Nevěřte pohádkám. Němci jsou pořád nejbohatší

Evropská centrální banka zveřejnila stostránkovou studii majetkových poměrů v eurozóně, plnou pozoruhodných statistik o jmění i dluzích domácností od Portugalska po Finsko.

Data, data, jakoupak nám povíte pohádku, aby to mělo chytlavý titulek? Třeba tuhle: „Němci jsou nejchudší v eurozóně. Bohatší jsou i Slováci nebo Řekové.“ Vždyť jen 44 procent německých domácností žije ve vlastním a průměrná rodina má v nemovitostech, na spořicích účtech a v dalším majetku po odečtení dluhů „jen“ pět milionů korun. Proti chudým Hansům postavme oblíbené záporáky: Jižany. Vždyť má průměrná španělská domácnost nakřečkováno za sedm a půl milionu, tři čtvrtiny řeckých rodin bydlí ve vlastním… A tihle by od nás chtěli další peníze, mámo! zabručí čtenář nad svou pravidelnou dávkou pohoršení z všeobecného úpadku.

V samotné studii Evropské centrální banky se ale nikde nepíše o nejbohatších a nejchudších národech – dokument nic takového neřeší. A čísla z něj se, jak už to tak bývá, černobílé interpretaci vzpírají.

Menší domácnost, menší majetek

Papírově nejhůř zajištěné rodiny eurozóny žijí – v průměru vzato – v Německu, Rakousku, Portugalsku na Slovensku. Zatímco poslední země nepřekvapí, první dvě se dostaly do nadpisů.

Je Evropa opravdu naruby? Kdepak. Všimněte si totiž hned první tabulky celé studie: na straně 12 popisuje velikost domácností. V německy mluvících zemích žijí pod jednou střechou v průměru dva lidé, na jihu Evropy je to blíž ke třem.

Kvízová otázka: jsou bohatší Novákovi, kteří ve dvou zbaští jeden kastrůlek guláše, nebo Svobodovi, kteří se v pěti podělí o kastrůlky dva?

Soudit bohatství národů na základě průměrů je kvůli různým mírám nerovnosti ošidné, ale hrajme tu hru schválně dál. Vydělte průměrné jmění domácnosti průměrným počtem členů. Vyjde vám Němec s majetkem v hodnotě 96 tisíc eur a Řek s 56 tisíci: od dna eurozóny ho dělí jen Slovák a pravděpodobně Estonec, který v průzkumu chybí (sic).

Má chatrč stojí kvůli levným úvěrům milion, takže jsem milionář

Pořád nám tam lítají Kypřané (243 tisíc eur) a Italové se Španěly (shodně 108 tisíc eur na jednoho člena domácnosti s průměrnou velikostí a průměrným jměním). Jak ale připomínají autoři studie: v Belgii, na Kypru, ve Španělsku, Lucembursku a Franci rostly ceny nemovitostí v uplynulých deseti letech rychleji než ve zbytku eurozóny.

Následující graf ze strany 83 srovnává medián celkového jmění lidí, kteří bydlí ve vlastním, při současných cenách nemovitostí a cenách z roku 2002:

Z červených sloupců vyčtete, že má typický vlastník domu či bytu v Německu ve srovnání s Řekem dvojnásobné „předbublinové jmění“ a také viditelně lepší pozici než Španěl či Kypřan. Ital mu dýchá na záda, ale spolu s Belgičanem a Rakušanem je zabydlený Němec králem Evropy.

Zle na tom podle údajů banky není ani ten, kdo v Německu nebydlí ve vlastním: medián jmění bezzemků je čtvrt milionu korun. Portugalci, Španělé nebo Řeci ve stejné situaci nemají ani polovinu. A pozor: data z Řecka jsou čtyři roky stará a ze Španělska dokonce pět. Pocházejí tedy ze samotného rozbřesku krize.

Bohatství nespočívá jen v tom, co vlastníte, ale i k čemu máte přístup

Z jižní bídy se tak vymykají jen Kypřané. Z dokumentů Evropské centrální banky ale není jasné, nakolik zdejší čísla mohla nafouknout přítomnost ruských oligarchů. Migrace může s čísly vůbec dost hýbat. Řekové bez majetku asi odejdou za štěstím na sever Evropy spíš než ti, kteří už bydlí ve vlastním a mají něco našetřeno – což paradoxně zlepšuje statistiky celého Řecka. Německé průměry může naopak kazit Berlín, největší útulna závadové mládeže v Evropě, a celý východ země.

Když se kolegové novináři ptali „Excele, Excele, řekni mi, kdo je v Evropě nejbohatší,“ zapomněli kromě těchto statistických háčků ještě na několik důležitých věcí. Všechny mají společný jmenovatel: ne všechno bohatství je hmotné.

Kdyby mě navštívil můj praprapraděd, zhrozil by se, co jsem za žebráka: chalupu nemám, kravku nemám, sad nemám, vinohrad nemám. A přece nemrznu a nehladovím. Bohatství totiž nespočívá jen v tom, co vlastníte, ale i k čemu máte přístup. Když funguje trh s potravinami, nepotřebujete statek. Když se všude dostanete kvalitní hromadnou dopravou, auto přestane být existenční nutností. Ve stabilní zemi budete mít o něco menší motivaci bydlet ve vlastním. A tak dále. Data pro to nemám, ale myslím, že v Helsinkách nebo Hamburku fungují soukromé i veřejné služby lépe než v Neapoli nebo Soluni.

Přeborníky v utrácení za služby, nikoliv hmotné statky, jsou „noví bohatí“, o kterých píše David Brooks nebo Tim Ferriss. Neinvestují do sídel na venkově a do zlata, ale do zážitků a do vzdělání. V nájmu žijící amsterodamský architekt, utrácející tisíce eur měsíčně za večeře, kulturu a cestování vypadá na papíře nuzněji než řecký rybář. Není. Ani omylem.

Do nehmotného a špatně vyčíslitelného bohatství patří i sociální a kulturní kapitál. Jaké máte vzdělání a z jak kvalitní školy? Jak jste pilní a efektivní? Co všechno umíte s počítači? Kolika jazyky se domluvíte? Najdete energii učit se celý život? Umíte prezentovat? Investujete do zdrojů pasivního příjmu? – Globální ekonomika pokládá kruté otázky. Jak na ně v jednotlivých zemích odpovídají, to rámcově napovídá průměrný příjem domácností dle Evropské centrální banky vydělený průměrným počtem členů:

Nejen že je tedy sever Evropy bohatší než jih, ale taky rychleji dál bohatne.

Škoda, že studie Evropské centrální banky mapovala jen stávající členy eurozóny: moc by mě zajímalo, jak si v porovnání vede Česká republika. Na posmívání „chudým Němcům“ by to určitě nebylo.