Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Recept na nemocný svět: Zřiďme globální odbory!

Michael Lim Mah-Hui, přední malajsijský ekonom a bankéř, říká: „Je neuvěřitelné, když si vezmete, že Čína, druhá nejbohatší země na světě, spotřebovává jen tolik procent svého HDP, kolik spotřebovávali Evropané během druhé světové války.“

Globální ekonomický útlum Západu, který souvisí s finanční krizí, trvá už nějakých šest let. Proč nepřichází oživení?

Vidím tři základní oblasti, které nejsou v pořádku. V první řadě jde o oblast samotné ekonomické teorie a metod. Ekonomie hlavního proudu je v mnoha ohledech zkrátka chybná. Zavádějící je též způsob, jakým finanční teoretici přistupují k měření rizika. Předpokládají, že trh je optimální a nejefektivnější v rozdělování a umisťování kapitálu. To má dopad na smýšlení centrálních bankéřů. Například Alan Greenspan, někdejší šéf americké centrální banky, věřil, že trhy jsou schopné samoregulace. Ze zkušenosti ale víme, že trhy vždy efektivní nejsou a že bubliny bolestivě splaskávají.

Jaká je druhá problematická oblast?

Bankovnictví samotné. V posledních desetiletích došlo k jeho masivní deregulaci. Ve své knize přitom dokládám, že v období, kdy byl bankovní sektor poměrně silně regulován, mezi třicátými a sedmdesátými léty, jsme zaznamenali jen velmi málo bankovních krizí. Naopak před velkou hospodářskou krizí třicátých let a pak od osmdesátých let dále registrujeme relativně hodně bankovních krizí a kolapsů bank. Zmíněné silné regulace byly reakcí na třicátá léta. Jenže v osmdesátých letech se od nich upustilo a přešlo se k liberalizaci a deregulaci. 

A třetí problémová oblast?

Většina lidí hovoří o globální obchodní nerovnováze. Ben Bernanke – a pochopitelně jeho předchůdce Greenspan a další – viní z finanční krize asijské země, které hospodařily s přebytkem běžného účtu…

Myslíte jejich teorii globálního nahromadění úspor?

Přesně tu mám na mysli! Ta je podle Bernankeho, Greenspana a spol. příčinou všeho zla. Příliv přebytkového asijského kapitálu do USA prý v předkrizových letech stlačil dlouhodobé úrokové sazby dolů, pročež se přifoukla nemovitostní bublina, a svět se ocitl v současných strastech. Myslím, že to není příliš důvtipný argument. Když se totiž asijské ekonomiky dostaly do krize v roce 1997 – protože mnohé z nich hospodařily naopak se schodkem běžného účtu –, Američané, Greenspan a další, nám zase vytýkali, že neumíme hospodařit, že máme deficity běžného účtu, a proto prý že jsme v krizi.   

Začali jste tedy hospodařit přebytkově?

Ano, vzali jsme si z asijské finanční krize ponaučení a do nového tisíciletí vstoupili s mnohem obezřetnějšími a vyrovnanějšími strategiemi zahraničního obchodu. Ruku v ruce s tím se zlepšil stav mnohých asijských ekonomik a i asijského bankovního sektoru. Postupem času jsme akumulovali objemné přebytky – a zase nám to vytýkali. Nařčení, že asijské země zapříčinily finanční krizi, neberu vůbec vážně.

Často varujete před takzvanou financializací, tedy před nesouladem mezi reálnou ekonomikou a finančním sektorem.

Té si heterodoxní a levicově orientovaní ekonomové jako já obecně všímají mnohem více než jejich mainstreamoví kolegové. Financializace značí takový stav věcí, kdy vše směřuje k tomu, aby bylo maximum věcí zprostředkováváno finančním sektorem. Ve své vzpomínané knize prokazuji, že finanční sektor už přerostl jakékoli únosné míry v poměru k reálné ekonomice. Místo toho, aby finance ekonomice sloužily, jí nyní diktují. Vždyť peníze ve všech jejich formách včetně úvěrů, všechny agregáty M0, M1 až M3, dnes tvoří jen asi pět procent celkové likvidity.   

A ten zbytek?

Ten je v zásadě tvořen deriváty. Celková likvidita, při zahrnutí derivátů, činila v roce 2007 nějakých 600 bilionů dolarů – to je zhruba jedenáctinásobek světového hrubého domácího produktu. Tato nerovnováha byla klíčovou příčinou finanční krize.

Vraťme se na začátek: v jakém smyslu jsou chybné teorie ekonomie hlavního proudu? Jsou příliš matematické? Nebo příliš vzdálené realitě?

To i to. Mainstreamoví ekonomové například hovoří o teorii racionálních očekávání. Domnívám se ovšem, že metodologická i filozofická trhlina této teorie spočívá v takzvaném klamu kompozice.

Oč jde?

Klam spočívá – jednoduše řečeno – v takovém chápání společenského, ale třeba i ekonomického systému, které ospravedlňuje jeho rozdělení na jednotlivé složky čili komponenty. Předpokladem je, že takto vyčleněné složky je snazší analyzovat a studovat, protože jakmile pochopíme chování každé jedné složky, pochopíme následně i chování celého systému, třeba ekonomiky.

Jenže tak nebereme v potaz synergie a další podobné jevy.

No právě. Klam kompozice prostě přehlíží to, že systém nebývá pouhou sumou jeho částí. Zpravidla je něčím víc. To však nelze matematicky měřit. Teorie racionálních očekávání přitom vychází z toho, jak jedná každý individuální ekonomický aktér. Vychází z toho, že rozhodnutí každého jednotlivce je založeno na maximalizaci ekonomických benefitů a na minimalizaci nákladů. To se následně matematizuje, stanoví se nějaké předpoklady a pak se přidají další jednotlivci, kteří konají stejně, a – bingo! Celá společnost je „vědecky“ popsána!

Kde ještě nás podle vás klam kompozice fatálně mámí?

Třeba v oblasti už nakousnuté regulace bank. Vychází se mylně z předpokladu, že všechno, co je třeba učinit, je regulovat jednotlivé banky. Proto lidé zvláště před krizí snadno podléhali omylu, že riziko je možno redukovat sekuritizací, tedy tím, že ta či ona banka třeba zabalí několik hypoték do jednoho cenného papíru, který prodá dále. Konkrétní banka se sekuritizací opravdu zbaví rizika, jenže riziko nemizí, nýbrž jen se v rámci systému přesunuje jinam. Celý systém je tedy rizikový. Jenže před krizí si mnozí mysleli, že tím, že se banka zbaví rizika, musí jej být přece zbaven i finanční systém. Opak byl pravdou.  

Banka jen prodala riziko dále do systému…

Tak, tak. Riziko se jen přesunulo do rozvahy jiného subjektu. A podobné je to třeba s takzvaným paradoxem spořivosti, o kterém hovořil už Keynes. Když každý jednotlivec v ekonomice spoří, je to dobré – má peníze, může je uložit do banky, která je investuje nebo půjčí někomu jinému. Takže pro systém jako celek je to prospěšné. Ale pozor. Když každý spoří opravdu vydatně, co se stane? Nikdo nebude utrácet, nikdo nebude spotřebovávat. Takže celková úroveň spotřeby klesne, a tím pádem i celková úroveň poptávky.

Myslíte, že mnozí ekonomové se klamem kompozice nechávají rádi ošálit, protože pak je snazší ekonomiku popsat matematicky precizně a ekonomie pak získává punc opravdové, exaktní vědy?

Ano. Klíčovým imperativem stále je, aby vše bylo dobře měřitelné, dobře predikovatelné – i když jen v modelech. Je to ale širší, filozofický problém pozitivistického přístupu k poznání. Zásadně nesouhlasím s pozitivistickým přístupem – nejen v ekonomii, ale i v jiných disciplínách.

Jaký je tedy podle vás správný přístup k poznávání reality?

Tíhnu ke strukturalismu, k historickému a holistickému nahlížení světa. Ke kritickému realismu. Zkrátka bychom měli přijmout fakt, že sociální realita je natolik komplexní, že ji nelze redukovat na matematické vzorce a rovnice. A mám za to, že nelze predikovat lidské jednání a chování – lze spíše jen črtat možnosti a scénáře vycházející z historické analýzy. Zmíněná teorie efektivních trhů přitom předpokládá, že riziko lze měřit, ačkoli ne zcela. Statistika, o niž je teorie opřena, přitom vychází obvykle z normálního pravděpodobnostního rozdělení. Zásadní problém ve finančnictví tkví v tom, že rozdělení nebývá normální.

Takže souhlasíte s Nassimem Talebem? On právě nabourává představu, že ve finančnictví lze uplatnit analýzu vycházející z předpokladu normálního rozdělení.

To mi připomíná... Nedávno jsem se zúčastnil v Koreji jisté konference. Přednášel tam i jeden profesor, tuším, z Newyorské univerzity, který je rovněž „kvantem“ čili finančním inženýrem – působí kromě akademické půdy i ve finančnictví. Ten pravil, že ve finančnictví není možné vycházet z předpokladu normálního rozdělení a že se v něm vyskytují nejen „tlusté chvosty“, jak praví Taleb, ale dokonce „obézní chvosty“.

Opravdu?

To znamená, že mimořádné jevy nastávají mnohem častěji, než by se dalo čekat při prostém normálním rozložení pravděpodobnosti. A dokonce častěji, než předpokládá sám Taleb – protože ten mluví „pouze“ o „tlustých“ chvostech.

Co je důvodem „obezity“?

Finančních inovace. Kdyby nebylo tolik finančních inovací, tak by chvost byl jenom „tlustý“, nikoli však „obézní“.

Jak hodnotíte Keynese? S finanční krizí jako by se v jistých kruzích vrátil do módy. A vy jste říkal, že se považujete za kritického realistu, přičemž kritický realismus je do jisté míry spojen s postkeynesovskou školou ekonomického myšlení.

Keynes jistě přispěl v ekonomii mnohým, ale domnívám se, že v dějinách působili významnější ekonomové než on, třeba Karl Marx. Nepovažuji se za postkeynesovce. Loni v září jsem však poprvé v životě zavítal na konferenci postkeynesovských ekonomů. Překvapili mě. Jednu z hlavních řečí měl Robert Skidelsky, Keynesův životopisec. Ten samý Skidelsky někdy v roce 2002 napsal článek, v němž Marxe strhal. Ale jak jsem viděl na té konferenci, změnil názor – v té přednášce prohlásil, že chybějící střípek do mozaiky porozumění finanční krizi lze nelézt také v Marxově učení.

V čem konkrétně?

Skidelsky vzpomínal teorii nedostatečné úrovně spotřeby, „podspotřeby“. V takových Spojených státech stagnují – či dokonce klesají – průměrně reálně mzdy posledních třicet čtyřicet let, avšak objem spotřeby narostl. Z šedesáti procent HDP v sedmdesátých letech na zhruba sto procent HDP v roce 2007. To lze vysvětlit jediným způsobem – žije se na dluh. Jenže generovat dluh takového objemu jsou s to jen rozvinuté finanční trhy. Když nejsou k dispozici sofistikované finanční trhy, aby dluh vytvářely, jako je tomu třeba v případě Číny, vzniká problém – problém s nedostatečnou úrovní spotřeby.

O její pozvednutí se ale v Číně usilovně snaží.

Jenže až poslední dobou. Mají proč! Podíl spotřeby na HDP se tam propadl z 60 na aktuálních 35 procent, přičemž 35 procent je úroveň odpovídající stavu v Evropě za druhé světové války! Je neuvěřitelné, když si vezmete, že Čína, druhá nejbohatší země na světě, spotřebovává jen tolik procent svého HDP, kolik spotřebovávali Evropané během druhé světové války. Tato „podspotřeba“ pramení z faktu, že tamní finanční trh není tak sofistikovaný jako třeba ten americký.

Kde vidíte klíčovou příčinu stagnace průměrných reálných mezd v USA a v jiných vyspělých ekonomikách?

Existují dvě základní příčiny. S nástupem politiků typu Margaret Thatcherové či Ronalda Reagana přišly odbory a pracující obecně o podstatnou část své vyjednávací síly. Jakýsi smír mezi prací a kapitálem, který existoval třicet čtyřicet let předtím, vzal za své. Tomu nahrávaly také ekonomické podmínky doby, neboť sedmdesátá léta byla poznamenána stagflací. Veřejnost tedy hleděla s rostoucí nedůvěrou na mzdová vyjednávání odborů, jelikož k celkové inflaci pochopitelně přispívá i inflace mzdová. Thatcherová to tedy měla snazší s potíráním odborů i kvůli obavě veřejnosti z inflace.

A ta druhá příčina?

Na mezinárodní úrovni došlo ke globalizaci produkce, k rozvolnění toků kapitálu, k financializaci, a firmy tak najednou mohly snadno přesunout svoji výrobu do zahraničí – za nízkými mzdami. Začaly své závody ve velkém otevírat v Číně, v jihovýchodní Asii, později v Rusku či ve východní Evropě a tak podobně. Pracovníci z venkovských a zemědělských oblastí se zapojili do globální pracovní síly. To způsobilo, že pracovníci v rozvinutých zemích často „ostrouhali“, když si řekli o zvýšení mzdy. Stephen Roach, někdejší šéf asijské odnože investiční banky Morgan Stanley, to označuje za globální arbitráž pracovní síly. Proto jsem také jeden svůj článek nazval Nerovnost a finanční krize: od Karla Marxe k Morgan Stanley.

Takže Morgan Stanley, symbol Wall Streetu, nyní replikuje Marxovy ideje?

Ne přímo Morgan Stanley, ale pan Roach ano.

Co dělat pro to, aby se finanční krize v budoucnu neopakovala?

Je nemožné nemít finanční krize. Lze však omezit jejich závažnost a častost výskytu. Zaprvé, bankovnictví a finančnictví musí být mnohem méně spekulativní a mnohem víc sloužit reálné ekonomice. Musí být regulováno. A to proto, že finančnictví a zvláště bankovní sektor je odvětvím s obrovskými negativními externalitami: soukromé subjekty mohou shrábnout veškeré benefity a zisky, zatímco současně generují náklady, které, jak víme, jsou ovšem zespolečenšťovány. V takových podmínkách musí zasáhnout stát svými regulacemi. A zadruhé, není dobré mít příliš mnoho finančnictví.

Co tím myslíte?

Jedna loňská studie Mezinárodního měnového fondu dokládá, že vztah mezi objemem finančního sektoru a hospodářským růstem není monotónní. Do jisté úrovně finančního rozvoje existuje pozitivní vztah mezi velikostí finanční sféry a ekonomickým růstem. Ale od této úrovně, kterou autoři studie stanovili na hodnotě přibližně sta procent úvěru soukromé sféry v poměru k HDP, jsou dodatečné přínosy pochybné, ne-li vyloženě negativní. To znamená, že dodatečné náklady rozvoje finančnictví převyšují jeho dodatečné přínosy.

Proč přesně?

Důvodem je, že tuze mnoho finančnictví, ona financializace, zkrátka generuje také přespříliš volatility neboli rozkolísanosti a nestability. Financializace také maří zdroje a lidský talent, který je vysokými mzdami váben sektorem, jenž není zrovna nejproduktivnější. Tedy je produktivní, hlavně co se vyvolávání krizí týče. Finančnictví je důležité, ale jeho růst zkrátka nemůže stále převyšovat růst HDP.

A co do budoucna udělat pro to, aby průměrné reálné mzdy byly víc v souladu s růstem produktivity?

Dělníci a zaměstnanci se musí organizovat.

Takže jste pro renesanci odborů?

Ale musí jít nejen o odbory na úrovni států, ale o mezinárodní odbory.

Globální odbory do časů globalizace?

Přesně tak! Avšak každá země může začít u sebe – lze třeba indexovat mzdy tak, aby rostly se vzestupem produktivity. Tak, aby nebyly nad touto, ale ani pod touto úrovní. To platí zejména pro rozvíjející se ekonomiky. Ty totiž nyní pořádají pošetilé závody ke dnu. Lákají okolní svět a globální kapitál na nízké mzdy. Místo toho, aby se sdružily, bouchly do stolu a řekly, že mezi sebou už dále nebudou takto soupeřit. To je krátkozraké. 


Malajsijský ekonom Michael Lim Mah-Hui má, jak sám přiznává, „poněkud vzácný profil“: v jedné osobě snoubí profesora tíhnoucího k levici, přímo k Marxovu učení, a současně mezinárodního bankéře. V uplynulých více než dvaceti letech působil tento absolvent Malajské a Pittsburské univerzity v klíčových globálních finančních ústavech, od New Yorku přes Tokio až po Jakartu či Manilu. Spojoval své síly s kolegy bankéři v Chemical Bank (dnes JP Morgan Chase), Credit Suisse First Boston, Deutsche Bank, Standard Chartered Bank či Asian Development Bank. V poslední době se zaměřuje na studium dopadů finanční krize na Asii – je spoluautorem knihy Nowhere to Hide: The Great Financial Crisis and Challenges for Asia. Kromě odborných studií publikuje i ve významných asijských titulech denního tisku, jako jsou singapurské Straits Times nebo thajský Bangkok Post. Prahu navštívil počátkem letošního června u příležitosti konání mezinárodní konference Dluhová, finanční a ekonomická krize – důsledky a řešení.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 15 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK