Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Fedofilní propaganda zhoustne! Rozhovor s Georgem Selginem

| 26. 8. 2013 | Vstoupit do diskuze

George Selgin, ekonom z Georgijské univerzity a stoupenec svobodného bankovnictví, říká v exkluzivním rozhovoru pro Finmag: „Spojené státy zažívají výrazný nárůst cen aktiv – nejen akcií, ale třeba i nemovitostí. Jsem přesvědčen, že za tento růst je zodpovědná americká centrální banka. Čili: tento růst nezrcadlí zlepšující se zdraví americké ekonomiky.“

Fedofilní propaganda zhoustne! Rozhovor s Georgem Selginem

Jste zarytým kritikem centrálního bankovnictví. Zdá se mi, že kritici centrálních bank jsou nyní poškozeni těmi ekonomy ze svých řad, kteří zhruba v letech 2009 až 2011 prorokovali citelný růst inflace. Ten měl být následkem bezprecedentního „tištění peněz“, jenže zatím se nedostavuje.

Máte pravdu, nedostavuje. Proroci vysoké inflace, nebo dokonce hyperinflace totiž sdílejí poněkud zjednodušený pohled na to, jak měnová politika vlastně funguje. Správně zaregistrovali, že růst měnové báze [zjednodušeně: fyzického oběživa a rezervních prostředků komerční bank u banky centrální, pozn. L. K.] byl během krize extrémně rapidní – zejména v USA, ale i jinde. Pokud by svět fungoval v souladu s prostou kvantitativní teorií peněz, kterou tito ekonomové zjevně uplatňovali, dalo se vskutku čekat, že ceny stoupnou úměrně s nárůstem báze. Jenže striktní verze kvantitativní teorie ne vždy platí. A to by měli ti ekonomové vědět.

Můžete to rozvést?

Kvantitativní teorie neplatí zvláště během recese, kdy poptávka po bazických penězích zpravidla strmě roste. Tato poptávka narostla téměř stejně rapidně jako jejich nabídka. Zvýšená nabídka nových bazických peněz tedy nevedla k inflaci, ale spíš ještě bránila tomu, aby nastala deflace, způsobená převisem poptávky po penězích.

Předpokládám, že nyní máte na mysli takzvanou špatnou, ničivou deflaci. Opak takzvané dobré deflace.

Ano, mluvím o „špatné deflaci“. Té deflaci, která jde ruku v ruce s kolapsem spotřebitelských výdajů a roztáčí zhoubnou spirálu, jež poškozuje celou ekonomiku. Naproti tomu „dobrá deflace“ je vlastně odrazem růstu produktivity – ceny zboží a služeb klesají, jelikož jsou k dispozici efektivnější způsoby jejich produkce. Růst produktivity lze vystihnout také jako pokles jednotkových nebo průměrných výrobních nákladů, což je z hlediska celé ekonomiky kýžený proces.

Lze tedy říci, že mírná deflace je vlastně v opravdu zdravé ekonomice normální stav?

Ano, lze. Klíčovým atributem zdravé ekonomiky je růst produktivity, jehož důsledkem by měl být pozvolný pokles cen. Růst produktivity přitom nemusí být rovnoměrně rozložený mezi jednotlivá odvětví ekonomiky. Stačí, když existuje víc sektorů, v nichž produktivita stoupá, než těch, v nichž klesá. I v takovém případě se bude celková cenová hladina snižovat, což je podle definice deflace. Tím, že se centrální banky snaží potlačit i dobrou deflaci – a dokonce nahrazují mírnou deflaci inflací –, maskují skutečný stav produktivity. V rámci tohoto maskování pokřivují cenové signály a tím spotřebitelům a výrobcům ztěžují jednání v souladu se skutečným stavem vzácnosti zdrojů a zapříčiňují poměrně rozsáhlé plýtvání zdroji. Součástí tohoto pokřivení jsou třeba i bubliny na trzích aktiv. Jelikož centrální banky uměle vyvolávají inflaci, aby zabránily deflaci, vyhánějí uměle vzhůru i zisky. Tento dlouhodobě neopodstatněný růst ziskovosti se odráží v dlouhodobě neudržitelném růstu cen akcií.

Je tohoto těsta i současný akciový boom?

Ano. Spojené státy zažívají výrazný nárůst cen aktiv – nejen akcií, ale třeba i nemovitostí. Jsem přesvědčen, že za tento růst je zodpovědná americká centrální banka. Čili: tento růst nezrcadlí zlepšující se zdraví americké ekonomiky. Domnívám se proto, že existuje reálné nebezpečí sekundárního hospodářského propadu, jakmile tyto uměle vyvolané bubliny splasknou. Ekonomická teorie možnost druhotné kontrakce či recese rozhodně nevylučuje. Nastala už v minulosti, třeba v letech 1937 a 1938, tedy v době, kdy se ekonomika sotva začala zotavovat z velké hospodářské krize první poloviny dekády. V současnosti je podle mě hrozba druhotného propadu mnohem akutnější nebezpečí než třeba už vzpomínaná hyperinflace.

Kdo převážně podněcuje současný boom cen aktiv? Banky, které jsou „přeplněné penězi“?

Říká se, že peníze finančních institucí směřují hlavně na nemovitostní trh. Já si to nemyslím. Nedomnívám se, že banky nebo jiné finanční společnosti se nějak výrazně a přímo podílejí na současném boomu. Spíš mám za to, že tak veřejnost prostě reaguje na realitu nízkých úrokových sazeb – investuje na trzích aktiv. To je právě důkaz toho, že současné oživení není reálné, ale jen uměle vyvolané. Pokud by bylo reálné, banky a finanční společnosti by své prostředky – bazické peníze – investovaly v mnohem vyšší míře. Nyní je ale spíš jen drží.

Předpokládejme, že někdy v budoucnu nakonec dojde i k reálnému oživení ekonomiky. Bude mít centrální banka USA po ruce nástroje, které zajistí, že se peníze z rezerv bank nedostanou ve vysoké, inflační míře do ekonomiky?

Ty nástroje existují. Patří k nim dostatečně vysoké úrokové sazby z rezervních prostředků bank nebo dostatečně masivní operace na otevřeném trhu. Není ale vůbec jasné, že centrální banka je připravena učinit poměrně drastické kroky, které by zabránily potenciálně výraznému růstu inflace.

Co tedy centrální bankéři hodlají dělat?

Nechtějí-li užít drastických opatření, obávám se, že budou situaci řešit dvěma jinými způsoby. Zaprvé, budou selektivně zveřejňovat inflační statistiku. Budou zdůrazňovat tu statistiku, které podá obraz spíš poměrně nízké inflace. Dokonce bych řekl, že nejspíš vyrukují s nějakým zcela novým způsobem měření inflace. Budou o něm tvrdit, že je přesnější. Tento ukazatel – jaká náhoda! – přitom inflaci vykreslí rovněž nižší, než jaká bude.

To už se podle některých ekonomů děje nyní – spotřebitelská inflace je prý podhodnocována.

S tím souhlasím. I já se domnívám, že konvenční index spotřebitelských cen skutečnou míru pravděpodobně podhodnocuje. A to vůbec neberu v potaz ceny aktiv – to je úplně jiná kapitola.

Jaký je ten druhý způsob, kterým budou případně centrální bankéři maskovat skutečnou výši inflace?

Ten už je patrný dnes. Z úst ekonomů, kteří jsou apologety Fedu – osobně je nazývám „fedofily“ – slýcháme stále častěji, že nějaká ta inflace není vlastně na závadu. A že trocha inflace je vlastně optimum. Už jsme si u centrálních bankéřů zvykli na to, že dvouprocentní inflaci mají za „novou nulu“. Nyní začínají promlouvat v tom duchu, že pětiprocentní inflace jsou „nová dvě procenta“. Takzvaná exit strategie centrálních bankéřů tedy nebude spočívat jen v konvenčních nástrojích nebo v nových opatřeních typu připisování úroku z rezerv, ale i v opatřeních, která lze označit za propagandu nebo podávání zavádějících informací. Budou užívat nejen „revidované“ inflační statistiky, leč i revidovanou inflační rétoriku. Budou se nás snažit přesvědčit, že míry inflace, které by ještě před několika lety byly považovány za přehnané, jsou vlastně výtečné.

Očekáváte rovněž politické tlaky – neformální, pochopitelně – na centrální banku, aby v případě reálného oživení nezvyšovala sazby tak rychle? I proto, že s růstem sazeb porostou náklady na obsluhu vládního dluhu USA, který už nyní je značný.

Určitě. A nejen to. Existují vlastně dva důvody, proč Fed nebude příliš ochoten učinit nutné kroky, které by opravdu zabránily citelnému zvýšení inflace. Pokud tedy ovšem vůbec někdy nastane robustní oživení. Zaprvé, což jste řekl, lze očekávat určitý tlak ze strany ministerstva financí USA, aby Fed nečinil kroky, které by vedly ke zvýšení už tak velkého vládního dluhového břemene. Ale druhá věc, rovněž důležitá, je, že jakákoli významnější redukce objemu vládních dluhopisů držených Fedem by mohla banku poškodit hospodářsky. Fed musí zaznamenávat určitý příjem, aby byl schopen pokrývat své výdaje, a jde o velké výdaje, spojené zejména s aktivitami v oblasti clearingu. Ale jedná se také o jiné aktivity. Fed zatím platil své závazky bez problémů, ale poslední dobou mu nezbývá moc prostředků poté, co uhradí své závazky ministerstvu financí.

Jak to?

Částečně proto, že během krize nahradil ve svém portfoliu mnoho dluhopisů vlády USA, nesoucích úrok, cennými papíry navázanými na kolabující nemovitostní trh a dalšími aktivy, která nenesou žádné výnosy. Takže pokud by Fed začal v rámci zpřísňování měnové politiky ve velkém prodávat vládní dluhopisy, mohl by se ocitnout tváří v tvář jistým problémům se svým hospodařením. Centrální bankéři musí přitom brát takovéto problémy vážně, protože tím posledním, co chtějí, je předstoupit před Kongres s prosíkem o poskytnutí finančních prostředků. Toto vše bude v budoucnu potenciálně působit proti uplatňování opravdu přísné monetární politiky.

Autora rozhovoru Lukáše Kovandu můžete rovněž sledovat na Facebooku.


George Selgin

Profesor ekonomie na Georgijské univerzitě působí rovněž ve washingtonském Cato Institute. V minulosti vyučoval například na Hongkongské univerzitě. Coby stoupenec moderního svobodného bankovnictví hájí myšlenku denacionalizace měn a možnosti volby mezi vzájemně si konkurujícími měnami na jednom území. 

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden...

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK