Tři evropské krize a 25 amatérských pyrotechniků I: Stádní státníci

Během podzimu 2011 bylo zřejmé, že takzvaná vyspělá Evropa zabředla do finančních problémů, jaké nikdo nepamatoval od roku 1931. Ceny dluhopisů rizikových států, které zahrnují vlastně celou jižní Evropu plus Irsko s částečným přesahem do Belgie a Francie, dramaticky klesaly. Hrozil reálný scénář, že například Itálie nebude schopna financovat svůj dluh. Mezi jinými.

Zároveň hrozilo systémové zhroucení evropského bankovnictví. Kdyby se banky skutečně zhroutily, v Evropě by se rozvinula hospodářská krize, jakou byste nechtěli zažít. Nemusíte milovat banky, ale neobešli byste se bez nich. A pokud vy ano, váš zaměstnavatel nikoli. Ani jeho obchodní partneři. A tak dále.

Jak tuto prekérní situaci řešit? Otázka za bilion eur. Doslova.

Pumpovat!

Jedinou reálnou a funkční variantou řešení podzimní evropské krize byla urychlená a velmi masivní peněžní injekce do rizikových dluhopisů a do bank. Politické akce a přesvědčování měly nulový efekt. Zároveň bylo zřejmé, že existuje jen jedna instituce schopná provést injekci dostatečného rozsahu. Nikoli EFSF ani MMF: v jejich silách bylo zachránit nanejvýše baltské státy a Irsko. Nikoli celou jižní Evropu.

Klíč k záchraně měla v rukou jedině Evropská centrální banka. Pouze urychlený vstřik více než tisíce miliard nekrytých eur do oběhu mohl poskytnout dostatek likvidity.

Ano, situace byla opravdu tak zlá, jak to zní. Mario Draghi, čerstvě jmenovaný ředitel ECB, si to uvědomoval: inflační cílení musí stranou. Když pacient krvácí z tepny, není vhodná doba bědovat, že při první pomoci zničíme úplně novou košili. Na rozdíl od svého předchůdce, profesionálního funkcionáře Tricheta, je totiž Draghi skutečný finančník s praxí. Proto si uvědomil vážnost situace a přesvědčil vedoucí evropské státníky, že je třeba provést akci zásadního významu. Překročení inflačního cíle o 0,7 procenta je sice vážný prohřešek – zejména v očích německých fundamentalistů – ale jako cena za odvrácení zhroucení systému docela ujde. Vlastně je to pakatel.

Akce zásadního významu nespočívala pouze ve finanční injekci. Byla výměnným obchodem. ECB se zavázala, že zachrání Evropu poskytnutím neomezeného objemu hotových peněz. Politici se na oplátku zavázali, že podepíší smlouvu, která by konečně zavedla v Unii finanční disciplínu. Znělo to logicky. Vždyť pokud veřejnost již vstřebala myšlenku, že „nemůže existovat měnová unie bez rozpočtové unie“, tak je třeba situaci využít, ne? (Je to samozřejmě jen hloupá floskule bez reálného zdůvodnění, ale faktem zůstává, že tisíckrát opakované heslo o nutnosti rozpočtové unie v eurozóně se stalo něčím, co je vnímáno jako pravda.)

ECB svoji smluvní povinnost splnila ve dvou splátkách. První proběhla bez velké veřejné pozornosti mezi Vánocemi a Silvestrem 2011. Druhá začátkem března 2012, tentokrát za mnohem větší publicity. Celkově ECB dodala do oběhu přes 1000 miliard euro. Kdybychom počítali i hodnotu státních dluhopisů koupených Evropskou centrální bankou na účet zvaný „Cenné papíry držené pro účely měnové politiky“, dopočítali bychom se více než 1300 miliard euro. Slušná částka. Fakt slušná.

Groupthink a 25 amatérských pyrotechniků

Splnit politickou část obchodu bylo daleko těžší. Hlavně kvůli francouzskému prezidentovi Sarkozymu. Ten totiž neodolal pokušení a pokoušel se kopnout Británii do citlivého místa tím, že trval (a stále trvá) na zavedení daně z finančních transakcí. Šlo samozřejmě o ekonomický nesmysl, ale pokušení udělat protibritský naschvál bylo zjevně silnější. Sarkozymu bylo vcelku jedno, že by tím střelil do nohy celé evropské bankovnictví, před jehož pádem musí centrální banka Evropu pracně zachraňovat. Hlavně, když se vyskytla šance udělat něco proti Londýnu. Tolik k evropským hodnotám a jejich praktické aplikaci.

Britský premiér Cameron sice projevoval značnou trpělivost, ale nakonec to vzdal a rozhodl se, že ponechá kontinent, aby si s finančně negramotným nevychovancem z Paříže poradil sám. Pokud jde o českého premiéra Nečase – v jeho případě zřejmě pohár trpělivost přetekl, když se přehnaně asertivní Francouz pokoušel dotlačit předsedy vlád a hlavy států k podpisu smlouvy metodami typickými pro podomní prodavače předražených vysavačů nebo pro špatně vyškolené pojišťovací agenty. Řečeno Nečasovými slovy:

„Tímto způsobem se zkrátka nejedná a Česká republika pod mým vedením se nenechá vmanévrovat k takto zásadním rozhodnutím za podivných podmínek, při jednání kroužku několika evropských lídrů, na základě dokumentu, který v konečné podobě leží přede mnou pět minut.“

Když vás kdokoli nutí k urychlenému podpisu čehokoli, je to vždy podivné a podezřelé. A také, že ano. Analýza smlouvy provedená Úřadem vlády ČR uvádí mimo jiné:

„Navržený právně závazný hlasovací postup vytváří zároveň nebezpečný precedent pro kartelový postup členů eurozóny i v dalších oblastech, který nelze v praxi vyloučit. Vezmeme-li navíc v úvahu změnu hlasovacích práv v Radě, která by měla být uplatňována od 1. listopadu 2014, kdy kvalifikovaná většina v Radě bude založena na populačním kritériu (čl. 238 odst. 3 SFEU), je zřejmé, že členské státy eurozóny jsou fakticky schopny takový hlasovací válec vytvořit.“

Jinak řečeno: když se velké státy dohodnou, mohou nám za pár let klidně nadiktovat zvýšení daní. Údajná fiskální stabilita je jen záminkou k rozšíření moci centrálních evropských mocností. Relativně nízké daně z příjmů (zdůrazňuji RELATIVNĚ nízké daně) ve většině středoevropských zemí jsou konkurenční výhodnou, která je Francouzům a Němcům hodně proti srsti. Jak by reagoval český průmysl a míra nezaměstnanosti na povinnost zvýšit daň z podnikových příjmů na nějakých 35 procent? Anebo rovnou na 50 procent? Kdo nám zaručí, že po Britech, které chce Sarkozy potrestat jen proto, aby potěšil vlastní zlomyslnost, nepřijdeme na řadu my?

Nezaručí nám to nikdo.

Dvacet pět premiérů a prezidentů, kteří slavnostně podepsali smlouvu o rozpočtové stabilitě, tak učinilo z jediného důvodu. Nikoli proto, že by smlouva byla opravdu účinná – ale prostě proto, že podepsali skoro všichni ostatní. Vidíme skupinové myšlení neboli „groupthink“ v plné jeho kráse: lidé se nerozhodují podle svého rozumu, ale podle toho, co dělají nebo říkají ostatní. V tomto případě Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová, kteří již od počátku řecké finanční krize koncem roku 2009 dokázali, že nerozumí podstatě problému, a kteří tuto krizi „úspěšně“ prodlužují a prohlubují.

Mimochodem, Německo. Představitelé této země se z neznámých důvodů tváří jako nositelé osvětové myšlenky zdravých financí (a z důvodů ještě záhadnějších mu to ostatní evropské země baští.) Ve skutečnosti se Německo během 20. století celkem třikrát dostalo do platební neschopnosti. Jeho poválečný rozvoj byl umožněn pouze tím, že Britové a Američané mu odpustili veškeré reparace za druhou světovou válku a 70 procent hodnoty reparací za první světovou.