Dvacet let jsme nechali Slovensko dotahovat. Kdy nás trhne?

„Rozpad československého státu prospěl víc Slovensku než Česku,“ prohlásil český prezident Václav Klaus. Ten samý člověk, který krátce po volbách v roce 1992 dohodl s Vladimírem Mečiarem rozdělení federace. A svoje dnešní tvrzení doprovodil vypovídajícím údajem. Český hrubý domácí produkt vzrostl za posledních dvacet let asi o padesát procent, zatímco slovenský dvojnásobně. Přitom většina z těch Čechů, kteří před dvaceti lety souhlasili – tiše, či dokonce hlasitě – s rozdělením, věřila, že vývoj bude spíš opačný. Že to bude Česko, kdo na rozdělení státu vydělá.

Naše malé impérijko

Podle tehdejších Klausových představ bylo dokonce pro Česko škodlivé, aby bylo bráno jako součást Visegrádu, protože jak tehdy prohlašoval, Praha má šanci stát se součástí Evropské unie a Západu jako takového mnohem dřív než jeho středoevropští postkomunističtí sousedé.

Z logiky věci však plyne právě opačný vývoj: Česká republika jako „mateřská část“ bývalé federace nemohla na rozdělení dlouhodobě vydělat. Pro vyspělejší český průmysl se zmenšením státu zmenšilo odbytiště, byť celní unie se Slovenskem a následná Středoevropská zóna volného obchodu a ještě později vstup do Evropské unie škody snížily. Ale přitažlivost Prahy jako centra patnáctimilionového státu poklesla nejméně o onu třetinu, kterou tvořilo ve federaci Slovensko. Tak jako Velká Británie rozhodně nevydělala na rozpadu svého světového impéria, tak ani Česko nemohlo vydělat na rozpadu malé středoevropské říše, kterou po první světové válce vybudovali Češi v čele s Masarykem.

Připuštění rozpadu federace byl z tohoto pohledu sebedestruktivní krok, podobně jako jím bylo předání Podkarpatské Rusi Stalinovu Sovětskému svazu nebo poválečné vyhnání tří milionů českých a moravských Němců, kteří pak po odsunu založili průmyslový potenciál dnešního Bavorska.

Naopak pro Slovensko byla samostatnost přes ztrátu „penězovodu“ z Česka nespornou dlouhodobou výhodou. Česko převzalo byrokratický aparát předchozího o třetinu většího státu, Slováci však mohli a museli téměř vše budovat na zelené louce.

Rovná daň a euro jako reklama na Slovensko

Z periférie federace se Slovensko stalo suverénním subjektem, který v příznivé mezinárodní situaci využil svoji šanci. Druhá Dzurindova vláda provedla odvážné hospodářské reformy (k jakým se v Česku nikdo neodhodlal) a navíc je dokázala skvěle prodat zahraničním investorům. „Rovná daň se stala pro Slovensko tím nejlepším reklamním sloganem,“ řekl výstižně před několika lety tehdejší ministr financí Ivan Mikloš. Dalším zásadním zlomem bylo pro Slovensko přijetí eura:  tím Bratislava předběhla zbytek visegrádské čtyřky a podtatranská země se vyčlenila z pomyslné východní Evropy. Slováci dokonce dokázali zvládnout i velmi tvrdý kurz koruny v době, kdy se rozhodovalo o tom, v jakém poměru se bude euro převádět. Díky němu do té doby v rámci střední Evropy výrazně nejchudší Slováci během jednoho roku zbohatli o 25 procent, což je skok, který jen tak nějaký národ nezažije. I s takto tvrdým eurem je dnes Slovensko nejrychleji rostoucí ekonomikou eurozóny a i v rámci celé středovýchodní Evropy.

Hecneme se?

V jednom si však Češi nemohou na rozdělení stěžovat. Rozpad federace jim totiž v porovnání se Slováky zajistil zcela určitě pohodlnější život, s vyššími platy, nižší nezaměstnaností, lepším zdravotnictvím a v minimálně v prvních letech nových států i s důstojnější politickou reprezentací a úrovní demokracie obecně. Byť náš dříve o dost bohatší stát v porovnání se Slovenskem, ale třeba i takovým Polskem, pozvolna chudne, je to vcelku pohodlné, pro současnou generaci příjemné zahnívání.

Do pěti let, pokud se v této zemi něco výrazně k lepšímu nezmění, se bude na Slovensku žít lépe než v Česku. Což by nastupující generace Čechů mohla vzít jako výzvu a vzít si z dobrých věcí, které se na Slovensku udály, alespoň trochu příklad.

Autor je redaktor MF DNES a Lidových novin