Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Petr Robejšek: Evropské státy prodávají suverenitu za německé peníze

| 3. 1. 2013 | Vstoupit do diskuze

Známý ekonom glosuje v rozhovoru vývoj v Evropě a mimojiné říká: „Hollande je slabší než Merkelová, protože teď rozhodují peníze, nikoliv politické ohledy. Francie už nemůže Berlín tak účinně vydírat za jeho provinění z druhé světové války a z Německa už začíná zaznívat: ‚Za svoje peníze chceme svoji muziku.‘“

Petr Robejšek: Evropské státy prodávají suverenitu za německé peníze

Proč jela Angela Merkelová osobně do Řecka, když ji v ulicích vítaly desítky tisíc protestujících a jeden tamější deník si dal v den její návštěvy do titulku nacistický pozdrav „Heil“?

Potřebovala se s řeckým premiérem Samarasem potkat mezi čtyřma očima a probrat opravdu závažné věci, které nešly svěřit ani videokonferenci. Nepřekvapilo by mě, kdyby šlo o vyjednávání odstupného – kolik Řecko dostane jako výslužku, pokud opustí eurozónu.

Existuje relevantní odhad, kolik by to mohlo být?

Jistě několik desítek miliard eur. Možné by kupříkladu bylo, že by Řecko tyto peníze použilo na nákup vlastních dluhů a snížilo tak svou zadluženost.

Jak by řecký přechod na drachmu v realitě vypadal?

Není to nic nového, odborná literatura o tom referovala už mnohokrát. Došlo by k technické operaci, kdy se přes víkend zavřou banky a změní se měna. Většina firem, které s Řeckem obchodují, je na to už dávno připravena. Nejbohatší řecká vrstva své peníze také už uklidila, a tak by nejvíc ztratili příslušníci středních a nižších vrstev.

Poteče v Řecku krev?

To je bohužel pravděpodobné. Ostatně první mrtví už zaznamenáni byli. Otázkou je pouze to, jak velké nepokoje by nastaly. V extrémním případě si umím představit, že by moc v zemi musela dočasně převzít armáda, a výsledkem by byla plukovnická vláda. Nebylo by to v Řecku poprvé. Armáda může tvrdý režim jednoduše zdůvodnit tím, že se země ocitla na pokraji občanské války.

V dnešní Evropě je řada představitelů, kteří navrhují rychlou federalizaci Unie. Jejich kritici tvrdí, že se jen pokoušejí využít eurokrize, aby pod záminkou nutnosti dnešní Evropskou unii prohloubili. Jak to je?

Je evidentní, že Brusel se snaží posílit svou pozici. Předseda Evropské rady van Rompuy, předseda Evropské komise Barroso i eurokomisaři se pokoušejí získat více pravomocí. Samozřejmě jim však neuniklo, že jde jen a jen o peníze, a oni tudíž nejsou těmi, kdo skutečně rozhodne. Jádrem problému je otázka, kdy a jak se sanují části evropského finančního průmyslu a rozpočty zadlužených zemí.

Stran plánů na hlubší integraci chci poznamenat, že vždy existuje cesta zpět. Evropští politici nám už mnohokrát ukázali, že smlouvy a dohody se dají porušovat, pokud k tomu mají velcí hráči dostatečnou motivaci.

Posledních několik let udávalo Evropě směr německo-francouzské duo Merkelová a Sarkozy, nyní však jako nepsanou vůdkyni Unie vidíme jen německou kancléřku. Čím to je? Je nový francouzský prezident François Hollande tak slabý?

Hollande je slabší než Merkelová, protože teď rozhodují peníze, nikoliv politické ohledy. Tradičně existují dvě koncepce, jak vést Evropu – francouzská a německá. Nyní už nelze přehlédnout to, co platilo i dřív, nebylo to však tak zřejmé jako dnes: Francouzi a Němci nemají stejnou představu o formě evropské integrace. Němci měli a mají silný zájem o ekonomický vliv na Evropu. Při svém hospodářském významu ostatně ani nemohou jinak. Francie naopak měla a má silný zájem Evropu ovládat politicky a tím i oslabovat německou hospodářskou dominanci.

Paříž dlouho umně využívala německou historickou vinu a kreslila politickou mapu uspořádání evropské integrace. Jenže nejpozději od roku 2009 je v popředí ekonomická otázka a v ní Francie zkrátka tahounem není. Francie už nemůže Berlín tak účinně vydírat za jeho provinění za druhé světové války a vynucovat si tak ústupky, po evropsku řečeno „doklady solidarity“.

Nyní už skutečně nejde o gesta, jakým bylo podávání rukou Mitteranda s Kohlem na hřbitově válečných obětí. V současné době se už natvrdo jedná o to, co je Francie ochotna nabídnout za sanaci svých a jihoevropských bank. Otázka dne se tak zjednodušila na to, jestli je Francie schopná vzdát se podstatných částí své suverenity výměnou za německé peníze. Němci za pomoc požadují prohloubení politické integrace, tedy posun k federalizaci Evropy. To však žádný francouzský prezident nemůže přijmout. Neviditelnost Françoise Hollanda tedy čtu jako nervozitu a vyčkávání.

Hovoříme tedy o principu „německé peníze za kousky národní suverenity nejen Francie, ale zejména jižních států“. Někteří přirovnávají Angelu Merkelovou k Hitlerovi, jelikož se prý také snaží vládnout Evropě. Jak s tímto označením německá kancléřka dokáže pracovat?

Angele Merkelové se tato politika prostě stala, vytvořila ji svým váháním. V její osobě není kancléřská pozice v těžké době optimálně obsazena. To je nejlépe vidět na tom, když srovnáme její cíle v různých oblastech (daňová reforma, energetika, klima nebo euro) a to, čeho skutečně dosáhla. O úspěších nemůžeme mluvit v žádné oblasti. Merkelová se umí výtečně udržet u moci, má politický šachový talent, ovšem není vůdkyní pro národ a kontinent ve špatných časech. Chybí jí k tomu zejména ekonomická kompetence a odvaha k rozhodným a nepohodlným krokům. A tak jejími ústy příliš často hovoří bankéři a velké právní kanceláře. Obrazně řečeno je politika v eurokrizi „předformulována“ u Goldman Sachs. Proto se politika prvořadě snaží chránit evropský finanční průmysl a důsledkem je, že ze severu na jih Evropy se transferují peníze ku prospěchu finančních aktérů.

Bojí se německá kancléřka o osud německých bank?

Ty už z větší části přesunuly své pohledávky vůči jihu Evropy na německé daňové poplatníky. Ale v celoevropském rozměru buď dojde k řezu a zániku některých bank, jak tomu bylo v USA, nebo si budou ustrašení politici dlouhodobě přehazovat horký brambor. A jak jsem řekl, bude z toho těžit pouze finanční průmysl.

Merkelová je ve složité pozici i proto, že v myšlení západoněmeckých elit dlouhodobě převládálo – a do jisté míry převládá dosud – pojetí hospodářské politiky spjaté s neoklasickou teorií. Ta sice selhala, ale její vliv je v politické praxi stále patrný. Významnou roli hraje i ministr financí Schäuble, který nikdy nezapomněl na to, že mu Helmut Kohl zabránil, aby se stal jeho nástupcem. Schäuble si chce záchranou eurozóny za každou cenu postavit pomník velkého Evropana. K tomu přidejte obratný postup bank, které své analýzy a návrhy spojí s dostatečně hrozivými scénáři, a máte větší část vysvětlení (nejenom) německé europolitiky. (Navíc ji posiluje značný evropský fundamentalismus německých elit, tedy myšlenka, že Evropa je pro Německo nejlepším řešením a zároveň nutným odčiněním jeho historické viny.)

Česko se k navrhovanému společnému bankovnímu dohledu postavilo ústy premiéra Petra Nečase odmítavě. Jak zapadá tento navrhovaný mechanismus do myšlenek německé kancléřky o silnější Evropě?

Bankovní dohled je v zájmu všech zadlužených vlád, které chtějí jistotu, že jim bohatý evropský sever pomůže se záchranou jejich bank. Pořád tedy jde jen o peníze, které má Německo platit jihu Evropy za ústupky v evropské integraci. Někdy si říkám, za jak omezenou považují iniciátoři těchto konstrukcí evropskou veřejnost. Říkají, že jde o bankovní dohled, a myslí na pokrytí dluhů svých bank. Bankovnímu dohledu by se v praxi ubránili, ale peníze by dostali. Jak průhledné! Vidíme, jak dominantní finanční sektor je, a to jak stran své současné role, tak i stran příčin státní zadluženosti jihoevropských zemí. Od roku 2008 zažíváme krizi finančního průmyslu. To, že evropské státy sanovaly své banky, zostřilo problém státního zadlužení těch nejslabších z nich.

Co bude dál? Kdy dojde k pomyslnému rozetnutí gordického uzlu?

Blížíme se do finále. Němci a ostatní severní země si uvědomují, že nemohou své obyvatelstvo jen ždímat. Německá politická třída ví, že už musí svým občanům nabídnout něco víc než jen posílání finančních prostředků ven jižním směrem bez skutečné protihodnoty. Z Berlína zatím nehlasně a nedobrovolně, ale přesto už dosti zřetelně zní: „Za svoje peníze chceme svoji muziku.“

Je to legitimní postoj? Kritici varují před dalším německým pokusem vládnout kontinentu...

Racionálně viděno ano. Kdyby německá vládnoucí třída měla tak energické vůdčí osobnosti, jakou byla třeba Margaret Thatcherová, tak by už v roce 2009 zaznělo: „My platíme a určujeme cenu. Berte, nebo nechte být.“ Německá vláda však postupuje jinak a její chování lze vysvětlit dvojím způsobem.

Buďto Merkelová a její tým skutečně věří, že současný postup pumpování peněz na jih je řešením, jehož výsledky se dostaví dřív, než německým občanům dojde trpělivost. Upřímně řečeno se mi to nezdá příliš pravděpodobné. Spíš bych řekl, že v pozadí může být následující kalkulace: Německo sice projeví ochotu dlouhodobě financovat nejzadluženější státy, ale bude za to požadovat zřetelné prohloubení politické integrace. To však donutí některé problémové země k tomu, že eurozónu opustí, protože jejich vlády nebudou schopny obhájit před obyvatelstvem zřeknutí se národní suverenity výměnou za finanční pomoc.

Němci si tak budou moci umýt ruce a říci, že pro Evropu udělali vše, co mohli, a některé země na to prostě neměly, a tak musely loď opustit. Takto by jaksi mimoděk vznikla Evropa několika rychlostí.

Kdo zůstane uvnitř eurozóny?

Rozhodující je, kdy dojde k jejímu rozpadu. Eurozóna se skládá ze států, které k sobě ekonomicky nepasují. Evropské vlády a bruselská centrála ji však dosud odmítají zmenšit na ty, kteří si ji mohou ekonomicky dovolit. Tvrdohlavě se vzpírají realitě. Některé motivy patří na freudiánský gauč, jiné jsou prozaičtější – získat co nejvíc finanční podpory, dokud to ještě jde.

Tím, že evropské špičky odmítají vzít skutečnost na vědomí, zejména bohatší severní státy se dostávají do situace, kdy se jim realita jaksi stává – nejsou už hybateli, jen se na ně hrne vlna faktů. Reakce jsou za takových podmínek těžko kalkulovatelné. Je kupříkladu možné, byť nikoliv nejpravděpodobnější, že eurozónu opustí Německo. Společná měna by ztratila na hodnotě, a to by dočasně usnadnilo situaci osiřelých členů eurozóny, vzrostla by jejich konkurenceschopnost. Rozhodující je, kdy dojde k oddalovaným bolestným krokům. Čím dřív to bude, tím lépe pro záchranu společné měny i myšlenky evropské integrace.

Takže není možné, aby se současná letargie prodlužovala donekonečna?

S každým dalším záchranným summitem se zřetelněji rýsuje nutnost opravdu energického řešení. Na druhou stranu je pravda, že liknavost evropských špiček může vést i k tomu, že se eurozóna bude financovat ještě několik let – inflačním tištěním peněz. Pak by mohly být i nadále změkčovány podmínky (a prodlužovány lhůty k jejich splnění) pro Řecko a třeba Španělsko. Mohlo by dokonce dojít i k růstovému oživení, po kterém evropští politici tolik touží. Vyústění krize by to ale jen oddálilo. A v konečném důsledku zostřilo dopady na sociální smír v Evropě i na myšlenku evropské integrace vůbec.

Text vyšel v prosincovém čísle Revue Politika; úvodní foto Isifa/Lidové noviny

Komentáře

Celkem 17 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK