Proč vás doopravdy nezaměstnám? Protože jsem kecka!

Andor Jakab se ve svém hitu Proč vás nezaměstnám [na Finmagu vyšel před desíti dny, volné pokračování zde; pozn. red.] drží aktivistického hesla „nemusíš mít pravdu, když máš Pravdu“. Ano, ochranářské zákony se můžou obrátit proti těm, kterým mají pomoci, maďarské daně jsou vysoké a morálka špatná. Tyto banální postřehy ale Andor podpírá takovou snůškou keců, až je s podivem, kolik tisícovek jindy ostražitých lidí vypnulo své kritické myšlení a článek sdílí s pelíškovským heslem „udělejte si dobře a hořce se tomu socíku zasmějte“.

Pět věcí, které Andor neví. Nebo ví a nepíše

Připomeňme: Andor by prý mohl zaměstnat dvanáct lidí za 19 tisíc korun čistého ve firmě nabízející neurčité služby, ale neudělá to, protože:

1. … by nemohl propustit špatně pracující zaměstnance, hlavně mladé ženy a staré lidi

Článek pomíjí skutečnost, že v Maďarsku lze stejně jako u nás kromě neomezených pracovních smluv uzavírat smlouvy na dobu určitou (zdroje: 1, 2, 3). Nemůžete je, pravda, řetězit měsíc po měsíci, ale kombinace tříměsíční výpovědní lhůty a jednoleté smlouvy na dobu určitou by Andorovi dala slušnou volnost při najímání i propouštění.

Maďarsko trpí tou samou nemocí, která může za chudobu mladých Španělů: jsou v něm dva trhy práce, jeden velmi pružný a druhý strnulý, přičemž na tom pružném se pohybují hlavně ti, kteří si zasluhují ochranu. To je ovšem problém mladých žen a seniorů, nikoliv Andora.

2. … by zaměstnanců vlastně potřeboval třináct, aby vždy jeden mohl být na zákonem nařízené dovolené

Opravdu by firmě Fantasztikus Andor Services neubyly v létě a přes svátky zakázky, jako prakticky všem jiným? A i když to není úplně fér argument, čistě škodolibě by mě zajímalo, jak by se její majitel popasoval s první chřipkovou epidemií. Obvinil by na blogu vládu, že mu nedovoluje do zaměstnanců násilím každý den preventivně nacpat půl kila zelí s křenem?

3. … by kvůli vysoké DPH prý odváděl na každých 30 eur zisku dalších 7 „přímo státu“

Neznalost, nebo lež? Od sedmieurové daně by si totiž Andor mohl odečíst DPH z pronájmu kanceláře, nákupu počítačů, plateb operátorům. Prvních pár měsíců by tak nejspíš celých sedm eur zůstalo jemu. Později by z nich státu odváděl dejme tomu dvě třetiny, ovšem až po tom, co by týdny či měsíce dočasně pomáhaly cash flow na firemních účtech. Pokud by svou záhadnou službu nabízel i dalším firmám, těm by její vyšší cena nemusela vadit, protože by si DPH vzápětí samy odečetly.

Tady jsem poprvé získal dojem, že Andor nemyslí své plány s podnikáním vážně, jen ho chytá fantas někde na kolejích.

4. … nekalá konkurence by proti němu vedla očerňovací kampaně

Kolem různých očerňovacích kampaní se sám motám, proto netuším, jak může zákon porušující firma očernit někoho, kdo zákon dodržuje, a nenaběhnout si při tom sama na vidle.

Že by konkurence Andora nařkla z vysokých zisků? Tak ať svou službu profiluje jako „high margin, low volume“, exkluzivní záležitost pro ty, co potřebují spolehlivost a kvalitu. Slyšeli jste někdy dealera Dacie plivat špínu na Mercedesy?

5. … „spousta lidí by se u mě ucházela o místo, jen aby si pak přivlastnila moje know-how a odlákala mi klienty“

Na tenhle problém by náš snílek narazil všude na světě, i v těch nejliberálnějších ekonomikách, kde by mohl zaměstnance vázat doživotní mlčenlivostí. Ani tak neuhlídá, že know-how nevykecají bratrancům, kteří se do byznysu pustí místo nich.

Jedinou naději dává Andorovi sousední Rakousko, kde by snad mohl své zaměstnance nadosmrti zabetonovat ve sklepě i se svými geniálními recepty.

Kecal kecalem zůstane, i když daně klesnou zpátky na desátek

Kromě konkrétních nepřesností v textu zarazí i Andorův obecně snílkovský přístup k vedení firmy. Sám podnikám třetí rok na živnosťák a pozoruji startupy svých přátel – a vsadil bych zamilovaný hrnek na kafe, že ani jedno neplatí o Andorovi. Ten na jednu stranu připouští, že hodně startupů zkrachuje, o kousek dál ale přesně počítá, že by vydělal 1521 eur měsíčně. Finance do startu by získal nikoliv půjčkou, ne od investora, ale prodejem bytu, který by splatil přesně za devět let. Jeho nová firma by jako jediná ze stovek milionů společností na celém světě měla celou dekádu stejný počet zaměstnanců a stejné roční zisky. A to vše přesto, že by ji ohrozil jediný únik know-how nebo očernění od konkurence. Naproti tomu chybí ambice růst a vydělávat víc.

Tohle přece není střízlivý byznysplán, tohle je, bez urážky, projev Aspergerova syndromu. Lidem, kteří touhle lehkou formou autismu trpí, chybí „flexibilita a přizpůsobivost, těžce nesou změny, zejména neplánované. Bývají perfekcionističtí, často odmítají novou aktivitu, protože si nejsou jisti, jestli ji dokonale zvládnou. Jsou extrémně kritičtí k vlastním nedostatkům i chybám ostatních. Mezi silné stránky lidí s Aspergerovým syndromem patří čestnost, respektování pravidel, spolehlivost, důslednost a cit pro detail.“

Článek Proč vás nezaměstnám není ani tak dokladem maďarského úpadku, který nevylučuji ani nepopírám, ale prokrastinace jeho autora. Tomu – jakož i lajkovačům – doporučím několik výborných knih, dík kterým jsem přestal snít a začal pracovat:

• Úspěšní softwaroví inženýři v knize Restart varují před velikášstvím při zakládání firem. Nepotřebujete zářící kancelář, nemusíte mít hned tucet zaměstnanců. Hoďte do garáže stůl, posaďte k němu tři šikovné lidi a zkuste, co dokážete. Nic? A čtyřikrát nic je kolik?
• Další známý podnikatel z IT byznysu Eric Ries radí něco podobného: nesázejte vše, co máte, na jediný velký nápad. Hlavně když jako Andor prodáváte byt. Raději trhu nabídněte „minimální životaschopný produkt“, na kterém můžete levně a v rychlém tempu zkoušet, na co se zákazníci chytnou.
• A nakonec spisovatel Steven Pressfield ve Válce umění ukazuje, jak vynalézavě dokáže člověk svůj vlastní strach, „odpor“ způsobující prokrastinaci, maskovat za rádoby objektivní vnější příčiny. Málokdy si řeknete: do toho nepůjdu, musel bych vystoupit z pohodlíčka. Radši spíš: kašlu na to, stejně by mi zaměstnanci ukradli know-how. Pressfieldovými drsnými slovy: „Odpor bez ustání lže a je plný sraček.“

A i maďarský premiér Viktor Orbán a další evropští populisté. Pravda, na byrokracii a vysoké daně si sám rád zaskuhrám. Navzdory obstrukcím ale žijeme díky technologické revoluci v nejlepší době pro podnikání, vynalézání inovací i hledání štěstí. Pokud se někdo do té úžasné práce nechce pustit jen proto, že by musel zaměstnancům dávat dovolenou, je to kecal – a tím by zůstal, i kdyby mu stát nakrásně vrátil zákony devatenáctého století.