Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Daňové ráje: Zločin (?) a trest

Proč je tak těžké zamezit únikům peněz do daňových rájů a kolik daňové ráje stojí řádné poplatníky? Globalizace nahrává bohatým v ukrývání majetku před finančními úřady a prohlubuje tak rostoucí majetkovou nerovnost. Lze ale proti daňovým rájům účinně bojovat? A jaké jsou naopak jejich zbraně?

V souvislosti s kyperskou krizí se opět vynořilo téma daňových rájů. Důvod – ač přímo nevyslovený – proč Evropská unie neposkytla Kypru bezpodmínečnou pomoc a požadovala škrty na bankovních účtech, je právě kyperský status offshorového bankovního centra. Přestože lokální korporátní daň ve výši desíti procent má na první pohled ke kultu daňového ráje daleko, zemi se podařilo svými zákony přilákat také celou řadu evropských firem, jejichž úmysly směřují k obcházení daňových zákonů zemí, v nichž podnikají.

Proč Unie něco nepodnikla dřív? Proč je tak těžké zamezit únikům peněz do daňových rájů? Kolik nás daňové ráje vlastně stojí? Jak je možné, že daňové ráje mezinárodní společenství toleruje a neuvalí na ně sankce?

Stovky miliard dolarů

Začněme tou nejzajímavější otázkou: Kolik peněz stojí rozpočty vyspělých ekonomik existence daňových rájů? Odpověď: Nikdo neví. Zkuste si jenom vyjmenovat všechny neznámé: výše prostředků v bankách, výše zisků společností z daňových rájů, počet boháčů skrývajících své úspory a další... A motivace k jejich utajení? Pro všechny zúčastněné velmi vysoká. Jsme tak odkázáni na odhady.

Britský účetní Richard Murphy, člen skupiny Tax Justice Network, se domnívá, že celková roční ztráta národních rozpočtů způsobená úniky do daňových rájů činí 255 miliard dolarů. Podle jiného odhadu amerického senátora Carla Levina, který se problematikou zabývá, stojí rozpočet USA odliv aktiv do daňových rájů 40 až 70 miliard dolarů ročně, tedy 3,23 procenta amerického rozpočtu (počítáno k roku 2011). Údaj bude zcela jistě nepřesný, v každé zemi se bude lišit v závislosti na velikosti, vyspělosti a povaze ekonomiky, výši jejích daní, úrovni bohatství, vymahatelnosti práva a dalších faktorech. Nicméně počítáme-li, že HDP Spojených států tvoří přibližně jednu šestinu globálního výstupu, pak se obě cifry nápadně blíží.

Je rozpočtová ztráta ve výši jednotek procent hodně, nebo málo? Celkem dost. Pro srovnání: přes tři procenta českého rozpočtu tvoří kapitoly ministerstva dopravy nebo zemědělství. Navíc taková ztráta asymetricky postihuje chudší: dani se tímto způsobem vyhýbají ti nejbohatší, zatímco peníze v rozpočtu pak chybějící všem. Stojíme před dvěma otázkami: Jak lze únikům zabránit? A neutratí se na takový boj víc, než bude možné získat?

Jedni z nás

Výše jsme se dotkli znaku daňových rájů – netransparentnosti. Řečeno s bývalým americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, mluvíme o „známé neznámé“ – víme, že kdesi v Karibiku pravděpodobně leží zaparkované triliony, ale nevíme kolik přesně, čí jsou a jak je zdanit. Ovšem nejde jen o tradiční oázy s palmami. Daňových rájů je celá řada přímo v Evropě za našimi dveřmi.

Jsou známé známé: věci, o kterých víme, že je známe. Jsou známé neznámé: věci, o kterých víme, že je neznáme. A pak jsou také neznámé neznámé: věci, o nichž nevíme, že o nich nevíme.

- Donald Rumsfeld

Švýcarsko se na počátku dvacátého století zasloužilo o zavedení bankovního tajemství, jež uplatňuje trestněprávní postih za vyzrazení jakékoli informace vztahující se k domácímu bankovnímu účtu. Bankovní tajemství je standardním právním institutem a v běžné zemi má i své limity: ochrana soukromí ustupuje do pozadí například v trestním řízení, a policie proto může v odůvodněných případech získat informaci o zůstatku podezřelého, popřípadě podezřelému omezit dispoziční právo.

Ne tak ve Švýcarsku, kde je zjevně jediným účelem široce pojatého bankovního tajemství přilákat do země peníze. Na okraj: rozšířený mýtus tvrdí, že Švýcaři zavedli bankovní tajemství ve snaze ochránit židovská konta před nacisty. Ve skutečnosti bylo zavedeno již v roce 1934 po skandálu, kdy vyšlo najevo, že množství francouzských veřejných činitelů se vyhýbá domácím daňovým odvodům skrze švýcarské účty. Bankovní tajemství tak mělo posílit „integritu“ švýcaského systému a zabránit opakování „problémů“.

Analogický je případ Lichtenštejnska. Vynalézaví Lichtejštejni vymysleli zvláštní právní jednotku Anstalt, která evropským boháčům ukrývání bohatství maximálně zjednodušila. Známý případ z roku 2008 poukázal na rozsah problému, když bývalý zaměstnanec národní banky LGT Heinrich Kieber prodal CD s citlivými daty německým úřadům, které se chopily vyšetřování. Žaloby za daňové úniky následovaly.

Postihovat daňové ráje je těžké, protože některé z nich patří k nejvyspělejším západním státům. Dovedeno do extrému, i Spojené státy a Velká Británie slouží jako daňový ráj, neboť umožňují v určitých případech nerezidentům danit nižší sazbou. O to pikantnější je členství těchto států v OECD, organizaci pranýřující daňové ráje cestou „blacklistování“ negativně vyhodnocených států. A co teprve nizozemské holdingové společnosti? Kdo je tedy lupič a kdo oloupený?

Jakýkoli koordinovaný postup (EU, OECD) proti daňovým rájům v tomto světle postrádá přesvědčivost. Souzený nemůže být zároveň arbitrem. Nástroje boje proti daňovým únikům jsou proto stále omezené na uplatňování srážkových daní, podepisování dohod o výměně informací (TIEA) a dohod o dvojím zdanění.

Navíc je tu ještě jeden problém: nemá snad každý suverénní stát právo na vlastní zákony, včetně daňových, podle své vůle?

Na druhou stranu – kyperský příběh ukazuje, že když se objeví příležitost, bude oslabený „hříšník“ bez velkých rozpaků „potrestán“. Arciže se tomu tak nebude říkat.

Komentáře

Celkem 19 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK