Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Svět potřebuje nového Havla, říká někdejší mozek Goldman Sachs Emanuel Derman

Emanuel Derman, původem jihoafrický finanční specialista a profesor Kolumbijské univerzity, říká: „Obama měl šanci nespokojenost veřejnosti přetavit v opravdovou, ryzí změnu. Nic se však vlastně nezměnilo.“

V půli osmdesátých let jste začal pracovat na Wall Streetu. Říkáte, že od té doby se to tam hodně změnilo. K horšímu. Proč?

Většina finančních firem, které tam tehdy působily, byla ještě v privátním vlastnictví. Když jsem v roce 1985 přišel do Goldman Sachs, vedoucí zaměstnanci této banky – partneři – měli vlastně své peníze investované v jejích obchodech. Nesli přímo riziko. Nehráli s veřejnými penězi, jako je tomu dnes. Když odcházel zasloužilý partner do penze, měl třeba deset milionů dolarů – což je nic proti dnešku. Navíc těch deset milionů si nemohl vzít jen tak, byl to pro firmu kapitál, a musel si je tedy vybírat postupně v běhu dalších let.

Se vstupem na burzu, s tím, jak přestaly být tyto firmy v privátním držení, nastal ten obrat?

Přesně tak. Když tyhle firmy upsaly své akcie na burze [např. zmíněná banka Goldman Sachs v roce 1999, pozn. red.], staly se silně likvidními, což znamená, že měly k dispozici mnohem více peněz, s nimiž mohly hrát. Byly to už z valné části peníze jiných lidí, peníze získané mimo firmu. Manažeři těchto firem se navíc již nemuseli starat o dlouhodobý horizont, jelikož zisky náhle byly spíše krátkodobou záležitostí.

A takový stav trvá?

Ano, zdá se mi to. A zhoršuje se to. Ten fenomén hraní si s penězi jiných lidí je stále znatelnější. Točí se takto stále větší a větší objemy peněz. Před nástupem ke Goldman Sachs jsem byl od roku 1980 vědeckým zaměstnancem či inženýrem, chcete-li, v Bellových laboratořích. Hádám, že můj šéf tam tehdy měl tak pětkrát tolik co já. Zatímco já jsem pobíral plat 50 tisíc dolarů ročně, on měl – odhaduji – nějakých 250 tisíc. Jenže nyní lidé, kteří šéfují velkým firmám, vydělávají dvacet třicet milionů. Úplně mě zaráží, do jaké šíře se v USA příjmové nůžky rozevřely.

Mnozí však říkali, že kvůli finanční krizi se toto rozevírání zastaví... že se ty nůžky možná i trochu přivřou.

Rozhodně se mi to nezdá. To je také důvod, proč jsem do značné míry rozčarován z Obamy. Domnívám se totiž, že v této zemi zavládla v roce 2008, na začátku krize, u veřejnosti silná nespokojenost právě s rozpínavostí a objemností finančního sektoru, se všemi druhy nerovnosti a s dalšími provázanými jevy. Obama měl šanci tuto nespokojenost přetavit v opravdovou, ryzí změnu. Nic se však vlastně nezměnilo.

Velké banky už zase vydělávají, bankéři si vyplácejí závratné bonusy – jako před krizí, zatímco zbytek ekonomiky se stále potýká s vleklými potížemi. To myslíte?

Nezapomeňme, že ty banky byly doslova vyrvány ze spárů smrti. Daňoví poplatníci je zachránili. Ty, které přežily, opět vydělávají nepřiměřeně velké zisky. Popírá to principy kapitalismu i etiky. Vždyť výnos je odměnou za podstupování rizika – ale podstupování rizika znamená stejně tak výnos v dobrých časech, jako bolestivou ztrátu v těžké době. Tahle bolest v bankovním sektoru byla a je utišována, tlumena, eliminována – na účet daňového poplatníka.

Co s tím vším? Napadá vás, jak z toho všeho ven? Kapři si už zřejmě rybník jen tak nevypustí.

Nevím. Napadá mě jedině řešení ve formě trestu. Jestliže prostě lidé vydělávají peníze, když riskují, musí je ztrácet, když risk nevyjde. Musí být ponecháni svému osudu. Mám na mysli ty banky, korporace – nesmí být zachraňovány. Jenže pak je tu argument, že bylo třeba zejména těch několik velkých bank zachránit stůj co stůj, neboť jinak by celý finanční systém zkolaboval. Problém se pak přenáší do praktické, politické roviny. Nevím, jak to vše řešit, ale rozhodně se mi to nelíbí. Je to zvláštní doba, zvláštní svět.

Vy však nestojíte úplně mimo tento „zvláštní svět“. Jste partnerem finanční společnosti Prisma Capital Partners. Čím se vlastně zabýváte?

No, já tam dělám jeden den týdně. Jde o fond fondů, konkrétněji smíšený fond hedgeových fondů. Získáváme peníze od klientů a ty diverzifikovaně investujeme asi do třiceti nebo čtyřiceti různých hedgeových fondů. Mám na starosti řízení rizik. Je to dost odlišné od toho, co jsem dělal u Goldman Sachs; tam jsem byl u individuálních transakcí a komplikovaných cenných papírů. V Prismě nám – pokud se poštěstí – klienti svěří peníze. Následně rozhodujeme, do kterých hedgeových fondů je investujeme. To znamená, že ty fondy navštěvujeme a snažíme se pochopit, co přesně dělají, zda to dělají dobře a tak dál. Má to svým způsobem mnohem blíže ke zprostředkovatelské činnosti.

K hedgeovým fondům jste také mnohem méně kritický než k velkým, podle mnohých „přerostlým“ bankám typu Goldman Sachs.

Myslím, že i hedgeové fondy mohou přerůst, avšak máte pravdu, jsem k nim méně kritický. Ne proto, že s nimi pracuji, nýbrž kvůli tomu, že tyto fondy hrají se svými vlastními penězi. Lidé jim svěřují peníze a dobře vědí, že tak činí s určitým nezanedbatelným rizikem. Fondy nehrají s penězi akcionářů, s nimiž by pak vypláceli samy sebe. Nerozumím sice moc tomu, proč hedgeové fondy mohou mít provizi dvacet procent ze zisku, přičemž se nijak nepodílejí na případné ztrátě, ale alespoň je to vše jasné – klient ví, do čeho jde. Pokud však přerostou, pokud bude celý trh jedním velkým hedgeovým fondem, bude to nebezpečné.

Někteří politici viní z krize spíše hedgeové fondy než velké banky.

Nemyslím si, že se hedgeové fondy podílely na vzniku krize. Nemalý díl viny zato leží na velkých bankách, jelikož ty neudržely oddělený svůj tradiční byznys, tedy přijímání vkladů a následné úvěrování, od proprietárního byznysu [obchodování na vlastní účet banky, pozn. red.]. Ačkoli na druhou stranu musím říci, že rozmach odvětví hedgeových fondů způsobil eskalaci mezd ve finančním sektoru, včetně právě velkých bank.

Jak to myslíte?

Za starých časů se dobrý obchodník, dobrý makléř, mohl v investiční bance stát nejvýš partnerem. Dnes však může banku opustit a založit si vlastní hedgeový fond. Klienti mu svěří třeba miliardu k investování a on má dvacet procent ze zisku ú[standardní podíl hedgeového fondu na zisku z investovaných prostředků klientů, pozn. red.]. Banky, aby si dobré makléře udržely, jim tedy musí vyplácet násobně vyšší sumy než v minulosti. Jak říkám, žijeme ve zvláštní době.

Patří k ní i vysokofrekvenční obchodování. To vám je rovněž trnem v oku.

Nepovažuji totiž za nutné, aby se burzovní transakce uskutečňovaly v tak vysokých frekvencích, v milisekundách, z čehož těží jen určitý segment trhu, jenž je tak nepřístojně zvýhodněn.

Jenže to jsme znovu u problému, jak vůbec něco zásadního ve finanční sféře změnit. Jak této změny dosáhnout. Zmínil jste se o svém rozčarování z Obamy. Možná to tedy začíná už u financování prezidentských kampaní, kdy jsou klíčovými přispěvateli největší banky...

Souhlasím, tenhle zdroj peněz má na politiku velký vliv.

A pro zvoleného prezidenta je pak mnohem těžší jít proti těmto zájmovým skupinám. Díky nim byl přece také zvolen.

Máte pravdu. Je třeba nového Václava Havla nebo někoho takového, kdo skutečně věci změní. Je třeba lidí, jako byl Havel, Gorbačov nebo Mandela. Ti si rozhodně nevybrali jednoduchou cestu, svým způsobem se obětovali. Někdy i obětovali cestu, po níž šli, jelikož rozpoznali, že vede špatným směrem. Dnes, mám pocit, se každý vydává už po více či méně vyšlapaných, prověřených stezkách, na nichž nic nehrozí. Je třeba více odvahy, je třeba nějaké osobnosti, která lidi povede jinudy. I když to bude nebezpečné.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, New York; připraveno ve spolupráci s časopisem Týden


Emanuel Derman (66)

Rodák z Kapského Města působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde je profesorem a ředitelem studijního programu finančního inženýrství. Do USA přišel roku 1966 za studiem a právě během něj poznal i svoji současnou ženu Evu, původem ze slovenského města Šahy, s níž má dvě děti.

Ač má doktorát z teoretické fyziky, po většinu života působil ve finanční sféře jako takzvaný „kvant“. „Kvanti“ jsou ve finančnickém žargonu lidé, kteří – mnohdy na základě znalostí získaných právě studiem exaktních věd typu fyziky – sestavují, propočítávají, kvantifikují modely, na jejichž základě pak příslušná finanční společnost (v Dermanově případě v letech 1985 až 1988 a 1990 až 2002 Goldman Sachs a v letech 1988 až 1990 Salomon Brothers) provádí své transakce.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK