Vrtěti LIBORem

Následky skandálu zatím nese hlavně banka Barclays, jak v podobě pokut – skoro půl miliardy dolarů, tak v podobě (v podstatě nuceného) odchodu šéfa Boba Diamonda, jedné z nejznámějších a po – rovněž nuceném – odchodu Freda Goodwina také nejkontroverznějších tváří londýnského City.

O co vlastně šlo?

LIBOR je všude

LIBOR neboli London InterBank Offer Rate je denně zveřejňovaná referenční úroková sazba. Existuje LIBOR jak pro různé měny (nejznámější jsou pro americký dolar a britskou libru; euro má vlastní EURIBOR), tak pro různé splatnosti úroků - od jednoho dne až po rok. Nejdůležitější z nich jsou tříměsíční USD a GBP sazby. Od těch se odvíjí ceny mnoha půjček a derivátů. Proč? Protože LIBOR má indikovat, za kolik si banky půjčují mezi sebou, takže je to taková „základní“ referenční sazba.

Mimochodem, pokud si myslíte, že LIBOR na „normální lidi“ dopad nemá, tak ceny (fixovaných) hypoték se odvíjejí od cen úrokových swapů, které se zase odvíjejí od LIBORu. Podobně je to se spořicími účty s fixovaným úrokem. Pro zákazníky českých bank je ale tento dopad minimální. České banky jsou v podstatě plně financované českými vklady, takže si nemusí půjčovat v zahraničí (co by zase bylo LIBORem ovlivněno). Na takové Poláky či Maďary, kteří si houfně půjčovali ve švýcarských francích či jiných měnách, ale pohyby sazby LIBOR dopad mají a měly.

Výroba LIBORa

Výpočet LIBORu je celkem snadný - každý den, pro každou měnu kde LIBOR existuje (což jsou v podstatě všechny důležité měny), řeknou přispěvatelské banky, za jaký úrok si myslí, že si můžou půjčit na danou dobu (např. ty tři měsíce) bez jistiny. Pro libru je to šestnáct bank. Poté se odstraní čtyři nejvyšší a nejnižší sazby, zprůměruje zbylých osm a máte GBP LIBOR.

Asi jste si všimli, že jsem napsal „myslí si“: banky nemusí podávat žádný důkaz o tom, za kolik si doopravdy můžou půjčit.

Na tomto místě bych rád poznamenal, že British Bankers’ Association (BBA), která sazby LIBOR vytváří a publikuje, je čistě soukromá organizace, sdružení bank působících ve Spojeném království, a Bank of England, britská vláda, Financial Services Authority (FSA; britský finanční regulátor) či jiný regulátor mají na LIBOR vcelku nulový přímý vliv.

A jeho ohýbání: pro zisk...

Ale zpět k bankéřům tvořícím sazby: jelikož není nutné nijak prokazovat, za kolik si banky opravdu můžou půjčit, můžou nahlásit to, co se jim líbí - respektive co se jim hodí. A hodit se může všelicos. Ani ne tak u půjček či vkladů, ale u derivátů – tam i rozdíl jednoho bazického bodů (0,01 %) může mít hodnotu stovek tisíc či milionů liber nebo dolarů. V mailech získaných vyšetřovateli byl zmíněn minimálně jeden případ, kdy nominální hodnota derivátů byla 30 miliard liber. Pokud se obchodníkům z Barclays podařilo v ten den změnit LIBOR třeba jen o pouhou polovinu bazického bod (například na 6,546 % místo 6,541 %), byl jejich čistý zisk ten den 375 000 liber (za předpokladu, že šlo o LIBOR tříměsíční). Což pro dotyčného znamenalo bonus v desítkách tisíců liber. Udělejte to to párkrát za měsíc – a za rok to nějaký ten milionek dá.

A to nás vede zpátky do Barclays. Vyšetřování FSA a ministerstva spravedlnosti Spojených států dokázalo, že zhruba do roku 2007 se obchodníci s deriváty snažili (a úspěšně – alespoň co se týče hlášené sazby) manipulovat se sazbou LIBOR. Mnozí tvrdí, že díky průměrování a škrtání nejvyšších/nejnižších sazeb se možnost manipulace zmenšuje, bohužel je to ale jen usvědčuje z matematické neznalosti. Naopak, pokud v použitém systému chcete zamíchat s průměrem směrem nahoru či dolů, přihodit sazbu, která bude „vyhozena“, je optimální strategie (laskavý čtenář si důkaz provede sám).

... a ohýbání pro záchranu

Situace se změnila s nástupem finanční krize. Najednou byl LIBOR nebezpečný. Nebo přesněji: pro banku bylo nebezpečné uvést, že si půjčuje podstatně dráž než jiné banky - to by mohlo být prvním krokem k (mezi)bankovnímu runu.

Takže jestli se předtím obchodníci s deriváty snažili tlačit LIBOR směrem, který jim zrovna vyhovoval, začali manažeři Barclays (a nejspíše další, ale u Barclays je to dokázané) upravovat svůj příspěvek ke tvorbě sazby směrem dolů. A potom museli vysvětlovat klientům že se „LIBOR vymkl sám sobě“, neboť banky si ve skutečnosti už nepůjčují za LIBOR ale spíš za LIBOR + 2 nebo i 3 procenta, což samozřejmě ovlivní, za kolik můžou půjčit zákazníkům.

V podstatě každý v té době věděl, že LIBOR je fikce a že nikdo si za LIBOR nepůjčí (i když někteří, například Rabobanka, si paradoxně mohli půjčit i za méně než LIBOR. Rabobanka byla v té době v podstatě jediná banka na světě s ratingem AAA - o který od té doby přišla).

Je docela jisté, že fikce nízkého LIBORu vyhovovala centrálním bankám, které se ostatně snažily snížit sazby ještě víc. Ostatně jednou z obran Barclays je, že jeden z managerů pochopil rozhovor s viceguvernérem Bank of England jako instrukce k manipulaci LIBORu (pominu fakt, že většina manipulací se odehrála před tímto rozhovorem a pokračovaly jen několik málo měsíců po něm...)

Je také vcelku jasné, že fikce vůbec nějakého LIBORu, bez ohledu na to, jestli vyšší nebo nižší, vyhovovala všem, přiznání, že sazba plave na vodě by celkem bezpečně zlikvidovalo finanční trhy (pokud by rychle nebyla připravena náhrada) - najednou by skoro všechny kontrakty, půjčky atd. ztratily referenční sazbu...

Nicméně – v roce 2009 začalo vyšetřování manipulace LIBORu, které teď pomalu konci a Barclays byla první - ale nejspíš ne poslední – obětí.

Lze LIBOR nahradit?

Manipulace před rokem 2007 byla kriminální a neomluvitelná. Manipulace v zájmu prevence runu by byla, alespoň teoreticky, omluvitelná (i když si osobně myslím, že existovala lepší a otevřenější řešení, použití manipulace bylo nejspíš použití „zavedeného“ nástroje, který byl po ruce).

Při té první šlo o zisky bank (resp. o bonusy jednotlivých bankéřů). Malí klienti tím většinou netrpěli přímo - když se melou stovky miliard, tak „nějaký ten milionek“ je jen zaokrouhlovací suma (neboli: pokud každého druhého Američana připravíte o dolar za rok, většina si toho nevšimne, ale vy máte přes sto milionů dolarů).

Při té druhé šlo bankám o krk (a ztráty, které si tím způsobily, jsou celkem irelevantni). Rozdíl ale byl, že opravdový LIBOR (tedy za kolik si banky skutečně půjčovaly) nebyl odlišný od toho oficiálního jen o pár bazických bodů - byly to spíš desítky bazických bodů, ne-li víc. A to už má vliv i na malé klienty bank. Kdo měl půjčku (speciálně indexovanou k LIBORu), ten na tom vydělal, kdo měl naopak úspory v bance, prodělal. Mohlo se vás to tak či onak dotknout, i když hotovostní úspory nemáte, protože všechno investujete do fondů - fondy celkem často používají deriváty – a jejich cena byla nižším LIBORem rozhodně ovlivněna.

Co ale dělat, aby se to neopakovalo? Referenční úroková sazba je věc velice užitečná a zbavit se ji jen tak není snadné a podle mě ani žádoucí. Problém ale je, jak ji určovat – speciálně v dobách krize, kdy likvidita přestává existovat a obchody se nevedou... Na to nemá nikdo dobrou odpověď, jsou jen různě špatné odpovědi. Nicméně si myslím, že je lepší sazba, které lidé věří a vědí, kdy a jak může selhat (a co se v takovém případě stane), než manipulovatelná fikce.

Skutečné jméno autora textu je redakci pochopitelně známo. Důvod, proč s ním neseznámí i čtenáře, je prostý – publikaci pod pravým jménem by muselo schvalovat oddělení compliance v jisté velké bance, která autora zaměstnává. A to je proces jednak s nejistým výsledkem, především ale příliš zdlouhavý. Takže – Tomáš Marný.