Hrozba nadměrného naduřování

Ohledně Evropské centrální banky existuje jeden široce rozšířený mýtus. Mýtus tvrdí, že ECB cílí inflaci tak, aby nepřevyšovala hodnotu dvou procent ročně. To není pravda. ECB necílí inflaci, ale růst indexu spotřebitelských cen. Není to totéž. Inflace může být chápána různě, jak uvádí Karel Engliš ve své učebnici z roku 1924:

„Inflací rozumíme naduřování soustavy hospodářských čísel, jež může míti různý kořen. Hlavním, ale ne jediným kořenem je rozmnožování oběživa (inflace oběživa), ale jsou i jiné methody. Mluvili jsme na jiném místě o mobilisaci jmění pro úhradu běžných schodků (inflace úvěrová), o zápase společenských tříd o důchod, kterýžto zápas vede k zvýšení důchodů bez rozmnožení produkce a tím k zvýšení cen a znehodnocení peněz (inflace důchodová), anebo může vzestup cen býti způsobován poklesem kursu peněz v cizině.“

Pro nás jsou dnes relevatní inflace peněžní zásoby a inflace úvěrová. Během pětiletky 2003–2008 rostl objem peněžní zásoby v eurozóně briskním tempem 8,9 procent ročně. Objem úvěrů nefinančním podnikům rostl stejně rychle. Toto měla být nízká inflace?! Spíše chorobné naduřování hospodářských čísel, jak by patrně řekl Engliš.

Vykastrovaný index

Kde tedy vzala ECB svá dvě procenta? Banka totiž necíluje skutečný index spotřebitelských cen, ale jen jeho vykastrovanou, politicky korektní a zmanipulovanou variantu známou jako HICP: Harmonizovaný index spotřebitelských cen.

V čem spočívá ona harmonizace? Především ve faktu, že z indexu pro měření inflace byly zcela vyňaty některé typy služeb a zboží, zejména nemovitosti. Proč?! Vždyť spotřebitelé si kupují byty a domy také. Sice málokdy, ale jde o podstatné výdaje!

Oficiálně řečeno, nemovitosti nejsou zboží konečné spotřeby, nýbrž investice. Jako takové nepatří do měření spotřebitelských cen.

Byrokratičtější zdůvodnění asi již nikdo nevymyslí. Faktem zůstává, že měření růstu cen s vyloučením cen nemovitostí je „hezčí“. Odfiltruje bubliny, takže v dobách, kdy realitní trh v Irsku a ve Španělsku vřel, obě ekonomiky vykazovaly papírově nízké hodnoty inflace. Pomýleně úzké chápání inflace jako indexu spotřebitelských cen vedlo k nafouknutí úvěrových bublin a k bankovní krizi.

High five, potentáte

V praxi to tehdy vypadlo asi takhle: Zatímco se v eurozóně schylovalo k průšvihu, Jean Claude Trichet a další potentáti se navzájem poplácávali po zádech, jací že to jsou borci. Dokázali přece nastartovat hospodářský růst při nízké inflaci a ještě se vyhnuli bankovní krizi, na rozdíl od těch hloupých Američanů. To si tihle experti skutečně mysleli ještě na podzim 2008!

Není proto vůbec důležité, zdali by měla mít ECB duální mandát (kromě cenové stability dbát i na růst). V první řadě by totiž měla cílovat skutečnou inflaci, nikoli fantazijní ukazatel, jakým je HICP. To znamená růst všech cen, včetně nepříjemných cen nemovitostí. Zkušenosti ukazují, že centrální banka má věnovat pozornost měnovým agregátům, objemům úvěrů a dalším ukazatelům jiných typů inflace. A pokud dokáže vymanévrovat ekonomiku z nebezpečí bankovních a realitních bublin, vlastně pak ani nepotřebuje duální mandát.

Mimochodem, Bernanke posměšně přezdívaný „Vrtulníkový Ben“, vstoupí do učebnic financí jako zachránce. Trichet možná také, pokud v učebnici bude kapitola zvaná: Jak se to nemá dělat.

Psáno pro ihned.cz