Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nobelista Eric Maskin: Škrtání krizi jen zhorší!

Američan Eric Maskin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2007, říká: „Už tak náročná pokrizová léta si Evropa sama dělá ještě náročnější – přehnaným důrazem na úsporná opatření. V USA jsou ozdravné kroky sice rozhodnější, ale také vybalancovanější a celkově citlivější.“

Nobelovu cenu máte za teorii, která umožňuje rozlišit situace, v nichž trh funguje dobře, od těch, kdy tomu tak není. Můžete to přiblížit?

Vlastně lze říci, že existují dva základní typy trhů. První typ je v zásadě schopen regulovat sám sebe, druhý nikoli – musí tedy zasahovat regulační orgán.

Nějaký příklad?

Vezměte si trh s bramborami. To je celkem obyčejný trh. Když nastane neúroda, dejme tomu v Irsku, ceny brambor vzrostou. Růst ceny ale zároveň podnítí pěstitele v jiném regionu, třeba v České republice, aby produkovali větší množství této plodiny. Takto zvýšená nabídka brambor posléze stlačí cenu zpět dolů. V tomhle smyslu koriguje trh s bramborami sám sebe; v rámci trhu samotného existují síly, které nastalý problém celkem přirozeně a samovolně řeší.

Ne všechny trhy jsou ale tak prosté...

Přesně tak. Třeba finanční trhy jsou mnohem komplexnější. Představme si, že se na pokraji kolapsu ocitne pár bank, které poskytly špatné úvěry. Charakteristické pro finanční trh je takzvané zapákování, tedy to, že banky v jeho rámci provádějí transakce s vysokým podílem vypůjčených prostředků. Toto vzájemné zadlužení dělá z finančního trhu značně provázaný systém. Takže když se dostanou do potíží banky, které poskytly špatné úvěry, ocitají se následně v problémech i banky, které těm prvním poskytly úvěry a které s oněmi špatnými úvěry už nemusí mít vůbec nic společného. A tak dále. Vzniká řetězová reakce. Tak začala i finanční krize.

Jako kdyby neúroda brambor na několika místech Spojených států vyvolala celosvětový několikaletý hladomor.

Přesně. Nastalo to, co se označuje jako „credit crunch“. Banky nebyly ochotné poskytovat úvěry. A úvěr je základní „potravinou“ každé ekonomiky. Bez úvěrové činnosti bank nefunguje pořádně nic jiného. Finanční trh se tedy značně liší od obyčejného trhu, od trhu s bramborami, a je třeba vládní intervence, aby řešila problémy na něm vzniklé.

Banky tudíž nejsou schopny regulovat samy sebe?

Nemají k tomu dostatečné podněty. Z jejich hlediska je přirozené podstupovat enormní riziko a brát na sebe závratný dluh. Ze vzniku finanční krize tak viním regulátory, kteří věřili tomu, že regulace bank netřeba. To oni měli zasáhnout! Jenže třeba takový Alan Greenspan, libertarián a bývalý šéf americké centrální banky (Fed), tedy hlavního regulačního orgánu, před lety prohlásil, že banky jsou schopny regulovat samy sebe a žádné zásahy zvenčí nepotřebují. To je omyl!

Jaké klíčové regulace finančního trhu je podle vás třeba prosadit, aby se krize v budoucnu neopakovala?

Existují dvě zcela zásadní regulace. První spočívá v podmínění půjček splněním určitých minimálních požadavků. Příjemce úvěru by například měl být schopen podstatnější část celkové sumy uhradit ze svých zdrojů – takže třeba v případě úvěrů na bydlení by mělo dojít k zamezení poskytování stoprocentních hypoték. Banky samy s tím přitom nepřijdou, jelikož z důvodu zmíněného zapákování a provázanosti finančního trhu je riziko spjaté s tím, že ta či ona banka půjčuje pochybnému dlužníkovi, docela nepatrné.

Druhá zásadní regulace se týká právě zapákování?

Samozřejmě. Historická data prokazují, že zapákování v poměru patnáct ku jedné nebo dvacet ku jedné je dlouhodobě únosné. Například v Kanadě zapákování už v předkrizových letech omezili na maximálně dvacet ku jedné. Nebylo tedy možné provádět transakce s víc než dvaceti vypůjčenými dolary na jeden dolar z vlastních zdrojů. A ani v nejvážnějším momentu finanční krize tam nedocházelo k žádným závažným kolapsům bank – na rozdíl od sousedních Spojených států.

Jakých hodnot dosahovala v té době míra zapákování v USA?

V letech 2005 či 2006 se běžně prováděly transakce se čtyřiceti nebo padesáti vypůjčenými dolary na jeden vlastní dolar. Když tedy dnes slýchám, že ekonomové krizi nepředpověděli, odpovídám, že minimálně ekonomická teorie ano. Teorie totiž jasně říká, že míra zapákování ve výši jedna ku třiceti, čtyřiceti či padesáti je prostě krajně nebezpečná.

Jsou už tyto nové regulace zakomponovány do současné legislativy?

Podle mě se skončilo v půli cesty. Nedostatečná je stále regulace zapákování. Nechává příliš mnoho na libovůli regulátorů. A jak jsme viděli před krizí, pokud regulátoři nemají jasně legislativně určeno, že jsou za těch a těch podmínek povinni zasáhnout tak a tak, končívá to u toho, že neudělají vůbec nic. V zákonech by prostě mělo být jasně napsáno, že banky nesmějí být zadluženy v poměru vyšším, než je nějaká konkrétní hodnota.

Má současná evropská ekonomická krize stejné kořeny jako ta americká?

Rychlé rozšíření původní finanční krize z USA do Evropy značí, že počáteční důvody byly shodné. Významně se však lišila reakce. V USA byla agresivní a rychlá. Fed bez otálení rozvolnil měnovou politiku, aby zvýšil likviditu a udržel úrokové sazby nízko. Ve fiskální oblasti provedla Obamova administrativa vydatný stimul ve výši 800 miliard dolarů. Statistická čísla ukazují, že tato opatření zabránila tomu, aby se Amerika ocitla v depresi jako vystřižené ze třicátých let.

V čem chybuje Evropa?

Její reakce na finanční krizi nebyla tak efektivní. V prvé řadě z toho důvodu, že Evropská centrální banka otálela s rozvolněním měnové politiky. Stěžejní strukturální překážkou pak zůstává neexistence fiskální jednoty napříč eurozónou. Žádná z regionálních dluhových krizí – řecká, kyperská, španělská, portugalská, irská nebo částečně italská – by nenastala, pokud by existovala koordinovaná fiskální politika; pokud by například byly vydávány společné evropské dluhopisy neboli eurobondy. Eurozóna jako hospodářský celek je totiž vysoce odolná a stojí na pevných ekonomických základech.

Eurobondy však zatím nejsou politicky průchodné. Jak tedy evropskou šlamastyku řešit?

Realizují se bohužel rozsáhlá úsporná opatření. Snad jsou motivována ideologicky, nevím... Každopádně pokud probíhají v době, kdy se ekonomika – a to je případ nynější eurozóny – ocitá ve spodní fázi hospodářského cyklu, existuje vážné riziko, že situaci naopak ještě zhorší. Nezaměstnanost je už tak vysoká, a když dojde k dodatečnému omezení poptávky, k omezení vládních výdajů, bez práce se ocitne i další velký počet lidí. Zároveň s tím se dál sníží hrubý domácí produkt a celkový objem daňového příjmu – dluhový problém se nezlepší, ale naopak zhorší. Už tak náročná pokrizová léta si tedy Evropa sama dělá ještě těžší – přehnaným důrazem na úsporná opatření. V USA jsou ozdravné kroky sice rozhodnější, ale také vybalancovanější a celkově citlivější.

Poslední dobou často zaznívají apely za prorůstová opatření. I česká vláda je kritizována – a často i poměrně liberálními ekonomy –, že klade až přílišný a neuvážený důraz na škrtání.

Volání po prorůstových opatřeních je ale v Evropě v širším měřítku vskutku jen záležitostí nejposlednější doby.

Opatrnost Evropské centrální banky s rozvolněním měnové politiky byla na začátku krize motivována i obavou z možných inflačních dopadů, na které často upozorňovali například němečtí ekonomové.

Záleží na tom, v jaké fázi hospodářského cyklu se měnová politika rozvolní. Pokud se tak stane během boomu, když je ekonomika blízko stavu plné zaměstnanosti, existuje velmi vážné riziko, že dodatečná likvidita přivodí inflaci. Zato během recese, když je ekonomika ve spodní části hospodářského cyklu, nezaměstnanost dosahuje vysokých hodnot a ekonomika nevyužívá své kapacity, je riziko inflace velmi nízké. Ti němečtí ekonomové tohle přehlížejí. Vezměte si Fed – poskytuje likviditu jako divý a inflace v USA se stále drží velmi nízko (v USA byla v dubnu meziroční inflace 1,1 procenta, v Evropské unii 1,4 procenta, pozn. red.).

Jenže v době oživení a návratu k vrcholu hospodářského cyklu bude i Fed nucen stáhnout likviditu z ekonomiky. Jinak inflace nastane. Budou v takové situaci centrální banky, nejen Fed, schopny odolat tlaku politiků, kteří budou ve stažení likvidity spatřovat ohrožení oživení?

Znám osobně jak Bernankeho, tak Draghiho. Můžu odpovědně říci, že oba si moc dobře uvědomují, jak zcela zásadní je odolat politickým tlakům. Pevně věřím, že všechno zvládnou.

Rozhovor vyšel v Týdnu


Eric Maskin

Newyorský rodák, profesor Harvardovy univerzity, získal v roce 2007 Nobelovu cenu za ekonomii. Spolu s kolegy Leonidem Hurwiczem a Rogerem Myersonem byl tehdy oceněn za položení základů teorie designu mechanismů. Zjednodušeně lze říci, že tato teorie poskytuje vodítko, za jakých podmínek je navržený („designovaný“) vládní zásah do mechanismu trhů účinný. Maskin, otec dvou dětí, žije v Princetonu, kde obývá rezidenci, v níž před lety bydlel Albert Einstein.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK