Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kdy nám ochabla neviditelná ruka trhu?

, | 15. 2. 2011 | Vstoupit do diskuze

Autoři tohoto článku nejsou první, kdo si povšiml, že svět se změnil a volná tržní soutěž již nepřináší výsledky jakoby působením neviditelné ruky.

Kdy nám ochabla neviditelná ruka trhu?

Historik Alfred Chandler onu změnu přesvědčivě popsal ve své knize The Visible Hand (Viditelná ruka) ze 70. let minulého století. Líčí v ní růst velkých průmyslových podniků na počátku 20. století. Jejich vznik podle něj předznamenal novou, druhou éru kapitalismu. Před rokem 1850 existovala tržní ekonomika s mnoha účastníky, kteří v rámci velmi otevřené soutěže blížící se dokonalé konkurenci kolektivně uspokojovali poptávku bez nějakého velkého plánu či vize. Po roce 1850 však přišel na svět značně odlišný systém, který Chandler nazval manažerský kapitalismus.

Rozdílu mezi oběma systémy můžeme porozumět třeba pomocí té nejzákladnější definice ekonomie – ekonomie usměrňuje zdroje za účelem uspokojování tužeb. Všechno ostatní patří tomu, kdo si to urve. Rozdíl mezi Chandlerovými dvěma érami spočívá v mechanismu, jehož prostřednictvím k tomuto usměrňování dochází. V manažerském kapitalismu již celková produkce nepodléhá spontánnímu řádu volné soutěže, nýbrž direktivním rozhodnutím specializovaných manažerů velkých korporací. Neviditelnou ruku vystřídaly ruce viditelné, ruce Rockefellerů a Carnegiů, kteří vědomě a s dostatečnou vůlí a vlivem dokázali přetvářet trhy k obrazu svému.

Pravá síla trhu

Změna, kterou Chandler popisuje, začala vlastně již s průmyslovou revolucí, protože tehdy se ukázala pravá síla trhu. Před érou masové výroby nemohla žádná firma dosáhnout takové velikosti a vlivu, jakou umožnila průmyslová revoluce. Ta kupříkladu v pivovarnictví vytvořila podmínky k produkci ohromných výstavů a k transportu piva na značné vzdálenosti; dala vzniknout tzv. „závozním pivovarům“, které nakonec ovládly celé odvětví, dříve sestávající pouze z velkého množství mikropivovarů.

Dnes hýbe ekonomikou téměř výhradně viditelná ruka. Obří korporace spotřebitelskou dynamiku spíše utvářejí, než aby na ni jen reagovaly. Disponují dostatečnými prostředky k tomu, aby poptávku nejen uspokojovaly, ale také ji samy generovaly. Otázka tedy zní – není-li již volná soutěž atomizovaným souhrnem tržních hráčů, nýbrž gigantickým jednolitým tělesem, znamená to, že trhy již nejsou opravdu konkurenční?

Podle našeho názoru ano. Jsme přesvědčeni, že je-li moc soustředěna jen v několika málo rukou, stává se soutěž měkčí. Pokud 500 lidí v určitém prostředí sleduje své vlastní zájmy, je nesmírně obtížné dosáhnout jakéhokoli konsenzu. Ovšem skupinka pouze několika hráčů se již dokáže dohodnout mnohem snáze.

Konkurence smrdí

Řekněme, že něco podobného se opravdu stává, jakkoli implicitně (a my netvrdíme, že takové dohody jsou jiné než implicitní... snad jen někdy). Jak by asi taková dohoda vypadala? Je prakticky vyloučeno, že by se některý z oněch přerostlých hráčů urputně zasazoval o nastolení více konkurenčního prostředí. Individuálně by se naopak všichni snažili jakýkoli pohyb tímto směrem zablokovat.

To může znít jako absurdní výrok, ale není tomu tak. Čtete-li manažerskou literaturu, jistě jste již narazili na frázi „udržitelná konkurenční výhoda“. Právě o ni všichni manažeři všech společností usilují; je to jejich svatý grál, nejvyšší odměna za snahu o tržní výjimečnost. Význam této fráze je jednoduchý – firma musí usilovat nejen o to, aby se prosadila na současném trhu se svou aktuální nabídkou, ale musí se rovněž nějakým způsobem pojistit, aby její výhoda nebyla jen dočasná.

Udržitelná konkurenční výhoda tudíž jinými slovy znamená spoutání neviditelné ruky trhu. Ve světě Adama Smithe platí, že pokud výrobce zareaguje na tržní příležitost jedinečně hodnotnou nabídkou, zákazníci se mu odmění mimořádnými zisky. Těch si ale okamžitě všimnou ostatní výrobci, kteří přispěchají s vlastními nabídkami. Zákazníci mají brzy na výběr mezi mnoha možnostmi, začnou výrobce tlačit ke snižování cen, a mimořádné zisky se tudíž dříve či později vrátí k rovnováze. Zákaznický trh je pro každou firmu pohroma, které je nutné pokud možno zabránit. A to byl také od počátku hlavní cíl a smysl managementu.

Sečteno a podtrženo: neviditelná ruka je nepřítelem udržitelné konkurenční výhody – a každá firma usilující o udržitelnou konkurenční výhodu je nepřítelem neviditelné ruky.

Tlusté kočky? Líné kočky!

V oligopolních podmínkách, kde se mohou velcí hráči implicitně shodnout na společném postupu, tudíž trh nikterak nepřipomíná nepřetržitou, lítou konkurenci. Zájmem všech lídrů trhu je naopak udržovat stabilní prostředí a ziskové ceny. Z oligopolu se rodí konsenzus mezi jednotlivými výrobci, a protože tento konsenzus zaručuje vyšší ceny, mají výrobci motivaci oligopol zachovávat. Tlusté kočky se zkrátka nikdy neservou tak, jak to dokážou ty toulavé.

Poslední větu bychom možná měli stáhnout, protože již vidíme, jak se kočičím špekounům ježí chlupy. Samotné spojení „tlusté kočky“ (idiom fat cats, pozn. redakce) ostatně vzbudilo nemalé pobouření v podnikatelské komunitě, už když jej použil Barack Obama. „Nekandidoval jsem na prezidenta, abych pomáhal smečce tlusťochů z Wall Street,“ řekl v prosinci 2009 v rozhovoru pro stanici CBS. Následujícího roku byla jeho vláda mnohokrát nařčena z nepřátelství vůči soukromému sektoru, nikoli jen politickou opozicí, ale i uvážlivými manažery jako Jeff Immelt, šéf koncernu General Electric.

My ji však nestáhneme, protože je vždy užitečné povšimnout si, která potrefená husa se ozvala. Tu je pak třeba oddělit od hejna a konfrontovat. Uvažujte o tom, prosím, s otevřenou myslí, bez předsudků, ať už se řadíte v politickém spektru kamkoli. Člověk nemusí být zastáncem zájmů velkého byznysu, aby mohl být zastáncem principu volného trhu. Ve skutečnosti – jak jsme ukázali – jsou tyto dva světonázory zcela protichůdné.

Když selžou reflexy

V podvědomí americké veřejnosti je zakořeněná představa, že kdo hájí volný trh, je přisluhovačem velkých korporací. Lidé s konzervativním, pravicovým smýšlením se v politických debatách reflexivně stavějí na stranu byznysu. Je důležité si však uvědomit, že ačkoli korporátní manažeři navenek používají rétoriku zastánců volného trhu, ve svém vlastním odvětví se volné konkurence naopak děsí.

Někdy je obtížné rozeznat, čemu manažeři, již se označují za zastánce volného trhu, doopravdy věří, jelikož tak často hájí právo firem s již velmi silnou tržní pozicí na další posilování této pozice všemi dostupnými prostředky. Jsme tudíž hluboce přesvědčeni, že pod heslem volné soutěže dopřáváme ohromnou tržní sílu velkým korporacím, přičemž na řadě trhů nepanuje žádná skutečná konkurence, nýbrž pseudokonkurence.

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Anglický originál byl publikován na blogu http://blogs.hbr.org/hbr/meyer-kirby.

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK