Nechme centrální banky jednat

Nezávislost centrálních bank byla zavedena z dobrých důvodů. Centrální banka, která podléhá příkazům vlády, dříve či později nutně začne fungovat jako tiskárna peněz pro financování státního dluhu. Výsledkem je pochopitelně inflace.

Trend k posílení nezávislostí centrálních bank se objevil po období 70. a 80. let, kdy většina zemí, vyspělých i rozvojových, trpěla vysokou inflací. Fungovalo to: nezávislé centrální banky skutečně dokázaly účinně snížit inflaci. Díky tomu poklesly úrokové sazby, vzrostly ceny akcií a nemovitostí, rozmach úvěrových obchodů zajistil dost financí na investice i na spotřebu.

Tak tomu bylo až do roku 2007, v Evropě do roku 2008. Nyní je situace odlišná.

Proinflační politika: se vzpomínkou na Velkou hospodářskou krizi

Centrální banky jsou stále formálně nezávislé. Ve skutečnosti jsou však okolnostmi tlačeny do jediného typu politiky: extrémní monetární expanze charakterizované mimořádně nízkými úrokovými sazbami, rozsáhlým úvěrováním komerčních bank (kde centrální banky vlastně suplují ochromený mezibankovní peněžní trh) a neortodoxními operacemi na finančních trzích, včetně rozsáhlých nákupů státních dluhopisů.

Můžeme si povšimnout, že nezávislé centrální banky vlastně dělají to, k čemu by pravděpodobně byly donuceny některými vládami, kdyby nebyly nezávislé. Centrální banky dnes vlastně praktikují proinflační politiku. Proč?

Protože kdyby se centrální banky staraly jen o inflaci a měnovou stabilitu jako začátkem 30. let, následovala by velká hospodářská krize analogická s obdobím let 1929 až 1933. Viděli bychom krachovat tisíce bank a průmyslových podniků se všemi sociálními dopady. A také možná politickými: hospodářská krize po nezvládnuté bankovní krizi v Německu roku 1931 vedla k rekordní nezaměstnanosti v roce 1932 a ta měla obratem za následek šokující trend k politické radikalizaci. Důsledky jsou známy.

Žádná demokracie!

Na Německu je mimochodem zajímavé, jak hluboce se nepoučilo ze své historie. Stále trvá na doktríně, že za vše zlé včetně nástupu nacismu mohla hyperinflace z let 1921 až 1923. Ve skutečnosti za něj mohla dogmatická snaha udržet měnovou stabilitu na úkor stability komerčních bank a průmyslu během let 1931-32. Podobné názory („nejlépe by bylo nechat vše popadat a zkrachovat, aby se trh vyčistil“) lze slýchat od pravého křídla amerických republikánů, kteří nikdy nepochopili, že obdobný dogmatismus ze strany Federálního rezervního systému vedl k Velké hospodářské krizi, která definitivně skočila až vstupem USA do války.

V čem by tedy měla spočívat nezávislost centrální banky, jakékoli centrální banky? Nechat banku dělat cokoli, co uzná za vhodné. Centrální banka není a nemá být demokratická instituce. Neměla by proto přijímat pokyny od politiků. I centrální bankéři se mohou mýlit, ale pravděpodobnost omylu je mnohem menší než u politiků.

Pokud jde o obavy z inflace: ano, jistě, nikdo ji nemá rád, ale ve srovnání s mohutnou úvěrovou deflací předválečného typu jde stále o velmi přijatelnou alternativu.

Psáno pro Hospodářské noviny