Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Evropa prohrává vlastní budoucnost

Evropa prochází vážnou krizí: týká se její ekonomiky, politiky i identity. Eurozóna vrávorá nad propastí, ekonomika skomírá, roste napětí mezi jednotlivými členskými zeměmi. Je zpochybňována efektivita „kapitalismu s lidskou tváří", pro Evropskou unii vždy příznačného. K tomu všemu se přidává ještě spor o hospodářskou nezávislost zemí starého kontinentu.

Debata o ekonomické suverenitě probíhá v Evropské unii už léta, ale v posledních měsících získala na intenzitě. Stále více je omezováno právo samostatně sestavovat rozpočet nebo vést vlastní daňovou politiku. Státní intervence, dokonce i v – pokud jde o ochranu – důležitých průmyslových odvětví, jsou možné pouze ve výjimečných případech, což kupříkladu bolestně pocítilo Polsko při pokusu o záchranu svých loděnic v přímořských městech. Evropská komise stále silněji zasahuje do politiky unijních států, pokud jde o boj s globálním oteplováním či o ochranu spotřebitelů.

Vyjednávání v atmosféře vydírání

Pro země východní Evropy, které do Unie vstoupily v letech 2004 a 2007, je tato debata obzvlášť důležitá – také z historického hlediska. Několik desetiletí totiž prožily pod útlakem hegemona, který s nimi nakládal jako s koloniální provincií, odkud dováží levné suroviny a zboží. Vědomí, že hospodářské vztahy se Sovětským svazem jsou protikladem ekonomické svobody a volného obchodu, vytvořilo v myšlení Východoevropanů určitý ideál ekonomické nezávislosti, která se stala jejich snem a ambicí.

Na jedné straně tedy radostně přijali vstup vlastních zemí do Evropské unie coby prostoru, v němž jsou respektovány zájmy subjektů, které do něj patří, a v němž má svobodné podnikání zelenou. Na druhé straně byli však po jisté době konfrontováni s deziluzí kvůli tisícům direktiv, regulací, limitů a nařízení, které připomínaly spíše byrokratický mikrokosmos někdejšího sovětského bloku než kapitalistický řád v anglosaském podání. Vyšlo najevo, že ekonomická suverenita má i v rámci tak ctihodné organizace jako Evropská unie zřetelně vytyčené hranice.

Avšak diskuse o hospodářských výsadách národních států probíhá také na západě starého kontinentu. Státy požívající mezinárodní pomoci jsou v době krize nuceny k radikálním reformám, které ústí v drastické rozpočtové škrty. Předkládají zprávy z jejich průběhu a před reprezentanty Evropské komise, Evropské centrální banky či Mezinárodního měnového fondu se musí zpovídat z případného zpoždění. Vzdor nebo zdráhání při realizaci nadiktovaných úkolů mohou mít za následek zastavení výplaty dalšího přídělu záchranné půjčky. Jednání „poslední šance“ často probíhají v atmosféře vydírání, což zakusilo mj. Řecko a Irsko. V případě prvně jmenované země byly zásahy mezinárodních institucí natolik hluboké, že se někteří komentátoři začali zamýšlet, je-li Řecko ještě nezávislou zemí, a v jaké míře jsou Řekové pány vlastního osudu.

Jak ve „staré“, tak v „nové“ Evropě vyvolává debata o suverenitě pochopitelné napětí, ačkoliv má odlišnou genezi. Rozšiřuje se okruh euroskeptiků, pro něž jsou zásahy Evropské komise nebo některých metropolí do vnitřních záležitostí dané členské země jedním z článků nebezpečného procesu, který nakonec povede ke vzniku federálního superstátu. S jediným prezidentem, jediným parlamentem a jediným ministrem financí, který bude – ve spolupráci s Evropskou centrální bankou – de facto řídit celou evropskou ekonomiku.

Pochybnosti ohledně role Evropské unie se v každé zemi projevují jinak. Řekové láteří na dominantní pozici Německa a protestují proti likvidaci třináctého platu. Poláci se zase bojí katastrofálních důsledků dalších klimatických balíčků, zaváděných na unijní úrovni. Druhá strana má samozřejmě také své argumenty: vlády jihoevropských zemí se samy dostaly do obrovských dluhů, a teď své hříchy musí odčinit, vzdát se velké části suverenity – pakliže nechtějí stáhnout do propasti celou eurozónu. Země na východě by zase neměly naříkat na nátlak z Bruselu – vždyť několik let požívají jeho velkorysých darů. Tento argument vyvstává vždycky, dojde-li k diskusi o další rozpočtové perspektivě EU. Je tomu tak i nyní, kdy se Britové, Němci a Holanďané dožadují omezení unijního rozpočtu.

Fobie a vzájemné výčitky

Všechny tyto jevy postrkují politiky celé Evropy k ekonomickému nacionalismu. Vzdorování bruselským institucím a přílišným regulacím se v poslední době stalo důležitým prvkem vnitřní politiky mnoha unijních zemí. Nejlepším příkladem byla francouzská prezidentská kampaň, při níž se tři nejdůležitější kandidáti přebíjeli více či méně antiunijními slogany. Některé byly formulovány přímo: Marine Le Pen se mimo jiné dožadovala vystoupení Francie z eurozóny. Jiné se tvářily jako „obhajoba národních zájmů“, například Sarkozyho návrh na revizi schengenské smlouvy. Socialista François Hollande se zase dožadoval znovuprojednání fiskálního paktu, což rozlítilo kancléřku Angelu Merkelovou a mnohé další evropské lídry.

V těchto kategoriích lze vnímat také rozhodnutí polské vlády ohledně poslední verze klimatického balíčku, již prosazuje dánská eurokomisařka Connie Hedegaardová: bylo z ekonomického hlediska logické, protože balíček ohrožoval budoucnost polského průmyslu. Byla to však také politická hra – premiér Tusk si byl vědom, že většina voličů přijme veto s povděkem.

Stále rozporuplnější jsou také mezistátní vztahy. Odpor vůči jedné regulaci vyvolává většinou reakci země, pro niž je daná regulace příznivá. Ve sporu kolem zostření předpisů ohledně finančních transakcí se projevily konflikty mezi Londýnem a Paříží. Požadavek Nicolase Sarkozyho ohledně Schengenu zase nemohl vyvolat nadšení ve Varšavě. V Řecku ožily fobie z Německa: naprostá většina fotografií v tamním bulvárním tisku zobrazovala Angelu Merkelovou v esesácké uniformě. Mezi italským a španělským premiérem propukl konflikt, v němž Mario Monti vyčetl partnerům z Pyrenejského poloostrova, že právě oni svou neprozřetelnou politikou přivodili na finančních trzích růst výnosů státních dluhopisů všech středomořských zemí.

Je tedy jasně patrné, že povážlivě zeslábla unijní solidarita, jejímž předivem byly právě vazby rozličných regulací na mezistátní úrovni. V době hospodářského poklesu jednotlivé země ještě intenzivněji dbají o vlastní zájem, bez ohledu na předchozí závazky. Někdy se snaží národní požadavky zastírat, a mluví o „evropských zájmech“ – jako v případě dalšího Sarkozyho návrhu, který se týkal omezení podílu neunijních firem na veřejných zakázkách.

To by samozřejmě přineslo užitek samotné Francii, která má v mnoha oborech nesmírný ekonomický potenciál. Vyřazení čínské, indické, japonské či brazilské konkurence by tedy neproběhlo ani tak v evropském jako spíše ve francouzském zájmu.

Těžko říci, zda budou největší evropské mocnosti schopny prosadit všechny vlastní nápady, které mají údajně sloužit „celé Unii“. Ani osud fiskálního paktu, hýčkaného dítěte Angely Merkelové, není docela jistý. Zřejmě proto začali už někteří evropští politici trousit zmínky o nutnosti napsat novou unijní ústavu, která by byla zdokonalenou verzí Lisabonské smlouvy a zřejmě by obsahovala všechny nejdůležitější paragrafy fiskálního paktu. Nicolas Sarkozy nečekal na kompromis s jinými členskými státy a rozhodl, že nad Seinou bude zavedena daň z finančních transakcí. Němci se zase snaží o posílení fiskálního paktu prostřednictvím dalších unijních orgánů, které by měly dohlížet na jeho dodržování především v jihoevropských zemích.

Nejsilnější státy se tedy snaží vytrhnout z rukou Bruselu část nadvlády nad vlastní ekonomikou, přičemž své priority vnucují menším, krizí zmítaným, a tudíž bezbranným zemím.

Triumf etatismu

Kvůli krizi utrpěl také kapitalismus. Mnozí voliči na Západě kladou systému za vinu obrovskou zadluženost, vysokou nezaměstnanost, bezvýhlednou situaci mladých lidí. Symbolem degenerovaného kapitalismu se stal bankéř, který nejdříve ošidil své klienty, potom se díky státní pomoci vyhnul krachu, a nakonec si vyplatil tučnou mzdu. Není divu, že evropští činitelé, nejen ti levicoví, vystavili kapitalismus verbálním útokům. Tuto rétorickou ofenzívu bychom vlastně mohli považovat za preventivní pokus distancovat se od chyb a deformací – vždyť z pohledu ekonomů je bez diskuze, že příčinou dnešních unijních potíží jsou do značné míry právě nepromyšlené kroky politiků (včetně předčasného vytvoření eurozóny). Ovšem to, co je jasné každému ekonomovi, nemusí být zřejmé voličům, kteří svou zlost s oblibou obracejí proti ředitelům a manažerům s jejich výdělky a dovolenými strávenými na Maledivách. Zajímavé je, že jedním z nejzarputilejších odpůrců „anglosaského“ kapitalismu s minimální rolí státu se stal už několikrát zmíněný Nicolas Sarkozy. Politik pravicový, kdysi považovaný za ekonomického liberála, zamilovaného do amerického systému hodnot. Brzy však vyšlo najevo, že Sarkozy ideálně zapadá do etatistické tradice francouzského politického myšlení.

Bludný kruh bezmocnosti

Postoj Sarkozyho a také mnoha jiných evropských politiků ohrožuje z dlouhodobého hlediska nejen volný trh, ale samotnou Evropskou unii. Hospodářská svoboda byla totiž vždy tím, co měly všechny členské státy a jejich právní systémy společného. Odklon od kapitalismu a rozšíření státních pravomocí podněcuje nacionalismy, které se často proměňují v chorobné šovinistické nálady – důsledky vidíme mimo jiné v Holandsku, kde jsou pronásledováni Poláci, kteří tam pracují.

Debata o ekonomické roli státu má v Evropě silně deformovanou podobu. Dnes se mluví hlavně o tom, co státy mohou a mají udělat pro účinný boj s krizí. Jaké úkoly mají vlády plnit, jak mají sestavovat rozpočty, kde hledat úspory. Laik, který by se začal zajímat o unijní politiku a sledovat ve sdělovacích prostředcích informace o ní, by dnes nabyl dojmu, že evropské ekonomiky neformují podnikatelé a jejich firmy, ale Evropská komise, Evropská centrální banka a vlády členských zemí. Mimo jiné proto má Unie problém s formulováním strategie růstu – přičemž pouze růst je pro Evropu šancí na překonání krize. Jenomže jej nelze dekretovat, uměle naordinovat v podobě několika kroků ministra financí či šéfa resortu hospodářství. Růst vytvářejí kapitalisté, a ti jsou v dnešní Evropě na indexu. Tady se kruh bezmoci uzavírá – uvažování o budoucnosti eurozóny či celé Unie bez uvažování o budoucnosti kapitalismu bude vždy plané, ba kontraproduktivní.

Nejzávažnějším problémem Evropy je dnes její slábnoucí konkurenceschopnost. Dosavadní rychlý technologický pokrok a vysoká kvalita zboží a služeb vyvažovaly vysoké náklady na jejich vytváření. Jenomže i to se mění. Unie se svým zkostnatělým trhem práce, stále horším vzdělávacím systémem, společností zhýčkanou přebujelým systémem sociálních privilegií začala trpět dýchavičností, přičemž na trhy, dosud rezervované pro starý kontinent, Spojené státy a Japonsko, se dere dynamicky rostoucí Čína, Indie, Brazílie či Turecko. Evropa se nejdříve nasoukala do korzetu společné měny, který ji ochromil, a teď ztrácí energii a vzácný čas sepisováním dalších a dalších unijních smluv, nekonečnými institucionálními reformami. A navíc dusí vlastní průmysl absurdními směrnicemi ohledně ochrany životního prostředí.

Ideje, ne smlouvy

Několik desetiletí byl chloubou Evropy její společensko-ekonomický systém, který měl být lepší a pro obyčejné občany příznivější než bezuzdný kapitalismus americké provenience. Dnes kontinent platí za svou sebezahleděnost vysokou cenu.

Mladí lidé, kteří protestují v ulicích Madridu, Atén či Lisabonu, naříkají na „bezduchý systém“ a dožadují se pomoci státu. Zvykli si, že právě stát místo nich řeší většinu problémů. Nevěří v kapitalismus ani ve vlastní možnosti. Je to částečně pochopitelné, protože Evropa jim neposkytuje patřičné předpoklady rozvoje. Pro většinu Evropanů znamená kapitalismus velké koncerny, „národní šampióny“, kteří mezi sebou uzavírají lukrativní, miliardové smlouvy. Naopak pro Američany je kapitalismus montováním počítačů doma v garáži, programováním aplikací pro tablety a vymýšlením dalších nových dressingů na hotdogy. Američané mají kapitalismus na dosah, za rohem, tady a teď, pro Evropany je pouze „systémem“, čímsi vzdáleným a nereálným, co budí současně závist i pohrdání.

Po krizi – která přece někdy skončí – se Evropa bude muset nově definovat. Pokud se v budoucnu nechce stát pouze historickou a kulturní kuriozitou, oblíbeným místem prázdninových výprav pro miliony Číňanů, musí se rozpomenout, že rozvoj se neodehrává díky smlouvám a regulacím, ale díky idejím. Pouze odvážné nápady a ambiciózní cíle ji mohou vytrhnout z marasmu a zachránit před jinak neodvratným odumřením.

Pro čtvrté letošní číslo Revue Politika přeložila v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem Lucie Szymanowská

 

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jaroslav Krátký | 7. 5. 2012 18:20

Dobrý článek, jen chybí rozbor situace v Česku. Tu vnímám jako obrovský paradox: lidé jsou znechuceni "korupčním kapitalismem" a prudce zvyšují preference komunistů. Přitom právě komunisté pod heslem "Euroúředníci všech zemí spojte se!" jsou největší zastánci co nejtužšího superstátu EU a případné následky by byly podle mého názoru děsivé.

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK