Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tomáš Prouza: Zákon o rozpočtové odpovědnosti je dluhová past!

Škrtáme, škrtáme – a pořád se nemůžeme proškrtat k lepším hospodářským výsledkům. Škrtání bez hlubšího rozmyslu, pro škrtání samo a pro hezčí obrázek u ratingových agentur, k nim totiž prostě nevede.

Minulý týden zveřejnil Mezinárodní měnový fond další detailní analýzu škodlivosti přehnaných škrtů na vývoj ekonomiky. Stručně shrnuto – klesající vládní výdaje snižují ekonomickou aktivitu, což znamená nižší daňové příjmy státní pokladny. Zároveň klesá ekonomika jako celek (čehož je aktuální nejdelší recese v historii české ekonomiky smutným důkazem) a poměr dluhu k hrubému domácímu produktu roste. V českých číslech od roku 2006 do současnosti státní dluh vzrostl z 25 na 43 procent HDP.

Daň na chudé

V zemích, které vyznávají modly ukazatelů bez jejich bližšího chápání a smysluplné interpretace (pro příklad nemusíme chodit nijak daleko) tyto výsledky často vedou k pocitu, že jsou dosavadní škrty nedostatečné a že je potřeba přitvrdit – zesílit škrty a zvýšit rozpočtové příjmy pomocí vyšších daní. A aby byl efekt rychlý, škrtá se tam, kde to vyvolá nejmenší odpor, což je obvykle někde úplně jinde, než kde by se škrtat skutečně mělo. Stejně tak se zvyšují zejména jednoduše vybíratelné daně, ať už jde o spotřební daně (takže kdo jen trochu může, tankuje v zahraničí a celkový výběr daní klesá) nebo o daň z přidané hodnoty.

Daň z přidané hodnoty přitom disproporčně dopadá na nejchudší skupinu obyvatel, ať před tím zavíráme oči, jak chceme. Řešením pak je navýšení přerozdělování (což je ovšem dražší, než kdybychom nechali peníze lidem v kapse rovnou), nebo rezignujeme na jakoukoliv sociální soudržnost. To je samozřejmě legitimní politická volba, otázkou ale je, kolik obyvatel by pro ni zvedlo ruku, pokud by se neskrývala pod zavádějícími hesly o rozpočtové odpovědnosti – která ovšem v rozumném provedení vypadá úplně jinak.

Největším rizikem budoucího vývoje české ekonomiky je ovšem nepromyšlená snaha přijmout „finanční ústavu“, tedy ústavní zákon o rozpočtové zodpovědnosti. Obecně mají limity na přehnané utrácení státu smysl – ale proč jako limit pro první omezující kroky stanovovat hranici 40 procent, když v době přijetí bude český veřejný dluh někde na 48 procentech?

Zařadit zpátečku

Pokud bude česká ekonomika něco k uzdravení potřebovat, tak je to především rozumný investiční program. Nebýt nepromyšlené fiskální politiky, snažící se potěšit ratingové agentury bez ohledu na dopady na většinu občanů, rostla by česká ekonomika již dávno a ke konsolidaci veřejných financí by při opatrném postupu došlo mnohem přirozenější cestou.

Ke statisticky přijatelným číslům zadlužení se dřív či později dobereme, otázkou ale je, jak velkou by měly mít prioritu. Zatím byly nade vše. Naši ekonomiku ale pomalu začíná trápit příliš nízká inflace, nemluvě o rekordní a stále rostoucí nezaměstnanosti, zejména u mladých lidí. Hospodářský růst jsme na rozdíl od rozumnějších okolních zemí obětovali již před rokem a půl a o funkční sociální soudržnosti si v zemi stále se prohlubujících rozdílů můžeme nechat jen zdát.

Pokud by česká ekonomika fungovala a měla dostatečné rezervy, dával by tlak na rychlé ozdravění veřejných financí smysl. Naše situace je ale jiná. Je nejvyšší čas vycouvat ze slepé uličky. 

Tomáš Prouza

Tomáš Prouza

Vystudoval na VŠE v Praze mezinárodní politiku a diplomacii a na britské Open University získal titul MBA. Během studia pracoval v Nadaci Patriae a jako český a ekonomický redaktor česko-anglického měsíčníku The Prague Tribune.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK