Česká personální vyprahlost

Vedle práva udělovat milosti a amnestie má český prezident ještě jednu imperiální pravomoc – bez jakéhokoliv omezení jmenovat členy Bankovní rady České národní banky. Zatímco u ústavních soudců je ke jmenování prezidentem potřeba souhlasu Senátu (s ohledem na poslední návrhy díky bohu a autorům české ústavy za toto opatření), u členů bankovní rady je jen a pouze na prezidentovi (a jeho poradcích a potřebě sinekur pro spřátelené duše), koho jmenuje.

Pět ze sedmi

Nový prezident přitom bude během svého prvního období v úřadě jmenovat hned pět ze sedmi členů bankovní rady. Bez jakékoliv veřejné kontroly tak výrazně ovlivní směřování naší ekonomiky na mnoho let dopředu. Pro příští roky přitom bude velmi důležité, zdali se ČNB dokáže sblížit s novou vládou a lépe koordinovat kroky na podporu naší dnes tak zbytečně ubíjené ekonomiky. Je proto velmi dobře, že v předvolební debatě Českého rozhlasu otázka na potenciální nové členy Bankovní rady ČNB padla. 

Odpovědi obou kandidátů však byly více než smutné. Kandidát Schwarzenberg neměl v zásobě ani jedno jméno, a horko těžko tak vzpomínal alespoň na pár lidí, kteří by mu mohli nějaké kandidáty navrhnout. Mezi své potenciální rádce přitom zařadil i šéfa nejvýznamnější finanční skupiny, kterou ČNB dozoruje, což je opravdu pozoruhodný přístup. Kandidát Zeman pak zmínil čtyři jména: bývalého prezidenta Asociace penzijních fondů Jiřího Rusnoka, ekonomy Jana Švejnara, Martina Fassmanna a Jaroslava Ungermana. 

Všichni čtyři by bezpochyby byli důstojnými členy bankovní rady a poslední dva jmenovaní by pravděpodobně kladli větší důraz na spolupráci ČNB a vlády při snaze obnovit růst české ekonomiky. Smutné ale je, že ani tak znalý člověk jako Miloš Zeman nedokázal přijít s žádnými novými jmény vedle těch, které se v českém veřejném prostoru pohybují již desítky let.

Možnosti tu jsou

Existuje přitom dost schopných ekonomů, kteří by dokázali bankovní radu zajímavě oživit. Někteří působí uvnitř ČNB, další již řadu let úspěšně pracují v zahraničí v mezinárodních institucích, jiní si v odborných kruzích udělali dobré jméno v Čechách – a tím nemám na mysli ty, kteří se nechali v posledních dvou letech zneužívat v NERVu, což je asi ta největší parodie na poradní sbor, jaká kdy byla v Čechách k vidění. Nehodnotím tím výsledky práce NERVu, ty byly často velmi zajímavé, ale to, jak s výsledky a doporučeními zacházela vláda, respektive jak je znovu a znovu ignorovala a využívala je pouze na líbivých tiskových konferencích. 

Je ostatně poměrně pozoruhodné, jak málo bývalých členů bankovní rady si dokázalo po odchodu z ČNB vybudovat další úspěšnou kariéru. Světlou výjimkou je Pavel Kysilka jako šéf České spořitelny, zpátky k ekonomickému výzkumu se dokázal vrátit uznávaný ekonom Jan Frait, současný ředitel odboru finanční stability ČNB, velmi úspěšná je Michaela Erbenová v Mezinárodním měnovém fondu. Vliv na české bankovnictví si dokázal udržet ještě Pavel Štěpánek, který se po návratu z EBRD stal ředitelem České bankovní asociace, tím ale přehled úspěšných ex-členů bankovní rady v podstatě končí. 

Jedním z důležitých cílů nového prezidenta by proto mělo být, aby dokázal najít takové členy bankovní rady, kteří dokážou nejen přispět k obnově české ekonomiky, ale nabytých zkušeností využijí i poté, co z ČNB odejdou. Aby se to povedlo, měl by nový prezident hledat také mezi úspěšnými, ale mimo odborné kruhy nebo českou kotlinu často neznámými ekonomy. A neškodilo by, aby jeho návrhy posuzoval i Senát a zabránil podobně podivným návrhům, jaké se stávající prezident snažil protlačit na Ústavní soud… 

Psáno pro LIdové noviny