Bez masivních injekcí by se systém zhroutil

• Jaký je váš názor na středeční druhou masivní injekci likvidity do evropského bankovního systému ze strany ECB? Využije Evropa pár let získaného času k provedení důležitých reforem? Vypadá to jako mávnutí kouzelným proutkem, ale nic takového v ekonomii neexistuje. Vše má vždy své náklady a výnosy. Jaká jsou rizika celé akce? Vzhledem k tomu, že čerpají i matky našich bankovních dcer, je to nějak zajímavé a důležité i pro českou ekonomiku?

Bez masivních injekcí likvidity ze strany Evropské centrální banky by se evropský finanční systém pravděpodobně už během roku 2011 zcela zhroutil a rozložil. Výnosy dluhopisů rizikových zemí by vystřelily k obloze a dost možná by začala sériová bankovní krize podobná roku 1931. Makroekonomické dopady podobné krize bych nechtěl vidět...

Chrlení měny: Čína předehnala Západ

Proto je jistě dobře, že centrální banka dělá něco podstatného pro odvrácení katastrofického scénáře. Akce Evropské centrální banky je totiž účinná – na rozdíl od eurovalu nebo Mezinárodního měnového fondu. Evropská centrální banka má totiž k dispozici neomezené zdroje, neboť pracuje s fiktivními penězi, které „zázračně“ mění na skutečné.

Zde je samozřejmě riziko: lze si jen stěží představit, že centrální banka v momentě nebezpečí napustí peníze do oběhu a pak je všechny okamžitě disciplinovaně stáhne, jakmile nebezpečí pomine a jakmile se objeví inflační tlaky. Podobnou měnovou injekci nelze nikdy úplně a trvale sterilizovat. Nekryté peníze vždy tak či onak protečou do oběhu. Zvláště, když extrémně uvolněnou měnovou politiku s použitím nestandardních operací provádějí všechny významné centrální banky na světě. V Evropě je to Švýcarská národní banka, Bank of England a dokonce i maďarská centrální banka. V USA je to samozřejmě Federální rezervní systém. Prvenství v měnové expanzi však náleží Lidové bance Číny!

Doping

Bilanční sumy uvedených pěti významných světových bank (Maďaři odpustí, ale lze je zanedbat) se od roku 2007 celkově zhruba zdvojnásobily. Peněžní agregáty se vyvíjely složitěji a nerostly tak rychle, ale to je možná jen otázka času. Nárůst měnové báze stěží zůstane dlouhodobě bez důsledků.

Zde je třeba zdůraznit ještě jeden podstatný fakt. Evropská centrální banka vlastně napravuje důsledky své chybné politiky z let 2004–2008. Tehdejší ředitel Trichet nechal růst peněžní zásobu příliš rychle. Na podzim 2008 tak bylo v eurozóně v oběhu asi o 1000 miliard eur více, než by odpovídalo růstu v rámci dlouhodobého trendu. Výsledkem byly úvěrové bubliny v Irsku, Španělsku a některých dalších zemích. Španělská nezaměstnanost poklesla během roku 2007 na osm procent.

Zdánlivě blahodárný účinek Trichetovy bubliny však byl jen nezdravým dopingem, jak se později ukázalo. Podobně to může skončit za několik let s nynějším programem LTRO. A mimochodem, dva inflační efekty už jsou zřejmé nyní. Americké kvantitativní uvolňování vyhnalo nahoru ceny akcií, takže index Dow Jones 30 skončil opět poprvé od prosince roku 2007 nad hranicí 13 000 bodů. Kdo koupil před třemi lety, když index byl pod 7000 body, udělal dobře.

Druhý inflační efekt můžeme pozorovat při každém čerpání u benzinové pumpy. Ale na rozdíl od růstu cen akcií, tento inflační dopad hřeje málokoho.

Dobrovolně na detox? Zapomeňte!

Pokud jde o Evropu a reformy... V roce 1970 činil průměrný dluh Německa, Francie, Španělska a Itálie 25 procent HDP. V roce 1980 to bylo 36,5 procenta HDP. V roce 1990 již 57,5 procenta HDP. V roce 2000 dluh vzrostl na 79,2 procenta. A v roce 2010 uvedené čtyři největší ekonomiky evropského kontinentu průměrně dlužily impresivních 86 procent HDP s rostoucí tendencí. Evropa je drogově závislá na dluhu. Situace je ještě mnohem horší, než si veřejnost představuje. Vývoj jde špatným směrem už přes čtyřicet let – jenomže nyní situace došla tak daleko, že další pokračování tímtéž směrem není možné. Již jen z aritmetických důvodů nelze dále hromadit dluhy. Evropa snese jednu Itálii, ale když i Německo a Francie budou zadluženy podobnou měrou – to je již příliš mnoho.

Mezitím se toho o reformách a zdravých veřejných financích namluvilo tolik, že řečem už nikdo nevěří. Evropa je z finančního hlediska málo věrohodná. Hovoří se o „fiskálním kompaktu“, ale to je jen předstírání řešení. Ve skutečnosti kompakt neobsahuje důvěryhodná opatření, která by zamezila dalším plýtvavým výdajům. Je to jen divadélko, které hloupí politici hrají pro veřejnost, o které se domnívají, že je ještě hloupější než oni sami.

Státní dluh je ale jen jeden typ dluhu, kterým je Evropa zatížena. Evropané dluží na bankovních úvěrech ještě více než na státních dluhopisech (podle některých statistik asi třikrát), což je vskutku zneklidňující. Spojené státy mají také veřejné finance v nepořádku, ale aspoň mají relativně malý a diverzifikovaný bankovní sektor, takže postrádají systémové riziko přítomné v Evropě. Evropa dokázala, že si nedokáže udržet finanční stabilitu. Je vysoce pravděpodobné, že z nynějších výjimečných akcí Evropské centrální banky se stane zvyk. Je snadné podat morfium jednou, dvakrát, ale je pak nesnadné pacienta odvyknout.

Celkový kombinovaný český dluh (zhruba 40 procent HDP státního dluhu plus asi 53 procent HDP bankovních dluhů) je v tomto srovnání pozoruhodně nízký. Navíc stále máme šanci udržet si stabilitu a dále na ní stavět. Být v „rozpočtové unii“ v rámci dnešní předlužené Evropy by ovšem vskutku nebyla výhra. Nebylo by žádné štěstí sdílet injekční stříkačku s ostatními pacienty.
Psáno pro iHNed