Konec financí, jak jsme je znali

Bezpochyby víte, že v roce 2012 má končit mayský kalendář a s ním i svět. Alespoň svět v takové podobě, jak jsme ho doposud znali, dodávají mírnější interpretace.

Nechme stranou prognostické schopnosti předkolumbovských kultur. Při pohledu na emisní kalendář dluhopisů zemí se však skutečně nabízí myšlenka, že Evropa již nebude jako dříve. Země eurozóny plánují prodej nových dluhopisů v hodnotě 234 miliard eur jen během prvního čtvrtletí 2012. Na celý rok se předpokládá prodej státních dluhopisů za 740 miliard eur celkem.

Banky na laně

Zní to jako velké číslo? Ale vždyť jsme teprve začali! Celkový státní dluh zemí eurozóny se blíží 8 000 miliard eur (neboli osmi bilionům), což odpovídá 85,3 procenta hrubého domácího produktu. Ale s počítáním dluhů jsme teprve začali. Nefinanční firmy v eurozóně dluží bankám 4 761 miliard eur. Z toho je 1 181 miliard eur splatných do jednoho roku. Pravděpodobně i tady bude potřeba úvěry refinancovat. Domácnosti pak dluží bankám 5 231 miliard eur.

Zapomněli jsme na něco? Ano, mezibankovní úvěrový trh. Banky stojí a padají s existencí trhu, na kterém si peněžní ústavy navzájem půjčují na krátkou dobu menší i větší objemy peněz a vyrovnávají tak krátkodobě své bilance. Na mezibankovním trhu se půjčuje i na velmi krátkou dobu, třeba na jeden den. Objem transakcí může dosáhnout obrovských částek, typicky stovek miliard eur denně. Jejich účelem není spekulace, nýbrž udržování stability systému, který pracuje s mnohem větším objemem úvěrů, než kolik činí objem likvidních peněz.

I když je tento systém tzv. frakčního bankovnictví mnohdy napadán, faktem zůstává, že během posledních několika staletí nikdo nepřišel s lepším nápadem. Není ani třeba. Za normálních okolností může frakční bankovnictví pracovat hladce a dlouhodobě bez krizí: mezibankovní trh vyrovnává nerovnováhy mezi pohledávkami, závazky a likviditou velmi účinně. Představme si zkušeného provazochodce, jehož tělo v každém zlomku vteřiny precizně vyrovnává nerovnováhy.

A potom někdo přijde a zatřese provazem.

Tikající politika

Ten „někdo“ je samozřejmě politik. Všechny finanční krize v Evropě za posledních 150 let byly způsobeny politickými chybami.

Některé z nich byly mimořádné a změnily chod dějin.

V roce 1871 zvítězilo Německo nad Francií a nechalo si zaplatit reparace ve výši třetiny svého HDP. Příliv peněz měl za následek hospodářský boom.

V roce 1873 však přehnaný objem peněz v ekonomice vedl k bankovní krizi.

Výsledkem bylo masové rozšíření do té doby obskurních idejí jistého druhořadého německého filozofa, který si z Hegela a Ricarda neomylně vybral to, v čem se oba velikáni mýlili. Jinými slovy, bez Bismarckovy lakoty by si svět možná mohl ušetřit sérii bolševických revolucí.

Jiným fatálně neschopným německým politikem byl Heinrich Brüning, kancléř v letech 1930 až 1932. V roce 1931 otřásl bankami, které se začaly hroutit. Zároveň trval na pevném kurzu říšské marky v situaci, kdy bylo třeba devalvovat. A uprostřed hluboké hospodářské recese zvyšoval daně.

Byl to demokraticky zvolený, umírněně pravicový, dokonale bezúhonný a vzdělaný Brüning, který otevřel cestu démonům. Nikoli tzv. krach na burze v roce 1929 ani hyperinflace v roce 1923. Nebyli to „nenažraní“ bankéři ani podvodníci nebo spekulanti, kdo způsobil, že v roce 1932 mělo Německo téměř šest milionů nezaměstnaných. Byla to špatná měnová a rozpočtová politika kombinovaná s fatální neschopností zvládnout bankovní krizi.

Cameron, zachránce Evropy

Nadchází rok 2012 a Německu vládne demokraticky zvolená, umírněně pravicová, zcela bezúhonná a vzdělaná kancléřka – která do značné míry opakuje chyby z roku 1931. Uprostřed hospodářské recese přesvědčuje ty nejvíc postižené evropské státy, aby zvyšovaly daně. To však není její největší omyl – tím je snaha prosadit daň z finančních transakcí. Líbivé opatření z pohledu laika: vždyť přece ti lakotní bankéři způsobili krizi, takže je jen logické, aby platili. Nějaký směšný zlomek procenta z obrovského objemu transakcí přece nikoho nezničí, že ne?

Bohužel ano. Banky jsou kriticky závislé na fungování mezibankovního trhu. Jak jsme si řekli, nejde vůbec o spekulativní zisky, ale o stabilitu. Jakmile se do hlavního nástroje pro udržování stability nasype písek v podobě daně z finančních transakcí, hrozí systémové zhroucení. Postihlo by nejen banky, ale celou ekonomiku. Z evropských státníků si to uvědomuje jen britský premiér David Cameron, kterému podsouvají, že podporuje zájmy bankéřů z londýnské City. To je samozřejmě pravda, neboť totální rozval evropského bankovnictví by nepřežil ani Londýn.

Paradoxně Cameron, skutečný zachránce Evropy, to schytal ode všech povrchních komentátorů, kteří ani neznají rozdíl mezi peněžním trhem a trhem cizích měn.

O patnácti chudokrevných

Kdo zná ze všech nástrojů jen kladivo, tomu celý svět připadá jako velký hřebík. Politik, který od počátku své kariéry slýchával jen o přednostech evropské integrace, nezná jiný lék na krizi než ještě více integrace. Ani ho nenapadne, že přehnaná, uspěchaná a špatně připravená integrace způsobila celý chaos.

Proto ze všech možných stran slýcháme, že „Evropská měnová unie nemůže dobře fungovat bez rozpočtové unie“. Dobrá. Jak by vypadala rozpočtová unie?

Fiskální unie typu USA se vyznačuje společným zdravotním systémem, průběžným penzijním systémem a federálními agenturami, například FBI, CIA a samozřejmě společnou armádou. Pokud by Evropská unie chtěla dosáhnout společné rozpočtové politiky, musela by nejprve sjednotit penzijní systém a zavést společnou nemocenskou pokladnu. (O armádě a policii nemluvě.)

Jinými slovy, sociální nároky francouzských odborářů a „fonctionnaires“ (zaměstnanců státu a státních podniků) by se musely harmonizovat například s Irskem, Nizozemskem nebo s Estonskem. To se nikdy nestane.

Ale žádná škoda. Evropská rozpočtová unie by beztak dluhy nezaplatila. Když sestěhujeme patnáct chudokrevných do jednoho velkého nemocničního pokoje, jejich stav se nezlepší. Ani kdyby si navzájem poskytovali transfuze od rána do večera.

Existuje jen jediné východisko. Evropská centrální banka zapomene na inflační cíle a bude provádět masivní infuze krevní náhražky – nově vytvořených nekrytých peněz. Bude třeba nalít do systému objem nových peněz – přes tisíc miliard eur. Možná několik tisíc miliard. Ano, jistě, je to proti všem zákonům a proti zakládající chartě Evropské centrální banky. Ale výjimečný stav v evropských financích si žádá výjimečné řešení.

Tak lze koupit několik let navíc. Během této doby se Evropa musí naučit šetřit, včetně Francouzů. Je třeba snížit veřejné výdaje o tři procenta HDP ročně. Pak bude její stav stabilizován. Ano, i takto by mohl vypadat konec evropských financí, jak jsme je znali: v tom lepším případě.

Psáno pro Lidové noviny