Tři šípy pro hospodářskou záchranu Japonska. Nebo pánubohu do oken?

| 10. 7. 2013

Jméno Šinzó Abe skloňují v posledních měsících světová média ve všech pádech. Tedy aspoň média v jazycích, které pády mají. I ta ostatní jsou ale plná staronového japonského premiéra, prý strůjce dalšího japonského hospodářského zázraku. Nové svaly japonského hospodářství skutečně na pohled vypadají impozantně. Jenže mají spíš co do činění s anaboliky než s poctivým zvedáním železa.

Tři šípy pro hospodářskou záchranu Japonska. Nebo pánubohu do oken?

Majitelé japonských akcií měli v uplynulých šesti měsících veliký důvod k radosti. Premiéra Abeho jim snesl snad samotný Daikoku, japonský bůh blahobytu – od listopadového dna do květnového maxima vzrostl index Nikkei 225 o úžasných 80 procent. Ačkoli index potom prošel menší korekcí, stále mají být investoři orientovaní na tuto orientální zemi za co vděčni. Většina obyvatel samotného Japonska ovšem tak vděčná možná nebude.

Abeho recept na obnovu japonské ekonomiky sestává z takzvaných „tří šípů“:

  • Kvantitativní uvolňování – zdvojnásobení množství peněz v oběhu s cílem dosáhnout dvouprocentní inflace
  • Fiskální stimulace – vládní útrata ve výši 116 miliard dolarů
  • Strukturální reformy – deregulace pracovního trhu, zdravotnictví, vzdělání a zemědělství

Důchodce asi nepotěší...

První šíp svůj vytčený cíl neminul. V březnu tohoto roku nastoupil do čela Bank of Japan nový guvernér Haruhiko Kuroda. A nelenil: hned po nástupu oznámil mohutné kvantitativní uvolňování, japonská centrální banka zahájila masivní nákupy cenných papírů za nově vytvořené peníze. Chce-li duo Abe–Kuroda ovšem posílit japonskou ekonomiku, nemířilo správným směrem. Kvantitativní uvolňování, stejně jako ostatně i jiné způsoby tvorby nových peněz „z čistého vzduchu“, mají totiž na reálnou ekonomiku značně destruktivní dopad.

Nové peníze se dostávají nejprve do rukou finančnímu sektoru, z čehož plyne první následek – nafukování a splaskávání rozličných investičních bublin. Jak se postupem času nové peníze šíří ekonomikou, nabourávají cenové signály v dalších odvětvích; můžeme tak pozorovat nadměrné investice, které se za pár let ukážou jako neprofitabilní. Těmi úplně posledními, kteří si sáhnou na nové peníze, jsou důchodci – ti ovšem před nominálním zvýšením důchodu čelí už zvýšeným cenám, a tím pádem i nižší životní úrovni. Není samozřejmě bez zajímavosti, že důchodci jsou v dlouhověkém Japonsku velice početnou skupinou, tvořící zhruba čtvrtinu populace.

Zastánci japonského kvantitativního uvolňování rádi poukazují na skutečnost, že jedním z pozitivních dopadů je oslabená měna, a tedy i vyšší konkurenceschopnost japonského vývozu. Takový argument ovšem zcela pomíjí skutečnost, že slabší měna prodraží dovoz – který v ostrovní ekonomice japonského typu hraje poměrně zásadní roli. Japonsko je totiž třetí největší dovozce ropy a plynu na světě, přičemž do budoucna lze očekávat další posílení dovozu energetických surovin, k jaderné energii budou mít Japonci po fukušimské havárii pochopitelný odpor. Čistí exportéři tak mohou sice ve výsledku vydělat, výrobci pro domácí trh a samotní spotřebitelé však prodělají.

... mladí také nejásají

Druhý šíp v podobě velkolepého vládního utrácení je v plném letu. Tato politika však není pro Japonce ničím novým – během devadesátých let provedly japonské vlády deset rozličných výdajových programů v celkové výši sto bilionů jenů (nynější plány počítají se zhruba desíti biliony jenů). Tyto masivní výdaje vynesly Japonsko na přední světovou příčku – a to ve výši veřejného dluhu, který v současnosti činí přes 220 procent ročního domácího produktu. Nový program vládního utrácení zatne dluhovou sekeru ještě hlouběji, jelikož návrh státního rozpočtu pro rok 2013 počítá s tím, že téměř polovina rozpočtu bude financovaná prostřednictvím emise nových dluhopisů.

Japonsko se dalším bezhlavým zadlužováním nadále vystavuje značnému úrokovému riziku a spoléhá na konstantní výši úrokového zatížení státních dluhopisů. V situaci, kdy polovina vybraných daní plyne na obstarání dluhové služby, však může sebemenší růst výnosu zadělat na velké potíže, ne-li přímo státní bankrot.

Jakýkoli krátkodobý stimul tak bude dlouhodobě vykupován vyšším systémovým rizikem a dalším zatížením mladé generace, která se může „těšit“ na vyšší daňové zatížení. A to v situaci, kdy mladí (15–24 let) čelí – v kontextu japonských reálií – rekordní míře nezaměstnanosti ve výši 8,1 procenta.

Železný samuraj?

Třetí šíp, který by měl přinést reformy a s nimi i uvolnění ekonomiky od byrokratického sevření, zatím vystřelen nebyl. Japonsko se v posledních žebříčcích měřících ekonomickou svobodu a míru regulatorních překážek umístilo na 24. místě, k institucionálnímu zlepšení tedy prostor existuje. Potíž ovšem může spočívat v politické průchodnosti. Jak se v minulosti přesvědčila například nedávno zesnulá Margaret Thatcherová, jakýkoli pokus o narovnání podmínek v ekonomice narazí na tvrdý odpor zájmových skupin, které v rámci reforem mají přijít o privilegovaná postavení.

Že to s reformami nakonec nebude tak horké, vyplývá z nedávného strategického prohlášení vlády, ve kterém už bylo z původních ambiciózních plánů několik bodů seškrtáno. Údajným důvodem jsou nadcházející červencové volby do horní komory parlamentu, před kterými nechtěl Abe vyděsit své voliče příliš radikálním programem. Otázkou pak ovšem je, nakolik si premiér za reformami stojí a zda voliči volbou Abeho mateřské strany nekupují zajíce v pytli. Utrácet miliardy na dluh a činit plytká prohlášení totiž dokáže každý řadový politik, postavit se lobby silných korporací, odborů a byrokratů však vyžaduje jedince, který se dívá dále než na jedno volební období. Má Šinzó Abe odvahu a schopnosti stát se „železným samurajem“, nebo se do japonských dějin zapíše jen jako další z nekonečné řady zadlužovačů?

Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut  

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (1 komentář)

Petr Toman | 12. 7. 2013 10:24

Politici mají tendenci zachraňovat nemocný finanční systém stále stejným způsobem (http://www.youtube.com/watch? v=ctLc31foiZE- zmínka o Japonsku 4:59)... připomíná to "definici" šílenství = dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiný výsledek.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Josef TětekJosef Tětek
Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!