Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Německo je nejsilnější evropská ekonomika. Díky sociálně-tržnímu hospodářství

Poválečné Německo, respektive jeho západní část, měla velké štěstí. Hospodářskou politiku od počátku určovali ekonomové jako Ludwig Erhard, Wilhelm Röpke, Walter Eucken a Alexander Rüstow. Věřili v liberální ekonomiku, zároveň však byli stoupenci silné vlády. Jak to jde dohromady?

Kupodivu jde. Stát musí vytvořit dobré právní a institucionální prostředí pro hospodářství. Má se starat o pořádek, nikoli zasahovat do ekonomických procesů. Jeho úkolem je udržovat zdravou úroveň konkurence pomocí opatření, která jsou v souladu s tržními principy. Stát je rozhodčím, nikoli hráčem; ti mají plnou svobodu jednání, dokud dodržují pravidla. Stát má být povznesen nad ekonomikou a nad trhem – nemá být podřízen zájmovým skupinám.

Jedna svoboda

„Čím je společnost svobodnější, tím je sociálnější,“ tvrdil Ludwig Erhard, západoněmecký ministr hospodářství v 50. letech. „Trh je jediný demokratický soudce, který vůbec v moderním hospodářství existuje,“ zní jiný Erhardův citát. A ještě jeden: „Pro mě je svoboda celá a nedělitelná. V mém zorném poli představují politická svoboda společně s ekonomickou a lidskou svobodou jeden kompletní celek.“

Je zřejmé, že Erhard vůbec nepřipouštěl možnost politické svobody bez kapitalismu. Nepřítomnost ekonomické svobody automaticky znamená absenci svobody v jiných, mimoekonomických oblastech lidského života. To je princip doktríny, u níž se dlouho nevědělo, jak ji nazvat. Existovaly tři varianty: neoliberalismus, ordoliberalismus a sociálně-tržní hospodářství.

Možná jen intelektuální omyl

Neoliberalismus je nejstarší termín, přišel s ním Alexander Rüstow, utečenec z nacistického Německa, již roku 1938. V atmosféře nastupujících totalit bylo účelem tohoto termínu vymezit se proti nacistickým, fašistickým a komunistickým myšlenkám. Zároveň však bylo třeba vymezit se proti klasickému liberalismu. Ten například neznal opatření proti monopolům, oligopolům a kartelům.

Dnes se termínu „neoliberalismus“ zmocnili propagandisté. Je proto používán takřka výhradně jako nadávka, podobně jako neofašismus nebo neokolonialismus. Možná je to jen intelektuální omyl. Možná kritici neoliberalismu prostě netouží po svobodné společnosti. V každém případě dnes těžko najdete někoho, kdo by se k neoliberalismu otevřeně hlásil. A to navzdory faktu, že nástup neoliberalismu v Německu po roce 1948 byl triumfálním úspěchem – i když s ohledem na voliče a politiku neoliberalismus hrál svoji roli pod „uměleckým pseudonymem“.

Termín „ordoliberalismus“ pochází z latinského „ordo“ či německého „Ordnung“: obojí znamená řád. Samotný termín tedy sděluje, že nabízí svobodu v pořádku, nikoli v chaosu. Slibovaný řád pochopitelně nemá mít charakter vojny, koncentračního tábora nebo pracovní komuny, ale dobře organizovaného konkurenčního trhu.

Vytunelovaná slova

Největší úspěch a ohlas mezi voliči měl umělecký pseudonym „sociálně-tržní hospodářství“. Byl zvolen s ohledem na psychologii německých voličů a ujal se tak skvěle, že jej dnes zná každý volič i mimo Německo – ačkoli obsah pojmu se během desetiletí podstatně změnil.

Původní nosnou myšlenkou byl předpoklad, že trh je sociální sám o sobě, pokud funguje dobře a zabezpečuje fungování konkurence. Slovo „sociální“ zahrnovalo odbourání kartelových dohod, svobodnou konkurenci, odstranění ochranářských opatření v mezinárodním obchodě a tvrdou, stabilní měnu. V Německu kolem roku 1950 slovo „sociální“ znamenalo totéž co „neoliberální“.

Dnešní chápání sociálně-tržního hospodářství však vklade důraz jen na sociální výdaje, zatímco slovo „tržní“ je chápáno jako nutné zlo. To je radikální rozchod s původním chápáním tohoto termínu!

Ukázalo se však, že neoliberální model ekonomiky není stabilní vůči politickému riziku rozhazovačného populismu. Hospodářství podle Erharda, Rüstowa, Euckena a Röpkeho fungovalo všeho všudy jen něco kolem dvaceti let. Následovala expanze státu a státních výdajů. V roce 1962 Německo utrácelo 29,5 procenta hrubého domácího produktu a jeho dluh činil 16,5 procenta HDP. V roce 1982 již německé státní výdaje činily 45,3 procenta HDP, dluh nabobtnal na 39 procent HDP. V roce 2010 Německo utrácelo 46,6 procenta HDP a veřejné dluhy natekly na neuvěřitelnou sumu 83,2 procenta HDP!

Nynější model extrémní expanze a hypertrofie všemocného státu tedy zřejmě též není stabilní. Stát přestal být garantem stability. Stal se naopak hlavním zdrojem rizik. Kde hledat recept na řešení této nemoci? Čtyři jména: Erhard, Rüstow, Eucken, Röpke. Starý dobrý neoliberalismus. Anebo sociálně-tržní ekonomika, chcete-li.

Psáno pro LN

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK