Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Těžký, těžký, aneb kýchá celý svět!

Pojďme se zamyslet nad samotným jádrem krize – a co vše vyjevila. Kdyby si to člověk namíchal sám, stejně zřejmě by nepřišel se zajímavějším drinkem. Mám na mysli průběh světové krize až do dnešního dne.

Bitva nyní zuří na úrovni evropských států. Lapálie ale začala v Americe na relativně nenápadném trhu s nekvalitními, takřečenými sup-prime hypotékami. Ten představoval pouhých šest procent celkového hypotečního trhu. Vznikalo proto plno učených statí na téma: krize na takto malém trhu bude jen bouří ve sklenici vody. Pak se krize rozrostla na celou ekonomiku USA a to zas bylo spekulací a teorií, že už dávno neplatí, že když si kýchnou USA, celý svět chytne rýmu. A ejhle, pravý opak se stal pravdou. Kýchá celý svět.

Padají státy bez eura (Island, Maďarsko) i s eurem (Řecko, Irsko), s „jižní“ uvolněnou ekonomikou (Řecko) i s „pracovitou“ a vyspělejší (Irsko). V problémech jsou ale i jednotlivé státy USA, aby to nevypadalo jen na evropský problém. Soudit, kdo za to může, viníka honit, ukázat prstem, to je – řečeno s Jardou Bosákem a Mírou Táborským – „těžký, vole, těžký“: všichni máme máslo na hlavě.

Systémový problém

Jádro pudla bude zakopáno někde hlouběji, než se dočteme ve standardních komentářích. Mnohem hlouběji. Jedná se o systémový problém celého nastavení, na nějž ovšem nemáme recept. Ono to totiž vypadá, že je někde nějaká skupinka ekonomů, kteří mají jakýs tajný kouzelný proutek a vědí co s tím. Tak upozornění: není a nemá.

Uvědomme si, že víceméně ti samí ekonomové, kteří systém betonovali před krizí, se jej nyní snaží opravit. Jak vidno, ani od islandského a maďarského krachu (který, zdá se mi, svět nebral moc vážně) jsme nic brilantního nevymysleli. Ano všichni vytahují desetiletí známe rady typu: bylo by lépe, kdybychom... (např. zvýšili export, efektivitu, HDP, snížili korupci, omezili zadlužení, regulovali banky atd.) To je všechno sice pravda a pěkné, ale – nic z toho nevytvoří ekonomiku bez krizí.

Nepřirozené, krásné, chybující

Jak demokracie, tak kapitalismus nejsou ničím přirozeným, co zde existovalo od nepaměti. Naopak, z historického hlediska čtyř tisíc let písemně dokumentovaného vývoje lidstva se v obou případech vlastně jedná o horkou novinku, která funguje posledních pár století, možná i to množné číslo je zbytečné.

Kapitalistické a demokratické instituce jsou zkrátka lidský výtvor a jako takový mají své fundamentální chyby. Nejsou božské a nejsou samoregulační. Je to asi jako chtít po politolozích, aby vymysleli takovou demokracii a mezinárodní zřízení, které již nikdy nepovede k válce. Nebo po výrobcích počítačů, aby počítače byly bezporuchové, aby nezamrzávaly. A stejně jako existuje science fiction, existuje i social science fiction.

Vezměme si například hru na dluh. Celou dobu se tváříme (a vyvinuli jsme kolem toho velice složitý a přesofistikovaný sytém půjček, zajištění atd.), jako by evropské státy měly své individuální dluhy a investoři je „trestali“ vyšší úrokovou sazbou v závislosti na tom, jak pravděpodobný je bankrot. No a teprve uprostřed krize se ukazuje, že dluh je de facto společný, tedy panevropský. Hrozí-li pádem jeden stát, přebíráme jeho dluh všichni, raději než bychom jej nechali padnout. Není řecký či irský dluh, čím dál tím víc se ukazuje, že to celou dobu byla jen hra a že investoři ve skutečnosti počítali s tím, že bankrot státu není možný.

Hra na bankrot

Tržní ekonomika v malých celcích nefunguje. Třeba rodinně nebo mezi přáteli (nebo přesněji: nechceme, aby fungovaly – o tom můj minulý článek). Ale ona nefunguje ani ve velkých měřítkách. Pokud krachují státy nebo velké podniky, i zde se přestáváme chovat tržně a nutně se uchylujeme ke „každému podle jeho potřeb“ (Irsko, Řecko, Maďarsko, Island, Lotyšsko...) a „každý dle svých možností“ (Německo a další státy, které „mohou“).

Jak ale fungovat dál, když se dvě z fundamentálních opor tržní soutěže (adekvátnost a vynutitelnost půjček a možnost bankrotu) ukázaly být mimo hru? Mám pocit, že se nám kapitalismus buď změnil pod nohama a nikdo jsme si toho pořádně nevšimli, nebo to (a to spíš) byla jen jakási divná hra, která fungovala celou dobu „trošku jinak“. První krok je přiznat si, že evropský dluh je de facto společný a že jednotlivé půjčky států byly jen fikce, které fungovaly pouze v specifické situaci jakési velké šalby.

Nezkrácenou verzi článku Tomáše Sedláčka najdete pouze na Finmagu.

Komentáře

Celkem 39 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK