Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení I: Kdo tady vlastně vládne

Je mnoho důvodů domnívat se, že se podařilo vybudovat bezrůstovou společnost. Její reálná podoba se však od původního ideálu ekologů a humanistů liší stejně radikálně, jako se socialismus sovětského typu lišil od představ utopických socialistů, píše Petr Hampl v prvním dílu eseje o mechanismech, podle kterých funguje naše společenské, politické a hospodářské uspořádání.

Vstupujeme do roku dvoustého výročí od zahájení příprav na vídeňský kongres, kde skupina politiků (panovníků a vysokých úředníků) určila poměry, jaké budou v Evropě panovat další desítky let. Nabízí se paralela (a média už po ní sahají) se současnými jednáními odstartovanými dluhovou krizí států eurozóny. V obou případech rozhodovaly úzké skupiny, v obou případech hrál významnou roli úřednický aparát v pozadí.

Je tu ale podstatný rozdíl. Vídeňský kongres přinesl minimálně dvěma generacím Evropanů prosperitu a do té doby nevídaný vzestup životní úrovně. Nejvíc získaly nižší vrstvy. Nikdy v dějinách se jejich postavení nezlepšilo tak prudce a pronikavě jako mezi lety 1815 a 1848, ať už to měříme nadějí dožití, dětskou úmrtností, přístupem k lékařské péči a vzdělání, nebo sociální mobilitou. Výsledkem současného „bruselsko-berlínského kongresu“ bude uvržení dosud prosperujícího kontinentu do dlouhodobé stagnace nebo bídy. Největší tíhu ponesou nejchudší. Očekávat lze několikanásobný nárůst počtu bezdomovců, dramatický propad příjmů domácností řemeslníků, prodlužování doby nezaměstnanosti tak, že miliony lidí ztratí schopnost pracovat a nejspíš i schopnost udržet vlastní rodiny funkční...

Angela Merkelová přitom podle všeho není méně inteligentní, než byl kníže Metternich. Má k dispozici lepší poradce, výkonnější aparáty, matematické počítačové modely a manažerské rozhodovací techniky. Proč jsou tedy výsledky dnešních politiků tak katastrofální?

Existuje v zásadě pět vysvětlení příčin současné krize současného politického rozhodování. Všechny vycházejí z přesvědčení, že se nejedná o selhání jedné konkrétní skupiny politiků, ale celého společensko-politicko-ekonomického modelu.

Populární teorie: Krize národního státu nebo krize kapitalismu

Vysvětlení první: Současná krize je nutným důsledkem toho, že v Evropě dosud existují národní státy s určitou mírou demokratického vládnutí.

Řešení: Vytvoření centrálního evropského státu a likvidace těch institucí, které lidem umožňují zasahovat do řízení státu.

V českých poměrech je tento proud spojen vesměs s lidmi placenými finanční skupinou KBC (Sedláček, Švejnar) nebo blízkými politické levici. Toto vysvětlení lze velmi snadno vyvrátit poukazem na dřívější desítky let stability a prosperity evropských států. Bylo to období, které skončilo až Maastrichtskou smlouvou.

Vysvětlení druhé: Jedná se o krizi kapitalismu jako takového.

Řešení: Příklon či návrat k nějaké formě státního plánování, znárodnění největších podniků a zesílení dohledu nad menšími atd.

Reprezentativní ukázky tohoto myšlenkového proudu u nás představují třeba práce profesorů Kellera nebo Bělohradského. I jejich teorie, byť velmi důvtipně formulované, lze snadno vyvrátit množstvím empirického materiálu. Hodně ho dal dohromady například další profesor sociologie Peter L. Berger ve své knize Kapitalistická revoluce (rozhodně stojí za přečtení)!

Další populární mýtus: Vyčerpání sociálního státu

Vysvětlení třetí: Skutečnou příčinou společenské krize je dlouhodobé masivní přerozdělování od bohatých k chudým. Klesá efektivita a chudí nejsou motivováni pracovat dost usilovně.

S tímto názorem vystupuje často například šéfredaktor Eura Pavel Páral. Je to názor, který byl po mnoho let velmi rozšířený. Obávám se však, že je v rozporu s fakty.

  • Pokud jsme vůbec kdy měli široké vrstvy s mizernou pracovní morálkou, přemrštěnými mzdovými požadavky, neustále připravené stěžovat si na zaměstnavatele nebo ho okrást, poslední roky to změnily. Lidé z dolní části společenského žebříčku si váží pracovních příležitostí, jsou připraveni bojovat o jejich udržení a pracovat v podstatě za minimální plat. Lidé, kteří jsou bez práce, protože je to výhodné, téměř vymizeli. A nezdá se, že by to mělo vliv na situaci evropského hospodářství.
  • Tvrdit, že lidé v horní části společenského žebříčku jsou demotivováni vysokými daněmi, je minimálně nepřesné. Někteří nepracují primárně pro peníze a ti další jsou chyceni v situaci, kdy si prostě nemohou dovolit snížení životní úrovně (alespoň to tak subjektivně vnímají) a na pokles příjmů reagují dalším zvýšením pracovního úsilí.
  • Jak si ukážeme později, státem organizované přerozdělování probíhá od chudších vrstev k bohatším, nikoli naopak.

Částečná vysvětlení: Chamtivost finančníků a smrt podnikatelského étosu

Vysvětlení čtvrté: Dominantní příčinou problému je nenasytnost úzké vrstvy manažerů bank, jejich poradců a právníků, kteří vykořisťují většinu společnosti. Tak je možné rozumět například článkům Tomáše Prouzy. Asi nelze nesouhlasit, že transformace odvětví finančních spekulací tak, že zisk zůstává spekulantům, rizika nesou daňoví poplatníci a největší spekulanti (Soros, Buffett a další) využívají svého majetku k ovládnutí médií a politických stran, je skandální, nebezpečná a vyžaduje řešení. Nicméně tím není vysvětlena celá šíře problému. Můžeme třeba připomenout, že jedním z klíčových rozdílů mezi současnou krizí a krizemi předchozími, je role sektoru malých a středních firem. Za posledních 200 let to byly vždy tyto malé podniky, kdo po krizi přinesl ekonomickou regeneraci, vytvořil nová pracovní místa a umožnil znovu lidem normálně žít. Velké podniky jsou pomalejší, navíc v posledních letech vytvářejí jen velmi málo pracovních míst mimo Indii a Čínu. Kam zmizela činorodost malých podniků jako faktor růstu? Proč vzniká tak málo nových firem? Proč téměř vymizeli živnostníci se zaměstnanci? To jsou otázky, které nelze vysvětlit činností finančních spekulantů.

Vysvětlení páté: Všeobecný úpadek morálky a zejména pracovní morálky. Rozklad tradiční rodiny a změna vzorců výchovy. Nepřítomnost podnikatelů jako určitého typu osobností. Všeobecná orientace na spotřebu a požitek. Pohrdání tvrdou prací. Dokážete si třeba představit, že by někdo kolem roku 1900 označil workholismus za chorobu? To je téma, kterému se řada sociologů věnuje už desítky let (do češtiny byly přeloženy třeba Kulturní protiklady kapitalismu od Daniela Bella nebo kultovní dílo Josepha Schumpetera Kapitalismus, socialismus a demokracie) a občas na něj narazíme i třeba u Václava Klause a jeho žáků.

I tento pohled může některé záležitosti objasnit, ale jako univerzální vysvětlení nestačí. Jednak proto, že pracovní morálka nižších tříd byla vždycky víc záležitostí nutnosti než mravního přesvědčení. Pak proto, že podnikatele „ze staré školy“ pořád ještě nacházíme (napadají mne třeba jména Březina, Jančura nebo Kaucký). A především proto, že návyky a mravní přesvědčení jsou častěji důsledkem mocenských změn než jejich příčinou.

Vynechal jsem ještě hypotézy o všeobecném rozkradení a židovském spiknutí. Nechci urážet inteligenci čtenářů tím, že bych něčím podobným ztrácel jejich čas.

Čemu Metternich rozuměl: Když sedláci nezasejou, budou hladovět všichni

V dalším textu se pokusím obhájit sadu hypotéz o tom, že skutečné příčiny společensko-ekonomické krize, která přerostla až v krizi vládnutí, jsou úplně jinde.

Rozdíl mezi knížetem Metternichem a kancléřkou Merkelovou, respektive elitami, které tito státníci zastupují, jsou mimo jiné v následujícím:

Hypotéza první. Političtí vůdci na začátku 19. století rozuměli tomu, že základní ekonomické statky produkují sedláci a řemeslníci (respektive první továrny). Rozuměli také tomu, že pokud zavedou opatření, která omezí rozvoj této části společnosti, nutným důsledkem bude nedostatek zdrojů pro všechny. Rozuměli tomu, že zvýšení daní, které by umožnilo vysokému úřednictvu udržet standard a zároveň zdecimovalo základní výrobce, by ze střednědobého a dlouhodobého hlediska nebylo řešením. Když sedláci nezasejou, budou hladovět i knížata.

Dnešní političtí vůdci jsou proti nim v dramatické nevýhodě. Nikdo totiž vlastně neví, kde vznikají skutečné hodnoty. Je to výroba? Je to věda a výzkum? Je to prodej a marketing? Jsou to konzultace? Jsou to právní služby? Jsou to finanční spekulace, které vedou k optimální alokaci kapitálu? Jsou to státní regulace? Vytváří hodnoty neziskový sektor? Finanční výsledky nic neukazují, protože jsou manipulovány státními zásahy. Společnost je navíc doslova zaplavena ideologiemi, které tvrdí, že právě ta či ona činnost je životně důležitá, a musí být tudíž preferována. Za této situace je velice snadné přijmout regulační opatření, které zastaví životně důležitou produkci zdrojů, a vůbec si toho nevšimnout.

Zakrývat přerozdělování je drahé

Hypotéza druhá. Vládnoucí třída začátku 19. století si mohla zcela legitimně přisvojit část výsledků práce ostatních tříd. Dnešní přerozdělování může být legitimizováno pouze jako akce přinášející všeobecný prospěch (nebo odvracející všeobecnou pohromu). Proto musí probíhat maskovací akce, během nichž je zlikvidováno několikanásobně víc zdrojů, než kolik je přerozděleno. Pochopitelným zájmem třídy, která si tímto způsobem zdroje přisvojuje, je vytvořit zmatek ohledně toho, kde vlastně vznikají hodnoty – a o tom byla řeč u hypotézy číslo jedna.

Proč bohatí podporují stagnaci

Hypotéza třetí. Vládnoucí třída začátku 19. století mohla podporovat rozvoj zemědělství a průmyslu, aniž tím byla sama ohrožena. I kdyby se sedlákovi sebevíc dařilo, mohly by jeho děti jen velmi obtížně konkurovat dětem knížete blízkého císaři. Dnešní vládnoucí třída je ve schizofrenní situaci – na jedné straně potřebuje, aby se vrstvám obyčejných pracujících a podnikajících dařilo (potřebuje zdroje, které takto vznikají), na druhé straně však každý úspěch těch dole znamená příchod nového konkurenta, který se bude ucházet o pozici ve vyšší třídě. Spolu s celkovou nepřehledností situace, jak jsme ji popsali v předcházejících bodech, a iluzí neomezené hojnosti, související s rozvojem kapitalismu a vědotechniky 20.s toletí, to vede k tomu, že vládnoucí třída dává přednost opatřením, která omezují vytváření zdrojů.

K tomu, aby hypotézy byla úplné, musíme ještě určit hranici mezi nižšími třídami, které produkují zdroje, a vyšší třídou, která si je přisvojuje. To je popisné rozdělení, které nemá naznačit, že vyšší třída není užitečná. Bez génia knížete Metternicha a bez byrokratických aparátů 19. století by Evropané nedostali šanci klidně žít, pracovat, podnikat a vychovávat své děti.

Kdo tedy vlastně vládne?

Když vyjdeme z Bergerovy definice nové třídy a do určité míry ji doplníme, zjistíme následující:

Na jedné straně dělicí čáry je státem financovaná sféra a korporace. Na druhé straně jsou běžné soukromé podniky. Korporacemi rozumíme organizace, které původně byly běžnými soukromými podniky, ale postupně získaly podobu, která je bližší státní správě než podnikatelskému subjektu, a jejich úspěch je významně závislý na kooperaci se státní správou. Jsou to banky, energetické podniky, některé technologické a výrobní firmy.

Za příslušníky vyšší třídy můžeme považovat:

  • zaměstnance úřadů nebo organizací financovaných z veřejných zdrojů a korporací a jejich rodinné příslušníky (nemáme na mysli všechny zaměstnance těchto organizací, ale ty se speciální kvalifikací – třídní postavení uklízečky na ministerstvu nebo v korporaci Microsoft se nijak neliší od uklízečky v malé dílničce);
  • ty, kdo mají ambici a významnou šanci se jimi stát, a jejich rodinné příslušníky;
  • ty, kdo mají významnou možnost ovlivnit způsob, jakým stát přiděluje zdroje a relativně malou šanci prodat své schopnosti na volném trhu. Tedy skupinu, která byla dříve označována jako intelektuálové (novináři, herci, sociologové, konzultanti životního stylu, filmoví režiséři, vysokoškolští učitelé a mnoho dalších).

K popisu nižší třídy můžeme využít Bergerovu definici (americký sociolog ovšem hovoří o „staré třídě“). Jsou to ti, kdo vyrábějí nebo prodávají něco konkrétního.

Obě třídy jsou vnitřně členěny co do příjmu, moci i prestiže (od učitelky na základní škole po evropského komisaře), nicméně obecně platí, že příslušníci té první mají v průměru vyšší příjmy a že v ní nenajdeme chudé lidi.

Třídní model, který jsme zde popsali, je hrubě zjednodušující. Existuje řada specifických skupin, které je obtížné zařadit, a hranice mezi třídami jsou značně neostré. Nicméně pro celkové pochopení situace by toto vymezení mělo být dostatečné.

Příchod bezrůstové společnosti

Důsledkem toho, co jsme dosud popsali, je příchod bezrůstové společnosti, o které někteří sní už desítky let. (Zpráva Římského klubu byla publikována v roce 1972. Čtenářům Finmagu můžeme doporučit pozdější knihu Dennise Meadowse Překročení mezí.) Tedy přesněji, sní o ní někteří radikálněji zaměření příslušníci vládnoucí třídy. Skutečná bezrůstová společnost se však jejich ideálu podobá stejně málo, jako se reálný socialismus sovětského typu podobal snům utopických socialistů. Dramatický propad životní úrovně nejchudších vrstev, sociální bouře, růst napětí a úpadek ve všech oblastech, omezování občanských svobod a ztráta obranyschopnosti proti agresi zvenčí.

V příští části ukážeme mechanismy a cesty, jak a kudy se hodnoty přesouvají od chudých k bohatým. Způsoby, jak je to legitimizováno, jak se v souvislosti s tím mění politika a proč současná pravice získává řadu znaků nápadně podobných levici první poloviny 20. století. 

Petr Hampl

Petr Hampl

Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií. Momentálně si dálkově dodělává doktorát na FF UK, kde už dříve... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 21 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK