Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mládek vaří vejce na měkko

| 25. 3. 2013 | Vstoupit do diskuze

Když už levice neumí ekonomice pomoci, neměla by do ní raději zasahovat. Ekonom Pavel Kohout o zaměstnancích, parazitech, ceně práce a regulované ekonomice.

Mládek vaří vejce na měkko

Jan Mládek si na sjezdu ČSSD nedal pozor na ústa a neopatrně prozradil, co si ve skutečnosti myslí. Pozdější omluvy a výmluvy již nedokážou vzít zpět slova jednou vyřčená. Pokud ministr stínové vlády označuje velkou část svých občanů za „parazity“, je něco v nepořádku.

Není ale naopak v nepořádku, že velký podíl ekonomicky aktivní populace pracuje na živnostenský list, ačkoli se fakticky jedná o zaměstnance? Není to nenormální stav, se kterým by stát měl něco dělat? Není na Mládkově totalitně znějícím výroku přece jen zrnko pravdy?

Normální stav: podnikání, nebo zaměstnání, nic mezi tím

Nejprve se podívejme, jak by měla vypadat ekonomika, která je v pořádku. V každém normálním hospodářství má ekonomicky aktivní zdravý člověk dvě základní možnosti, jak se uživit. Buď si najít zaměstnání, anebo se dát na podnikání. (Dědice, výherce v loteriích a úspěšné burzovní spekulanty vynechejme, těch je hrstka.)

Za normálních okolností většina lidí volí zaměstnanecký poměr. Být zaměstnancem má své výhody. Člověk nemusí shánět zákazníky (pokud zrovna nepracuje jako obchodník), nemusí se starat o daně a účetnictví (pokud nepracuje jako daňař nebo účetní), nemusí se zabývat strategií a řízením firmy (pokud náhodou není vrcholovým manažerem), nemusí uklízet pracoviště (pokud není zaměstnán jako uklízeč).

Zaměstnanecký poměr umožňuje většině lidí optimálně využít své schopnosti. Nemusíte dělat věci, pro které nemáte vlohy, a můžete se v klidu věnovat své kvalifikaci, ať už jste soustružník, chirurg, nebo dopravní pilot. Firmy existují proto, aby šetřily tržní transakční náklady, což umožňuje optimalizovat dělbu práce. Uvnitř firmy je trh nahrazen direktivním rozhodováním, které je levnější. Je snazší podepsat pracovní smlouvu se standardními podmínkami, než se každodenně handrkovat se šéfem o prodloužení smlouvy a o výši platu.

Ronald Coase o tom napsal v roce 1937 krátký, ale významný esej. Za tuto myšlenku byl odměněn Nobelovou pamětní cenou za ekonomii v roce 1991. Proč ale v roce 2013 řešíme problém, který Coaseho teorii firmy odporuje? Tedy – proč firmy raději najímají živnostníky na místa zaměstnanců?

Levice nechce uznat, že zákon nabídky a poptávky platí nejen v teorii

Existují různé výrobní faktory: stroje, budovy, suroviny, finanční kapitál a samozřejmě lidská práce. Když roste například cena surovin, na ekonomiku to má nepříznivý dopad. Když centrální banka zvýší úrokové sazby a vzrostou náklady na úvěry, zdraží se finanční kapitál. Na výrobu to má negativní dopad – to je učebnicová pravda ze základů monetární ekonomie. A co se stane, když se zdraží práce?

Normální odpověď zní: „Samozřejmě, zdražení práce má nepříznivý vliv na ekonomiku, neboť růst ceny znamená pokles poptávky, a tudíž nutně i pokles zaměstnanosti.“ Znamená to, že pokud práce podraží například kvůli vyšším daním z příjmu a sociálních odvodů, poklesne poptávka po práci. Vyšší daně budou mít za následek vyšší nezaměstnanost, podobně jako v případě nafty zvýšená spotřební daň způsobila pokles poptávky po naftě z českých čerpacích stanic. Zákon nabídky a poptávky: základ ekonomické teorie.

A tak tomu skutečně není jen v teorii, ale i v praxi. Zde se však ekonomie dostává do konfliktu s politickou ideologií. Zeptáte-li se prakticky kteréhokoli levicového politika, zda nezaměstnanost náhodou není způsobena vysokými daněmi, bude se kroutit jako had a bude vymýšlet všelijaké kličky a smyčky, jen aby nemusel přiznat pravdu. Totiž že příčinou nezaměstnanosti je příliš drahý sociální stát se svými vysokými daněmi.

Skutečnost je taková, že vysoká nezaměstnanost, která je typická pro dnešní tzv. vyspělou Evropu, zde nebyla odjakživa. Ještě začátkem 70. let bývalo obvyklé, že nezaměstnanost v Německu, Francii a v Itálii se pohybovala kolem jednoho až tří procent. Čtyřprocentní míra nezaměstnanosti bývala považována za hrozivě vysokou. Tehdy ještě vládly normální poměry. Jenomže pak přišla smršť sociálních reforem, které byly pořádně drahé – a od té doby se západní Evropa nevyhrabala z chronicky vysoké nezaměstnanosti.

Když ne správnou cestu, tak aspoň ne tu nejhorší

Evropská levice se zoufale snaží udělat něco pro zlepšení nebo alespoň zmírnění situace, takže utrácí peníze na aktivní politiku zaměstnanosti, na rekvalifikace, na sociální účely všeho druhu..., což je drahé, takže je třeba stále zvyšovat daně. A ono pořád nic.

Levicová hospodářská politika připomíná jednu Haškovu krátkou povídku o nepraktickém starém mládenci, který se pustil do vaření vajec naměkko: „Dal jsem do Papinova hrnce vody a do vody vložil deset vajec a zapálil lihovar. Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyjmul. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé; u druhého také tvrdé. Byla ještě všechna tvrdá. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byla stále strašně tvrdá. Vařil jsem je tedy až do rána. Byla pořád tvrdá.“

Dobrá. Ale co se švarcsystémem? Nejlepší variantou by bylo snížit daňovou a odvodovou zátěž práce. Radikálně, nikoli jen o procentní bod nebo dva. K tomu liberalizovat pracovní trh alespoň tak, aby připomínal éru německého hospodářského zázraku nebo francouzského „báječného třicetiletí“ 1945–1975. Sociální stát vrátit do rozměrů z oné doby. Neprohlašovat živnostníky za parazity, neboť dnešní malý živnostníček může být budoucím majitelem střední firmy a jednou možná novým Baťou. Pokud zaměstnanecký poměr bude pro zaměstnavatele i zaměstnance výhodný, nebude důvodu, aby švarcsystém vůbec existoval.

Jenomže česká levice má svoji nepřekročitelnou dogmatiku, kterou musí slepě sledovat. Nebude snižovat daně, nebude reformovat trh práce. Druhým nejlepším řešením je ponechat věci beze změny. Připustit, že je lepší, když lidé pracují jako falešní živnostníci, než aby nepracovali vůbec. Třetí nejlepší řešení je vlastně špatné řešení: úřední stíhání „práce na černo“, Drábkova komanda, šikana všeho druhu, Mládkovy fašisticky znějící výlevy proti lidem, kteří nechtějí nic více, než aby jim stát dal trochu pokoje. Toto je cesta, která nemá dobrý konec.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Bojkotovat Ameriku?

Bojkotovat Ameriku?

Teď už je jasné, že výsledek prezidentských voleb v USA je katastrofa. Lhostejnost prezidenta Trumpa vůči riziku klimatických...

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK