Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Peněženku byste neukradli, ale film ano?

| 1. 2. 2012 | Vstoupit do diskuze

Právníci, ekonomové a filozofové se přou o koncept takzvaného duševního vlastnictví už pěkných pár desítek let, nicméně „většinový“ člověk se o něj začal pořádně zajímat až nedávno. To když na svět svět přišel internet, piráti a stahovači a odešel zákon. Tedy autorský.

Peněženku byste neukradli, ale film ano?

Je zajímavé, že k táboru ochránců duševního vlastnictví se hlásí i lidé, pro které je otázka svobody a soukromého vlastnictví základem životní a politické filozofie, například Benjamin Kuras nebo Alexander Tomský. Ve svých článcích velmi ostře odsuzují „piráty“ a lidi protestující proti kontroverzním ochranářským zákonům, leč střílejí přitom argumentačními patronami, jež osobně shledávám poněkud slepými. Jako by totiž zcela opomíjeli, co vůbec „vlastnictví“ znamená a nač jej máme.

Jak vlastnit něco, co nic neváží?

Rozhodně si nemyslím, že zastánci duševního vlastnictví jsou lidé nepřejícní, hloupí a kradou malým dětem lízátka. Právě naopak, představa, že pokud člověk něco vytvoří, tak by za svou práci měl být také přiměřeně odměněn, je naprosto normální a intuitivní. A intuitivní je i názor, že román nebo software je výtvor jako každý jiný. Jenže co když je to trochu jinak? Co když představa, že i spisovatelé, programátoři či hudebníci si zaslouží odměnu, ještě automaticky neznamená, že jim tuto odměnu musí mermomocí obstarat stát prostřednictvím zákonů o duševním vlastnictví?

Zkusme se nejprve pobavit o tom, co je to vůbec vlastnictví a zda lze vlastnit něco duševního. Ekonomie nám říká, že institut vlastnictví potřebujeme, neboť již bohužel nežijeme v rajské zahradě, kde byla všeho hojnost a sdostatek, nýbrž ve světě vzácných, omezených zdrojů. A proto, abychom se neustále nehádali o to, kdo má právo používat ten či onen předmět nebo spravovat ten či onen pozemek, tak předměty a pozemky vlastníme, neboli s nimi máme výhradní právo nakládat podle vlastního uvážení (víceméně). Jak kdysi prohlásil slavný anglický filozof John Locke, člověk, který jako první „smíchá svou práci se zdrojem, jež mu poskytla příroda“, stává se vlastníkem tohoto zdroje. Vlastnictví fyzických, hmotných zdrojů – ať už osobní, nebo sdílené – je tedy přirozeným a nutným pilířem každého společenského řádu.

Proč bychom ale měli svazovat vlastnictvím něco, co je ze své podstaty neomezené? S čím mohou dle svého uvážení nakládat třeba všichni lidé na světě zároveň, aniž by přitom vznikaly hádky a konflikty? Příběhy, písničky, módní trendy, myšlenky, inovace, recepty, zkrátka informace? Proč by měl mít někdo monopol na nehmotnou, neomezenou informaci, a co je ještě důležitější – proč by měl mít stát povinnost takovýto monopol vymáhat? To je totiž samotné jádro současných sporů o zákonech jako SOPA, PIPA nebo ACTA – zda by měl stát chránit soukromé informační monopoly, třeba za jakoukoli cenu.

Jaký by byl svět bez copyrightu? Experiment už probíhá!

Možná jsme vás s Johnem Lockem přesvědčili, že krádež peněženky není totéž jako „krádež“ písničky, jenže vám pořád leží na srdci živobytí spisovatelů, hudebníků, herců, programátorů, vynálezců a podobně. Věřte, že mně také. Jako překladatel si popravdě neumím představit, jak by asi vypadala moje profese bez copyrightu. Který nakladatel by si mě asi najal na překlad románu, kdyby mu bylo jasné, že jakmile kniha vyjde, ostatní vydavatelé si ji zkopírují a začnou prodávat levněji, protože nemuseli platit překladatele a korektora? Kolik lidí by asi hudebníkům dobrovolně platilo za alba nabízená volně ke stažení na internetu? A hlavně – jak by bez ochrany duševního vlastnictví vypadal průmysl farmaceutický, elektronický nebo softwarový? Kdo by se namáhal s vynalézáním nových léků, kdyby si je nemohl patentovat? Kdo by nám programoval počítačové aplikace a hry?

To všechno jsou výborné otázky, na které vám nikdo na světě neodpoví úplně přesně. Pokud si však představujeme, že bez copyrightu a patentů by se celá ekonomika úplně zadřela, pak se zřejmě obáváme zbytečně.

Díky internetu, který vytrvale podemílá ochranu duševního vlastnictví už dobrých deset, patnáct let, si už dnes můžeme udělat poměrně jasnou představu o tom, jak by v paralelním světě bez copyrightů fungoval hudební či filmový průmysl. V hudebním průmyslu to internet si tím podemíláním dotáhl asi nejdál a už dnes v podstatě žádná účinná ochrana hudebníků neexistuje. Písničky či alba lze dnes stahovat prakticky beztrestně. Přesto lidé stále kupují fyzické nosiče, a dokonce platí i za hudbu v digitální podobě, třebaže ta dnes už neobsahuje žádnou protipirátskou ochranu ani jiná omezení. Když skupina Radiohead vydala své album In Rainbows čistě jako digitální produkt k volnému stažení, necelá polovina z těch, kteří si je stáhli, za něj přesto dobrovolně zaplatila, a skupina si tak jen za první měsíc přišla na nějaké tři miliony dolarů. A pokud jde o méně známé skupiny a hudebníky, tak pro ty se stejně nic nemění – dnes jako dřív si vydělávají především objížděním koncertů a festivalů.

Filmová studia už také začínají pomalu chápat, že s právníky a soudy se daleko nedostanou. A tak nabízejí divákům to, co počítač nezvládne – špičkový zvuk, trojrozměrný obraz a obří plátno (IMAX). Méně ambiciózní filmy zase víc spoléhají na soutěže a festivaly, které dnes rostou jako houby po dešti. A komunikační giganti zase pochopili, že internet nejen bere, ale také dává, a že v přímém streamování filmů a televizního vysílání se možná skrývá nejeden třpytivý dolárek.

V těžší situaci by se bez copyrightu zřejmě ocitl nakladatelský průmysl, ačkoli ani ten by ještě nutně nemusel psát závěť. Například obrovský úspěch Kindlu ukázal, že obchodní model, který v sobě kloubí vlastní čtečku a šifrovaný formát textu, může být zlatým dolem. Navíc lidé budou zřejmě vždy kupovat papírové knihy, i kdyby jen z estetického hlediska či z pohodlnosti. Ostatně státní dokumenty, například zákony a regulace, jsou také volně na internetu, a přesto si některé firmy na jejich vydávání v papírové podobě vystavěly slušnou živnost. V USA se jedním z největších bestsellerů poloviny minulé dekády stala oficiální zpráva vyšetřovací komise k útokům 9. září. Přestože byla volně ke stažení a nepodléhala copyrightu, prodalo se jí v tištěné podobě půldruhého milionu kopií. Své verze přitom nabízeli hned dva vydavatelé najednou a oba na tom velice slušně vydělali.

Patentová válka bez jasných vítězů

V oblasti softwaru se naopak už delší dobu ukazuje, že patenty a copyrighty rozvoj tohoto odvětví spíš poškozují a brzdí. V kolébce počítačů USA povolil Nejvyšší soud patentování softwaru až v roce 1981 a současná patentová válka v tomto odvětví naplno propukla teprve v roce 1996, kdy americký patentový úřad vydal nové směrnice. Když ovšem ekonomové provedli důkladné ekonometrické studie situace „před a po“, překvapivě se ukázalo, že ačkoli softwarové firmy dramaticky zvýšily náklady na patentové právníky, k žádnému pozorovatelnému zvýšení indexů efektivity či inovativnosti nedošlo. Právě naopak, firmy kvůli vyšším výdajům na patenty snížily investice do výzkumu a vývoje. Navíc nejasné zásady a nepředvídatelné výroky soudů přispěly k velmi neprůhlednému právnímu prostředí, kdy si najednou nikdo nebyl jistý, zda se mu podaří uhájit vlastní patent nebo zda náhodou během vývoje neporuší patent někoho jiného. A k tomu navíc přičtěte nejrůznější patentové „trollování“, vydírání a jiné zneužívání patentového práva.

Okolo patentů se vůbec točí nejvíc duševně-vlastnických mýtů a legend. I lidé, kteří o oprávněnosti duševního vlastnictví obecně spíše pochybují a se vším, co tady zatím padlo, by i souhlasili, obvykle nakreslí tlustou čáru u patentů na léčiva. Většinová představa totiž říká, že bez patentové ochrany by se farmaceutickým koncernům nevyplatilo vkládat obrovské částky do vývoje nových léků. Když pomineme fakt, že za raketovým vzrůstem nákladů na vývoj léků stojí z největší části regulační úřady, které požadují stále delší a dražší klinické testy (průměrná investice do nového léku dnes dosahuje zhruba jedné miliardy dolarů, přičemž náklady na klinické testy spolknou až 80 procent), tak nám historie nedává jediný důkaz, že by patentová „anarchie“ bránila rozvoji farmaceutického průmyslu. Historický vývoj tohoto odvětví v zemích jako Švýcarsko, Itálie nebo Francie dokonce svědčí o tom, že by tomu mohlo být právě naopak. Ve všech třech zemích bylo totiž patentování samotných léků (nikoli výrobních procesů) až do roku 1977 (Švýcarsko) a 1978 (Itálie, Francie) výslovně zakázáno. Přesto se právě tyto země staly evropskými farmaceutickými velmocemi, včetně Itálie, která byla ještě ke konci 70. let pátým největším výrobcem farmak na světě. A ve Španělsku se patenty na farmaka reálně vymáhají teprve od roku 1992.

Byli jsme před patenty, budeme i po nich

Sečteno a podtrženo, duševní vlastnictví je oxymóron. Výhradní, monopolní vlastnictví informací je nelogické, nereálné a nemá žádnou oporu ve filozofii ani ekonomii. Samozřejmě že stát může vydávat a vymáhat příslušné zákony, stejně jako by mohl, čistě technicky, zakázat třeba hlasitý smích po celé zemi. Jenže v éře celosvětové informační sítě se nabízí otázka, kolik peněz by na takové vymáhání musel vynakládat, kolik policistů a soudců a dalších zdrojů zaměstnávat, s jakou efektivitou a za jakou cenu? Jsme kvůli ochraně tohoto pochybného monopolu ochotni žít v jakési měkké verzi policejního státu? Jsme kvůli němu ochotni zchromit a vykleštit internet, nejúčinnější zbraň obyčejných lidí proti tyranii, totalitě, tmářství a propagandě mocných?

O to, co by se stalo s inovacemi a ekonomikou bez patentů, se s největší pravděpodobností nemusíme bát. V softwarovém či farmaceutickém průmyslu nehrály patenty po většinu historie téměř žádnou roli a není vyloučeno, že dnes patenty obě tato odvětví naopak brzdí. Z některých studií a anket navíc vyplývá, že průmyslové patenty nejsou ani příliš efektivní zárukou návratnosti investic. Z šetření u víc než tisíce amerických firem, jež roku 2000 provedla Carnegieho-Mellonova univerzita, vyplynulo, že nejúčinnější záruky přináší firemní tajemství, výhoda prvního na trhu a doplňková výroba. Patenty se umístily na beznadějně posledním místě.

A pokud si děláme starost s lidmi, kteří se duševní prací živí, myslím, že ani je by posluchači, diváci, čtenáři a fanoušci nenechali umřít hlady. Ostatně spoustu duševních výtvorů nelze opatřit copyrightem ani dnes, a přesto jejich autoři rozhodně nestrádají. Módní návrháři si nemohou chránit své modely, kadeřníci své účesy, voňavkáři své parfémy, kouzelníci své triky, kuchaři své recepty, automobiloví designéři své karoserie nebo nábytkáři svůj nábytek. Přesto asi nikdo nebude tvrdit, že se módní návrháři nebo kadeřníci nebo kuchaři nebo automobiloví designéři neuživí. A pokud jde o ty, kdo hřejivé ochrany copyrightu využívat mohou, ti by oproti současnému stavu asi opravdu tratili. Bez arbitrárních copyrightových zákonů v zádech by se dnes majetek takové J. K. Rowlingové neodhadoval na miliardu dolarů, ale třeba na „pouhých“ pár desítek milionů. Jenže sbírka zákonů by byla o něco tenčí, soudy a policisté by měli víc času na ochranu skutečných vlastnických práv a samotná Rowlingová by na tom ve srovnání se svým předchozím povoláním učitelky na částečný úvazek taky nebyla nejhůř.

Aleš Drobek

Aleš Drobek

Vystudoval ekonomii podnikání na Slezské univerzitě. Od roku 2001 se věnuje překládání na volné noze a také podpoře nezávislého podnikání. Zajímá se o ekonomii, ekonomickou historii a finanční trhy. Je členem ČSSD a působí...

Komentáře

Celkem 41 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK