Proč nevadí bezvládí

„Nejsme jako politici. Makáme,“ tvrdí z předvolebního billboardu bodrý miliardář. To ale politikům křivdí. Rozhodně jim nelze vyčítat nečinnost. Vezměme jako příklad Michala Haška z ČSSD. Ten coby místopředseda strany, poslanec, hejtman, předseda asociace krajů a v dalších plus minus pětadvaceti funkcích pracuje pro blaho lidu bezesporu velmi tvrdě.

Jenže pro blaho lidu by bylo lepší, kdyby Hašek a jeho kolegové na obou stranách politického spektra nedělali vůbec nic. Ne, to není výzva k anarchii somálského typu. I bez funkčního kabinetu bude policie dál hledat vrahy, veřejné osvětlení bude svítit a soudy soudit (i když možná některé kauzy pozdrží, než bude jasné, jaká je politická poptávka).

Jenže vlády moderních demokracií mají ve zvyku dělat daleko víc než jen zabezpečovat veřejný pořádek. Konkrétně ta česká přerozděluje více než třetinu výkonu ekonomiky – měřeno takzvanou složenou daňovou kvótou.

Přejmenovaná pětiletka

Tomu odpovídá i rétorika. Hospodářské noviny nedávno spočítaly frekvenci slov v programových prohlášeních československých a českých vlád. Zatímco v roce 1938 z pochopitelných důvodů vedlo slovo národ, po roce 1948 se to hemžilo dělníky a rolníky.

A jaké slovo bodovalo v prohlášení Rusnokovy vlády? Podpořit. Vláda podpoří tu finanční gramotnost občanů, tam inovační potenciál firem, tu nájemní bydlení, tam výrobnu kvalitních potravin, tu sport, tam export.

Totalitní vlády plánovaly a budovaly. Novodobé vlády hezky demokraticky podporují a motivují. Je to samozřejmě celkem pochopitelné. Politik se nemůže chlubit tím, co nechal být, nepostavil, nedotoval.

Zachraň se, kdo můžeš

Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jistý životem ani majetkem. To praví stará moudrost. Autor citátu je sice nejasný, ale zdá se, že ho podporují i čísla.

Newyorský finančník Eric Singer v 90. letech vypozoroval vztah mezi výsledky akciového trhu a zasedáním kongresu. Zjistil, že index největších amerických společností S&P 500 v průměru víc roste a méně kolísá ve dnech, kdy Senát ani Sněmovna reprezentantů nezasedají. To je v každém roce zhruba třetina obchodních dnů.

Investor, který by nakoupil akcie před politickými prázdninami a na jejich konci je zase prodal, by mezi lety 1965 a 2012 vložený dolar zhodnotil podle Singerových údajů na víc než dvanáctinásobek. Opačná strategie, tedy investovat pouze když obě komory zasedají, by za stejné období vydělala jen 40 centů.

Jak už to tak bývá, s převedením teorie do praxe je to slabší. Singerův fond založený v roce 2008 nemá příliš přesvědčivé výsledky. Vliv zasedání Kongresu na chování cen akcií ale potvrdili i další autoři. Zkrátka když průměrný investor vidí, jak politici nechávají průchod své kreativitě, jen těžko si může udržet optimismus, že ekonomice se bude dařit.

Vyprázdněná pravice

Možná stejně škodlivé jako přibývající regulace jsou i jejich neustálé změny. V Česku probíhá permanentní daňová revoluce – zákon o dani z příjmů byl jen od začátku roku 2010 novelizován třiadvacetkrát! Zákoník práce třináctkrát. Jak se v tom všem průměrný podnikatel má vyznat? Pravda, mohlo by být ještě hůř, francouzský zákoník práce má stěží uvěřitelných 3650 stran.

Ani údajná pravice už dávno nerazí heslo laissez faire. Jistě, padlá vláda schválila i věci celkem užitečné, například modernizovaný zákon o investičních fondech. Pochválit by šlo i důchodovou reformu, která dává budoucím penzistům kontrolu alespoň nad částí jejich plateb do systému.

Jenže vláda pod tlakem vlastních skandálů jaksi neměla čas ani důvěru veřejnosti, aby reformu pořádně vysvětlila. Podobně ODS rezignovala na předvolební sliby boje proti byrokracii a za nižší daně. Místo toho nastal za vlády její koalice v podstatě opak.

V žebříčku Světové banky Doing Business, který hodnotí, jak snadné je v té které zemi podnikat, se Česká republika několik let drží kolem 65. místa. Budiž, nejsme ostrovem ekonomické svobody, ale je to lepší průměr. Co do snadnosti založení firmy jsme ovšem na ostudném 140. místě (za El Salvadorem).

Jsou to jen čísla, ale při pohledu na dnešní českou pravici se nelze zbavit dojmu, že už dávno ztratila zájem usnadňovat občanům a firmám život. Místo toho v dojemné jednotě s levicí naplňuje bonmot Ronalda Reagana: „Jestli se to hýbe, zdaňte to. Když se to bude hýbat dál, zregulujte to. A když se to hýbat přestane, dotujte to!“

Kéž by to bezvládí vydrželo o trochu déle.

Autor je analytik Partners Financial Services. Psáno pro Reflex