přitom zatěžuje v mnohem větší míře zaměstnance než osoby samostatně výdělečně činné, takže na trhu práce vznikají velké deformace. Domnívám se, že by mohlo pomoci vyšší zdanění finančního kapitálu.

Takže byste souhlasila s tím, aby se daň z dividend nerušila?

Samozřejmě. Vůbec nechápu, jak si „vláda rozpočtové odpovědnosti“ může tímhle způsobem nechat utéct devět miliard.

A nedostaly by se ty peníze do ekonomiky tak jako tak? Pokud by je navíc utráceli příjemci dividend, nešlo by o zdravější způsob, než je zavádění dalšího zdanění?

Já si myslím, že by ty peníze spíš odtekly do zahraničí a nikdy bychom je tady už neviděli.

Co podle vás byla největší chyba bývalého ministra financí Miroslava Kalouska?

Největší problém byl v tom, že se stát až moc zaměřoval na výdajovou stránku a příliš škrtal. Když už se přece jen dostal ke stránce příjmové, tak šlo o zvyšování nepřímých daní. Tohle se ale nutně muselo projevit na spotřebě domácností. Hodně nešťastné byly Kalouskovy hrátky s daní z přidané hodnoty.

Pojďme se přesunout do oblasti sociální politiky státu. Stínový ministr za ČSSD Jan Mládek nedávno uvedl, že by se měla do roku 2018 zvýšit minimální mzda na dvanáct tisíc korun. Jak se díváte na tento návrh, je něco takové reálné?

Pro mě je to jen další ze série nešťastných výroků Jana Mládka. Sociální motivy by měly být vždy vázané na to, jak se vyvíjí ekonomika. První otázka by tedy neměla být, jak budu koláč rozdávat, ale jak ho upeču. O tom ale slyším málo. Politici by prostě měli prezentovat jasné vize, jak chtějí naši ekonomiku dál řídit a podporovat. Slibovat bez nějakého stabilního základu vysokou minimální mzdu mi přijde hodně nešťastné. Trochu mi to připomíná třinácté důchody. Určitě by se našla spousta lidí, kteří by vyšší minimální mzdu přivítali. Chápu, že tady hodně lidí pracuje za špatných podmínek, dělají na švarcsystém nebo dostávají malý základ a zbytek stranou na ruku. To ale můžete jen těžko změnit v době, kdy se hospodářství nehýbe. K rozhýbání ale nedojde bez změny struktury.

Zmiňujete problém se švarcsystémem. Jak ho co nejlépe vyřešit? Spousta ekonomů je pro jeho legalizaci.

To je podle mě nesmysl. Pokud by většina lidí pracovala jako OSVČ, tak by to pro ně znamenalo hrozně velké sociální riziko. Naopak daňové břemeno by táhli dál jen zaměstnanci a stát by na tom výrazně tratil. Odvody teď nejsou nastaveny dobře. Než se ale politici pustí do siláckých řečí, tak by měli nejdřív pečlivě rozlišovat. Není živnostník jako živnostník. Truhlář pan Vopička, který maká od nevidim do nevidim, a přesto se stěží uživí, by měl mít náš obdiv a ne, že ho ještě někdo bude označovat za parazita. Živnostníci pomalu nevědí, co bude zítra, a ještě se vystavují velké sociální nejistotě, tím myslím zejména minimální důchody. Problém je ale v tom, když někdo na živnosťák zaměstnává další lidi. Tím podle mě obchází systém. Tomu by se mělo zabránit.

Nečasova vláda přišla s důchodovou reformou, která měla vyřešit problémy průběžného důchodového systému a lidem nabídnout další alternativy při zajišťování na stáří. Celkový dojem ale zatím není moc dobrý. Jak se na důchodovou reformu díváte vy?

Musím se přiznat, že něco tak zpatlaného jsem snad ještě neviděla. Načasování reformy navíc opět ukazuje, že k nám vždycky všechno přijde pozdě. V okolních zemích se podobné reformy revidují nebo ruší a my to teď chceme zavádět. Fascinuje mě na tom také to, že penzijní reformu mělo původně financovat zvýšené inkaso DPH, které se ale jaksi nedostavilo. A nikdo se nad tím v podstatě nepozastavil.

V souvislosti s důchodovou reformou se mluví především o změnách, které se označují jako velká penzijní reforma. Už na konci roku 2011 ale proběhla takzvaná malá penzijní reforma, která změnila způsob výpočtu nově přiznávaných důchodů a zvýšila věk odchodu do penze. O té se ale nijak bouřlivě nedebatovalo, přitom je její role mnohem podstatnější než samotné zavedení druhého pilíře. Dovedete si představit, že lidé budou bezproblémově pracovat i v sedmdesáti a více letech?

Máte pravdu, o těchto změnách tady skoro nikdo nemluvil. Otázka prodlužování věku odchodu do důchodu je přitom hodně sporná. Studie, které tento krok prosazovaly, totiž argumentují především tím, že se prodlužuje věk dožití. To je sice pravda, už se ale tolik neprodlužuje věk aktivního dožití. Otázka je, kolik lidí bude po sedmdesátce pobíhat v práci a aktivně žít a kolik jich bude ležet na LDN. Z mého pohledu je to jen další výrazná zátěž pro běžné zaměstnance, kteří jsou už dnes pod velkým tlakem.

Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (* 1977) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (VŠE), obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. Doktorát získala v roce 2006 za dizertaci Politické aspekty globalizace. Přednáší na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, je vedoucí katedry politických, společenských věd a ekonomie. Zaměřuje se na mezinárodní ekonomické vztahy, různé aspekty globalizace, měnové otázky, energetickou bezpečnost a obecně souvislosti mezi ekonomikou a politikou (především daňová problematika). V roce 2010 vyšla její první monografie Globalizace a krize. V roce 2011 dokončila habilitační řízení a získala titul docent. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která si klade za cíl podporu komunitního hnutí v ČR. Od roku 2012 je také jednou z mluvčích Spojenectví práce a solidarity. Ráda se učí cizí jazyky, plave, jezdí na kole, tančí a věnuje se svému mouratému kocourovi.