Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Kam kráčíte, odbory?

Filip Mezera
Filip Mezera
19. 1. 2011

Podle několika žhavých rudých teček jsem poznal, že jsem přijel na fotbal předčasně. Spoluhráči ještě kouřili před tělocvičnou. Občas někdo zachramlal a odplivl si. Párkrát bylo slyšet slovo „vole“. Přišel jsem blíž a pozdravil je. Odpověděli a povídali si dál. Přemýšlel jsem o dvou článcích z Economistu. Za chvíli mi to nedalo a zeptal jsem se: „Hele, kluci, je někdo z vás v odborech?“ Ztichli a nechápavě na mě hleděli. Jelikož jsou už na mé zákeřné otázky zvyklí, nakonec přeci jen odpověděli. Nejsou. Asi jsem si vybral špatný vzorek respondentů.

Kam kráčíte, odbory?

Proč vlastně vůbec píšu o této příhodě? V Economistu mě opravdu zaujaly dva články s názvy The battle ahead a (Goverment) workers of the world unite! Chtěl jsem zjistit, jestli popisované skutečnosti lze pozorovat i v České republice. A cože tak zajímavého nám naservírovali britští novináři?

Během posledních desetiletí došlo k zajímavému posunu v odborovém hnutí. V privátním sektoru se snížilo zastoupení pracovníků v odborech. V USA je to nyní 7 %, ve Velké Británii 15 % a v zemích OECD je to pod 20 %. Přičemž ještě v sedmdesátých letech se tato čísla pohybovala mezi 30 až 45 %. Naopak počet „organizovaných“ pracovníků ve veřejném sektoru buď zaznamenal vzestup, nebo podstatně mírnější pád, takže se statistika pohybuje mezi 35 a 70 % v závislosti na tradici jednotlivých zemí. Mění se také charakter odborů. Typický odborář z padesátých let skončil školu v šestnácti letech, pracoval v továrně a živil rodinu. Jeho ekonomické názory se řídily Trockým, ale v rodinné oblasti byl značně konzervativní. V současnosti pochází odboráři ze střední třídy. Vysokoškolské vzdělání a liberální názory nejsou žádnou raritou. Takový člověk pak zákonitě předpokládá, že bude lépe placen než ten, komu má „sloužit“. K tomu se navíc přidává výhoda v podobě moci.

Veřejný monopol na služby

Veřejný sektor poskytuje služby, na které má monopol. Proto je jeho stávka schopná zablokovat běžný provoz ekonomiky. Navíc vyjednávat s firemním bossem je daleko těžší oříšek než vyjednávat s politiky. Boss totiž ví, že firma může zkrachovat. A často to navíc vědí i zaměstnanci. To politik má daleko více možností k úhybným manévrům. Může zvýšit daně nebo si půjčit peníze od budoucích generací.

Odbory si svou moc snaží zachovat. Situace se ale od dob minulých liší, a to nejenom ve světě, ale i v České republice. Vlády vyspělých (a zadlužených) zemí na světě jsou nuceny buď mzdy snižovat (Řecko, Irsko, Španělsko) nebo zmrazovat (USA, Japonsko). Řecko a Francie navyšují věk pro odchod do důchodu. Řecko navíc zavedlo možnost propustit státního zaměstnance. Možnost stávky by připadala v úvahu ve chvíli, kdy by bylo možné zajistit podporu veřejnosti. Ta však chybí. Ve Španělsku byli odboráři nízkou podporou v jejich boji proti pětiprocentnímu snížení platů překvapeni. V Řecku si 65 % lidí přeje, aby státní zaměstnanci neměli zaručeno, že nebudou propuštěni. Tlak na krácení rozpočtu veřejného sektoru bude v následujících letech dál růst s tím, jak bude stoupat zadlužení zemí OECD až na předpokládanou úroveň 120 % HDP. To v kombinaci se stárnutím populace a stále dražšími obligacemi nutí vlády snižovat výdaje.

České odbory? Bezzubost sama!

A jak na tom jsou páni odboráři u nás? Stávka, která proběhla minulý podzim a měla být největší od listopadu 89, skončila podle mého naprostým fiaskem. Čím to? Například Odborový svaz pracovníků ve školství eviduje mezi lety 2000 až 2004 pokles svých členů o 21 691. Novější statistiku jsem bohužel nenašel. Jak je možný takový pokles? Odbory to vysvětlují rušením škol a nezájmem o činnost v odborech. Už však nevysvětlují, čím je nezájem způsoben. Každého přece zajímá kvalita vztahů na pracovišti, bezpečnost práce a mzdové podmínky. Abych zjistil více, stačilo se zeptat kamaráda úředníka, proč nestávkoval přímo on. Odpověděl mi, že odbory nenabízejí řešení, ale pouze obecné proklamace o tom, co by se podle nich mělo.

Zavítal jsem i na stránky Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Z jejich stanovisek jsem na chvíli oněměl:

  • Řešením nezaměstnanosti je fiskální expanze (ta mimochodem probíhá už nějakých deset let).
  • Současný stav penzí je dlouhodobě udržitelný atd.

Poté jsem si od odboráře vyslechl, že model předpokládající úbytek obyvatelstva je chybný. Z jakého důvodu? Za první republiky již někdo něco podobného předpovídal a mýlil se. Vědci se prostě mýlí i teď. Kamarád úředník měl pravdu. Odbory, místo konkrétních problémů porušování zákoníku práce, řeší makroekonomické otázky a negují jakýkoliv pokus o změnu statu quo. Zřejmě z důvodu, že změny evokují více „nezaměstnanců“, tedy méně členů.

Víc jsem neměl sílu dál pátrat a raději jsem si šel zase zahrát fotbal. Kouknul jsem na kouřící spoluhráče. Většina z nich jsou „nezaměstnanci“. Zedníci, svářeči, automechanici. Pracují na sebe a práce mají dost. A i když někteří jsou zaměstnaní, neřeší odbory. Když se jim nebude něco líbit, změní práci.

Foto: profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Filip Mezera

Filip Mezera

Vystudoval systémové inženýrství a informatiku a historicko-literární studia, oboje na Univerzitě Pardubice. Dnes poradce společnosti Partners. Zajímá se o ekonomii, rozhodování s využitím metod výpočetní... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo