O dvanácti obchodních řetězcích

Stačí si uvědomit, jak absurdně by zápletka dopadla dnes: zlá macecha a nevlastní sestra se Marušku rozhodly utrápit, a proto ji poslaly v lednu pro jahody. Maruška sedla na autobus, dojela do města, v supermarketu koupila jahody (a pro jistotu i jablka a čerstvé květiny) a pak žily všechny tři šťastně až do smrti.

V době Boženy Němcové něco naprosto nepředstavitelného. Učebnice literatury mlčí o tom, jestli se někdy Němcová setkala se svým současníkem Frédérikem Bastiatem, horlivým obhájcem svobodného obchodu. Možná ano, a možná ji právě on inspiroval k napsání pohádky.

Matko, dostala jsem chuť na máslo. Maruško, jdi

„Jednou, milé děti, jednou si díky hospodářskému pokroku budete moci koupit jahody i v zimě!“ – představa tehdy nevídaná. Němcová ovšem nemohla vědět, že to zařídí jakýsi „Walmart“, a tehdejší čtenáři by to ostatně asi nepochopili, jeho úlohu proto v pohádce přebrali kouzelní měsíčkové.

Ekonom by tedy pohádku interpretoval jako poučení o tom, jak navzdory všemožným krizím máme to štěstí žít v historicky bezprecedentním blahobytu. Poselství pohádky je nadčasové a možná pronikne i za hranice českých zemí. V severské verzi by zase dívku jménem Mari mohla macecha poslat pro máslo. V Norsku je ho totiž momentálně nedostatek, prodává se na příděl a pašuje. Důvod nedostatku? Produkce mléka řízená kvótami a vysoká cla bránící dovozu másla ze zahraničí.

I cesta přes půl světa může být zelená

V ekologicky korektní verzi pohádky by samozřejmě Maruška musela psychický teror od macechy potupně snášet. Proč? Protože jahody z jihu Evropy nebo máslo z Dánska vozí auta. A auta jsou, milé děti, špatná. A blahobyt je jen jiné slovo pro bohapustý konzum. A to je konec pohádky, běžte se učit při svíčkách.

Představa jídla (případně jakéhokoli jiného zboží) cestujícího přes půl Evropy vyvolává u městského intelektuála zvyklého konzumovat pouze a výhradně sezonní a lokální potraviny z farmářských trhů husí kůži. Přitom i přeprava jídla přes půl světa může být ekologická nebo aspoň ekologičtější.

Už celkem letitá je studie novozélandských vědců o tom, že produkce jehněčího na Novém Zélandu a jeho následný vývoz do Británie spotřebuje několikanásobně méně energie, než kdyby Britové jehňata chovali sami, protože pastviny v Británii jsou chudší, a tudíž je třeba používat krmiva.

O dvanácti jenerálech

Samozřejmě to neplatí vždy, diskuze by se však v takových případech neměla vést o zákazu obchodu a státem nařízené potravinové soběstačnosti, ale právě o různých zjevných i skrytých dotacích, kvótách a dalších zásazích deformujících jak zemědělství, tak dopravu.

Protekcionistické tendence se neomezují jen na potraviny, v poslední době se objevují mezinárodní spory a odvetná cla i v dalších odvětvích. Snad jde jen o epizodu, a ne obrat v trendu liberalizace.

V opačném případě budou totiž budoucí verze pohádky o dostupnosti spotřebních statků ve všech ročních obdobích poněkud drsnější. Protože, jak řekl zmiňovaný Bastiat: „Když hranice nemůže překročit zboží, překročí je vojáci.“

Autor je analytik Partners; psáno pro Hospodářské noviny