Finský boj s alkoholem: Pokus o řízenou substituci kořalky pivem

• Islandský boj s alkoholem: zakázali pivo, povolili kořalku, prokázali marnost regulací

Další ze severských zemí, kde nelze alkohol volně kupovat, je Finsko. Příběh zdejší prohibice je ale jiný než na Islandu. Finská vláda se už několik desítek let snaží lidi přesvědčit, aby místo tvrdého alkoholu pili radši pivo.

Se zákazem konzumace alkoholu se ve Finsku koketovalo již v polovině 18. století, tedy v době, kdy Finsko bylo součástí ruské říše. Totální prohibici Finové zavedli v roce 1919, tedy o rok dřív než Spojené státy. A opustili ji v roce 1932, tedy znovu o rok před Američany. V tomto období byl alkohol dostupný pouze pro vědecké nebo lékařské účely. Nebo – stejně jako v USA – ilegálně.

Stejně jako Island čelilo Finsko ekonomickému nátlaku Španělska a Itálie, které regulace využily k tomu, aby zemi donutily dovážet jejich víno. V tomto případě jihoevropské státy hrozily, že přestanou kupovat finské dřevo.

Státní alkoholový monopol

V roce 1932 tedy prohibice končí, ne však protialkoholní restrikce. Alkohol bylo možné zakoupit jen ve speciálních státních prodejnách (dnes se jmenují Alko) a v restauracích s příslušnou licencí.

Speciální obchody se ve čtyřicátých a padesátých letech nacházely pouze ve městech, vesničané proto měli k alkoholu jen velmi omezený přístup. Kromě toho probíhaly kontroly, zda prodavači nenabízejí pití mladým osobám nebo těm, kteří patřili mezi „podezřelé alkoholiky“. Majitelé prodejen totiž museli vést seznamy, kolik alkoholu kdo nakupuje, a na časté zákazníky upozorňovat příslušné autority. Tento systém fungoval mimo jiné proto, že prodejny často vedli bývalí státní úředníci, vysvětluje finský statistický úřad.

Recept na boj s alkoholismem? Pijte víc piva!

Zlom nastal v roce 1968. Vedle toho, že se alkoholové prodejny rozšířily po celé zemi, začalo být volně prodejné pivo, které má méně než 4,7 procenta alkoholu (tedy nejvýš slabší dvanáctka).

Finská vláda se rozhodla v boji proti alkoholismu jít cestou substituce. Rozhodla se pijáky pálenek přeučit na pivo: a rozhodla se tedy pivo co nejvíc zpřístupnit. Jak ukazuje graf, podíl kořalek na celkové spotřebě alkoholu klesal ve prospěch piva.

Podíl alkoholických nápojů na celkové spotřebě ve Finsku

Zdroj: Zdroj: Národní institut zdraví: Statistická ročenka spotřeby drog a alkoholu pro rok 2010

Pokusy politiků (podporovaných zejména v prvních desetiletích masivním tradičním Hnutím za zdrženlivost) o snížení alkoholismu se ale obecně ukázaly jako neúčinné. Celková spotřeba nadále roste, a to jak oficiální, tak ta, kterou statistici pouze odhadují. Jak se konzumace alkoholu v posledních desetiletích měnila, ukazuje graf finského statistického úřadu. Spolu s Dánskem (kde je ovšem alkohol volně dostupný) je finská spotřeba největší ze všech evropských severských zemí. V rámci Evropy se Finsko pohybuje zhruba uprostřed tabulky, větší podíl mají především země postsovětské Evropy, ale také Německo, Rakousko, Francie nebo Irsko.

Vývoj spotřeby alkoholu ve Finsku

^{Zdroj: Národní institut zdraví: Statistická ročenka spotřeby drog a alkoholu pro rok 2010}

Ani počet úmrtí spojených s pitím po roce 1968 neklesl. Před zpřístupněním piva se jednalo o 210 případů ročně, v roce 1969 podle Severské rady pro výzkum drog a alkoholu na otravu nebo cirhózu jater zemřelo 274 osob. V roce 2005 zemřelo pouze na otravu alkoholem 561 osob, uvádí Národní institut zdraví. Na nemoci jater pak 976 lidí.

Kdo konkuruje státnímu monopolu

Mezi lety 1977 a 1994 byla zákonem zakázaná reklama na alkohol. Dnes smí Alko (tedy stát, respektive ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví) inzerovat nápoje s obsahem alkoholu do 22 procent. Jeden čas Alko také zkoušelo experimentovat s otevírací dobou: dvakrát krátkodobě zavedlo pravidlo, že v sobotu – kdy podle statistik Finové nejvíc nakupují alkohol a pijí – bude zavřeno. Dlouhodobě však toto opatření zavedeno nebylo.

Státní monopol znamená tak jako na Islandu nejen omezený přístup, ale také vyšší ceny, protože je neurčuje konkurenční tržní prostředí, nýbrž stát. Zejména v posledním desetiletí jdou však ceny dolů. Může za to – konkurence. Nikoli konkurence uvnitř státu, ale konkurence mezistátní. Po pádu Sovětského svazu totiž začali Finové cestovat do Pobaltí. A nejde jen o turistiku rekreační a poznávací, nýbrž o turistiku alkoholovou. Z Helsinek (kde mimochodem žije desetina finské populace) to trajektem trvá do Tallinnu, hlavního města Estonska, dvě hodiny.

A ceny alkoholu se v Estonsku pohybují na podobné úrovni jako v Česku. Tradičně se jezdí na den a noc v Tallinnských restauracích a jednu návštěvu supermarketu k tomu, ale i skupinky Finů mířících z přístavu rovnou do supermarketu, kde si plní vozík lahvemi, jsem zažila osobně a podle Estonců se jedná již o tradici.

^{Finský lihový průmysl prožil i jedno opravdu světlé období. V listopadu 1939 přepadl pětimilionové Finsko Sovětský svaz. Počítal s finskou kapitulací v řádu dní: finská armáda nemohla samozřejmě té sovětské konkurovat počtem mužů, ale ani výzbrojí. Finsko přesto dokázalo čtyři měsíce vzdorovat, čímž udivilo svět a protivníkovi tak uštědřilo mocný morální zásah. Účinnou zbraní proti sovětským tankům se stal Molotovův koktejl (tedy určený ministru zahraničí Vjačeslavu Molotovovi, nikoli pojmenovaný na jeho počest): velký počet lahví dokázal v krátké době partyzánským jednotkám dodat jen státní monopol.}

Finové si myslí, že na ně musí být přísnost

Zvláštní je postoj samotných Finů. Všichni, které jsem oslovila (ve většině případů se jednalo o mladé lidi), zastávají zvláštní „dvojnázor“. Na jednu stranu si přejou, aby mohli alkohol pořídit levněji a na víc místech, zároveň jsou ale přesvědčení, že vláda ví, co dělá, a že tak činí pro jejich dobro.

„Na státní monopol jsme zvyklí, myslím, že změna systému by neměla dobré následky,” říká Iina Lietzenová. Ta navíc zdůrazňuje, že podstatnou část ceny alkoholu tvoří spotřební daň a že za vybrané peníze vláda následně lidem poskytuje různé služby. Vzhledem k tomu, že není první Finkou (případně Norkou nebo Švédkou), která mi přesvědčeně tvrdí, že jsou daně správné, neboť se stát díky nim o lidi kvalitně stará, lze usoudit, že na předpokladu, že severské vlády umí s vybranými penězi narozdíl od Česka jakž takž hospodařit, něco bude.

Navzdory názorům, že je prohibice prospěšná, se však Finové proti všem formám omezení od samého začátku brání. O kriminalitě z dob prohibice si může i český čtenář udělat obrázek z románů Eevy Joenpeltové, pokud však dává přednost statistikám, i z nich jasně vyplývá, jak od zavedení prohibice rostla míra pašování i nelegální výroby (která je ovšem ve Finsku tradiční). „Mí příbuzní občas vyrábějí víno. Domácí alkohol jsem ochutnala taky u řady svých známých,” potvrzuje Maija Tähtinenová z Turku.