Kdo maže, ten jede!

To, že existuje, víme všichni. Sám jsem byl svědkem toho, jak na staveniště mé alma mater přijely tři náklaďáky s materiálem. Dva tam ten náklad vyložily, další pokračoval směrem na jinou stavbu. Když jsem se na to dělníků té firmy v blízkém restauračním zařízení zeptal, bezelstně odpověděli, že náklaďák jel na haciendu jednoho místního papaláše. No nic. Desátky se platily již ve středověku.

Zde se jedná o celkem jasný případ. Bohužel se těžko najde někdo, kdo by informaci před soudem potvrdil. Nějaká ta faktura o zaplacení by se postupem času určitě objevila i s vysvětlením, proč je pro firmu výhodnější vozit materiál nikoliv přímo, ale přes staveniště univerzity. Jednou se snad těchto neduhů rozvojových zemí zbavíme pomocí lepší kontroly nákladů. Vyřešil by se tak především problém s našimi „zlatými“ dálnicemi.

Co stačí k získání zakázky?

Do budoucna se však jako největší problém jeví rozhodování o veřejných zakázkách za pomocí tzv. vícekriteriálního rozhodování. Je to poslední dobou velmi oblíbený způsob rozhodování, který na první pohled vypadá odborně i v případě, že o tom daný úředník nemá lidově řečeno ani páru. Do hry se tak dostávají kritéria nepodstatná a často zavádějící. Navíc matematika skrytá například za analyticko-hierarchickým procesem rozhodování je lehce zneužitelná pro toho, kdo do ní pronikl. Sám jsem to vyzkoušel ve své diplomové práci. V ní jsem nejdříve matematiku převedl do počítačového programu a následně testoval různé metody na vybraných problémech. Drobnou úpravou nastavení se dalo dojít ke zcela odlišným výsledkům.

Pokud by vážený čtenář mínil, že tyto čachry jsou na úředníky příliš sofistikované, tak ho musím upozornit, že úředník se na tom nemusí příliš podílet. Dokonalým příkladem jsou předražené zakázky na ministerstvu obrany. Nepodstatné kritérium pokut za nesplnění stanovené práce, které bylo možné ošetřit ve smlouvě, se stalo nakonec rozhodujícím faktorem. Řeknete si, že se jedná o hloupost úředníka. Nikoliv, protože výše pokuty se v rámci jednotlivých zakázek lišila. To znamená, že někdo předem spočítal, kolik je potřebná částka na vítězství ve výběrovém řízení. Co tedy stačí k získání zakázky? Znát metodu, váhu kritérií a konkurenční nabídky. První dvě věci ví úředník a nejsou žádným tajemstvím. To poslední se musí nějak zaonačit. Jak? Zeptejte se dodavatelů nebo úředníků. Není to nic těžkého. Zvládne to i vedoucí internátní kuchyně. Chce-li dodatečně někdo vysvětlení, platí dvě pravidla: zatloukat a hrát na city. Ono to přece šťastně dopadne. Jako v pohádce.

Jak úředníček Drobil, až rozdrobil

A je-li to přeci jen na úředníka příliš náročné. Stanoví úředník nikoliv kritéria, nýbrž omezující podmínky. Ty pak zaručí redukci možných variant: Chceme v parlamentu vzdělané, čestné, zkušené a přitom nesenilní lidi, kteří jsou reprezentativní a přitom oblíbení? Odpověď je zcela jistě ano. Zadáme tedy nutné podmínky vstupu: vysokou školu (vzdělaný odborník), čistý trestní rejstřík (no, lépe čestnost nezjistíme), starší 40 a mladší 60 let (zkušený, ale ne senilní), BMI mezi 20 a 25 (příliš hubení ani tlustí reprezentativní nejsou), oblíbenost nad 50 procent ze dvou nezávislých šetření sociologických firem. A hurá, máme v parlamentu to, co jsme chtěli. Nesmysl?

A co teprve omezující podmínky pro firmy, které se účastní výběrového řízení na stavbu čistírny odpadních vod: 6 lodí, 3 buldozery s rozměrem radlic 3m², 3 nakladače, 25 sklápěčů. Pozor, vše vlastní a mladší 10 let. Určitý počet zaměstnanců s x-letou praxí v oboru. Nic z toho se samozřejmě u nás nedá pronajmout, to se zkrátka musí vlastnit! A platit a živit a zajišťovat tomu práci. To se jeden musí hodně ohánět. Inu i zde platí - kdo maže, ten jede.

Autor je poradcem společnosti Partners

foto: Isifa.cz