Když si čínský drak brousí zuby na portugalská prasátka

Číňané na to jdou rafinovaně. Krach eurozóny by totiž mohl snížit poptávku po čínském zboží, což by bylo pro ekonomiku asijské velmoci velmi nepříjemné. To koneckonců přiznala i čínská ministryně zahraničních věcí Fu Jing (Fu Ying) během své návštěvy v Lisabonu. Je hořkým paradoxem, že právě invaze levných čínských výrobků neblaze ovlivnila konkurenceschopnost mnoha portugalských firem a stála tak za prohloubením současné krize.

Korýtko Made in China

Macao. Pro Asiaty věrná imitace Las Vegas s obřími kasiny, pro Evropany klidná oáza západní civilizace uprostřed Číny. Do roku 1999 bylo Macao pod správou Portugalska, nyní je spolu s Hong Kongem speciálním administrativním regionem Čínské lidové republiky. Stále jsou tu na každém kroku stánky s portugalskými koláčky Pastéis de Nata, jenže už dávno vám je neprodá zasněná portugalská matrona, nýbrž rozesmátá mladá Asiatka v proklatě krátké sukni. Navzdory všudypřítomným portugalským nápisům se tu domluvíte pouze čínsky. Pokud jste Portugalec, cítíte se jako doma, ale nikdo vám nerozumí. Zvláštní pocit. A tak, zatímco Portugalci své pozice v zámoří v tichosti vyklidili, čínský drak začíná cenit zuby a vrací Evropě koloniální úder.

Představme si státy označené akronymem „PIGS“ jako vykrmená blahobytná prasátka, kterým jejich pán jednoho večera zapomněl naplnit korýtka. Prasátka už začínají nespokojeně chrochtat, když tu se objeví neznámý cizinec nesoucí krmení. Prasátka se dají lačně do jídla. Jejich pán tomu blahosklonně přihlíží a mne si ruce, jak lacino přišel ke krmivu. Jenže když po čase korýtko zrezne a je třeba obstarat nové, cizinec se objeví znovu a donutí pána, aby koupil nové korýtko právě od něj. Asi není třeba vysvětlovat, co je tím myšleno… Je-li váš obchodní partner zároveň pánem nad vašimi dluhy, pak vaše suverenita zákonitě bude ta tam.

Jak se vlastně Portugalsko v této situaci ocitlo? „Rok, který se chýlí ke konci, byl bez pochyby jedním z nejsložitějších v novodobé historii Portugalska. Globální finanční krize zasáhla takřka všechny evropské trhy,“ řečnil premiér José Sócrates ve svém vánočním projevu. Je ale takzvaná globální krize skutečně tím, co srazilo Portugalsko na kolena?

EU: dlužníkem snadno a rychle

Historie mluví jasně. Krize zmítala Portugalskem celé minulé století. Těžký průmysl neexistoval, velká část obyvatelstva žila na pokraji chudoby, negramotnost se pohybovala v dvojciferných číslech. Autoritářské vlády střídal chaos a v jednu chvíli se dokonce zdálo, že země půjde vstříc východnímu bloku. Později se situace stabilizovala a v roce 1986 bylo Portugalsko s velkou slávou přijato do Evropského společenství.

Jenže právě tehdy se roztočil kolotoč nekonečného zadlužování. Všeobecná euforie umožnila odsouhlasit realizaci projektů, na něž by v minulosti Portugalsko nemohlo ani pomyslet. Obnovou dopravní infrastruktury počínaje, přijetím eura na úkor escuda konče. Mimochodem, vládu, která velkou část sporných projektů schválila, vedl vystudovaný ekonom Aníbal Cavaco Silva, dnes portugalský prezident. I mistr tesař se někdy utne. V roce 1998 hostilo Portugalsko velkolepou výstavu Expo a o šest let později pořádalo fotbalové mistrovství. Země sice vylepšila svou image, ale úměrně tomu rostly i její dluhy. Jenže Evropská unie není dobročinná organizace.

Prvotřídní produkty spotřebního průmyslu dnes dodávají spolu s rozvinutým turistickým ruchem Portugalsku punc exkluzivity. Přesto se země potácí v začarovaném kruhu. I kdyby bylo 380 tun zlata z rezerv portugalské centrální banky použito k umoření dluhů, krize by se záhy dostavila znovu. Nekompetentní vláda, úpadek hospodářství, přezaměstnanost ve státním sektoru, nízká porodnost a stárnutí obyvatelstva, to je zaručený recept na krizi. Na začátku ledna se oslavovala další aukce dluhopisů – jako ohromný úspěch a počátek konce krize. Jenže ve stejné době vláda spřádá megalomanské plány na výstavbu nových mostů, letišť a vysokorychlostních železnic. Další a další dluhy.

Šikmoocí Afričané a ropa pro Peking

Kolonizace portugalské sféry vlivu ovšem začala dávno předtím, než Číňané začali skupovat dluhopisy krizí zmítané Evropy. Přesuňme se z Macaa do subsaharské Afriky. I Angola bývala součástí portugalského koloniálního impéria. Nyní je jejím hlavním obchodním partnerem Čína. Více než 30 % produkce angolské ropy putuje právě do Číny. Číňané naopak pracují na obnově infrastruktury zničené občanskou válkou a podle odhadů dnes žije v Angole přes 100 000 čínských přistěhovalců.

„Vstup čínských firem na trh naše podnikání nijak neovlivnil,“ chlubil se ještě před pár lety Heitor Ferro, ředitel angolské divize portugalského stavebního giganta Mota-Engil. Co by asi říkal dnes v kontextu událostí posledních měsíců, kdy Mota-Engil čelí čínské konkurenci dokonce i v tak konzervativní zemi, jako je Polsko?

Obchod je zkrátka zářným příkladem toho, že zákony divočiny stále platí i v té nejcivilizovanější společnosti. Portugalsko však v minulosti prokázalo neuvěřitelnou odolnost a houževnatost. Uvidíme, zda tomu tak bude i tentokrát.

Autor studoval portugalistiku na Univerzitě Karlově.

Foto: profimedia.cz