Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kdy nám ochabla neviditelná ruka trhu?

, | 15. 2. 2011

Autoři tohoto článku nejsou první, kdo si povšiml, že svět se změnil a volná tržní soutěž již nepřináší výsledky jakoby působením neviditelné ruky.

Kdy nám ochabla neviditelná ruka trhu?

Historik Alfred Chandler onu změnu přesvědčivě popsal ve své knize The Visible Hand (Viditelná ruka) ze 70. let minulého století. Líčí v ní růst velkých průmyslových podniků na počátku 20. století. Jejich vznik podle něj předznamenal novou, druhou éru kapitalismu. Před rokem 1850 existovala tržní ekonomika s mnoha účastníky, kteří v rámci velmi otevřené soutěže blížící se dokonalé konkurenci kolektivně uspokojovali poptávku bez nějakého velkého plánu či vize. Po roce 1850 však přišel na svět značně odlišný systém, který Chandler nazval manažerský kapitalismus.

Rozdílu mezi oběma systémy můžeme porozumět třeba pomocí té nejzákladnější definice ekonomie – ekonomie usměrňuje zdroje za účelem uspokojování tužeb. Všechno ostatní patří tomu, kdo si to urve. Rozdíl mezi Chandlerovými dvěma érami spočívá v mechanismu, jehož prostřednictvím k tomuto usměrňování dochází. V manažerském kapitalismu již celková produkce nepodléhá spontánnímu řádu volné soutěže, nýbrž direktivním rozhodnutím specializovaných manažerů velkých korporací. Neviditelnou ruku vystřídaly ruce viditelné, ruce Rockefellerů a Carnegiů, kteří vědomě a s dostatečnou vůlí a vlivem dokázali přetvářet trhy k obrazu svému.

Pravá síla trhu

Změna, kterou Chandler popisuje, začala vlastně již s průmyslovou revolucí, protože tehdy se ukázala pravá síla trhu. Před érou masové výroby nemohla žádná firma dosáhnout takové velikosti a vlivu, jakou umožnila průmyslová revoluce. Ta kupříkladu v pivovarnictví vytvořila podmínky k produkci ohromných výstavů a k transportu piva na značné vzdálenosti; dala vzniknout tzv. „závozním pivovarům“, které nakonec ovládly celé odvětví, dříve sestávající pouze z velkého množství mikropivovarů.

Dnes hýbe ekonomikou téměř výhradně viditelná ruka. Obří korporace spotřebitelskou dynamiku spíše utvářejí, než aby na ni jen reagovaly. Disponují dostatečnými prostředky k tomu, aby poptávku nejen uspokojovaly, ale také ji samy generovaly. Otázka tedy zní – není-li již volná soutěž atomizovaným souhrnem tržních hráčů, nýbrž gigantickým jednolitým tělesem, znamená to, že trhy již nejsou opravdu konkurenční?

Podle našeho názoru ano. Jsme přesvědčeni, že je-li moc soustředěna jen v několika málo rukou, stává se soutěž měkčí. Pokud 500 lidí v určitém prostředí sleduje své vlastní zájmy, je nesmírně obtížné dosáhnout jakéhokoli konsenzu. Ovšem skupinka pouze několika hráčů se již dokáže dohodnout mnohem snáze.

Konkurence smrdí

Řekněme, že něco podobného se opravdu stává, jakkoli implicitně (a my netvrdíme, že takové dohody jsou jiné než implicitní... snad jen někdy). Jak by asi taková dohoda vypadala? Je prakticky vyloučeno, že by se některý z oněch přerostlých hráčů urputně zasazoval o nastolení více konkurenčního prostředí. Individuálně by se naopak všichni snažili jakýkoli pohyb tímto směrem zablokovat.

To může znít jako absurdní výrok, ale není tomu tak. Čtete-li manažerskou literaturu, jistě jste již narazili na frázi „udržitelná konkurenční výhoda“. Právě o ni všichni manažeři všech společností usilují; je to jejich svatý grál, nejvyšší odměna za snahu o tržní výjimečnost. Význam této fráze je jednoduchý – firma musí usilovat nejen o to, aby se prosadila na současném trhu se svou aktuální nabídkou, ale musí se rovněž nějakým způsobem pojistit, aby její výhoda nebyla jen dočasná.

Udržitelná konkurenční výhoda tudíž jinými slovy znamená spoutání neviditelné ruky trhu. Ve světě Adama Smithe platí, že pokud výrobce zareaguje na tržní příležitost jedinečně hodnotnou nabídkou, zákazníci se mu odmění mimořádnými zisky. Těch si ale okamžitě všimnou ostatní výrobci, kteří přispěchají s vlastními nabídkami. Zákazníci mají brzy na výběr mezi mnoha možnostmi, začnou výrobce tlačit ke snižování cen, a mimořádné zisky se tudíž dříve či později vrátí k rovnováze. Zákaznický trh je pro každou firmu pohroma, které je nutné pokud možno zabránit. A to byl také od počátku hlavní cíl a smysl managementu.

Sečteno a podtrženo: neviditelná ruka je nepřítelem udržitelné konkurenční výhody – a každá firma usilující o udržitelnou konkurenční výhodu je nepřítelem neviditelné ruky.

Tlusté kočky? Líné kočky!

V oligopolních podmínkách, kde se mohou velcí hráči implicitně shodnout na společném postupu, tudíž trh nikterak nepřipomíná nepřetržitou, lítou konkurenci. Zájmem všech lídrů trhu je naopak udržovat stabilní prostředí a ziskové ceny. Z oligopolu se rodí konsenzus mezi jednotlivými výrobci, a protože tento konsenzus zaručuje vyšší ceny, mají výrobci motivaci oligopol zachovávat. Tlusté kočky se zkrátka nikdy neservou tak, jak to dokážou ty toulavé.

Poslední větu bychom možná měli stáhnout, protože již vidíme, jak se kočičím špekounům ježí chlupy. Samotné spojení „tlusté kočky“ (idiom fat cats, pozn. redakce) ostatně vzbudilo nemalé pobouření v podnikatelské komunitě, už když jej použil Barack Obama. „Nekandidoval jsem na prezidenta, abych pomáhal smečce tlusťochů z Wall Street,“ řekl v prosinci 2009 v rozhovoru pro stanici CBS. Následujícího roku byla jeho vláda mnohokrát nařčena z nepřátelství vůči soukromému sektoru, nikoli jen politickou opozicí, ale i uvážlivými manažery jako Jeff Immelt, šéf koncernu General Electric.

My ji však nestáhneme, protože je vždy užitečné povšimnout si, která potrefená husa se ozvala. Tu je pak třeba oddělit od hejna a konfrontovat. Uvažujte o tom, prosím, s otevřenou myslí, bez předsudků, ať už se řadíte v politickém spektru kamkoli. Člověk nemusí být zastáncem zájmů velkého byznysu, aby mohl být zastáncem principu volného trhu. Ve skutečnosti – jak jsme ukázali – jsou tyto dva světonázory zcela protichůdné.

Když selžou reflexy

V podvědomí americké veřejnosti je zakořeněná představa, že kdo hájí volný trh, je přisluhovačem velkých korporací. Lidé s konzervativním, pravicovým smýšlením se v politických debatách reflexivně stavějí na stranu byznysu. Je důležité si však uvědomit, že ačkoli korporátní manažeři navenek používají rétoriku zastánců volného trhu, ve svém vlastním odvětví se volné konkurence naopak děsí.

Někdy je obtížné rozeznat, čemu manažeři, již se označují za zastánce volného trhu, doopravdy věří, jelikož tak často hájí právo firem s již velmi silnou tržní pozicí na další posilování této pozice všemi dostupnými prostředky. Jsme tudíž hluboce přesvědčeni, že pod heslem volné soutěže dopřáváme ohromnou tržní sílu velkým korporacím, přičemž na řadě trhů nepanuje žádná skutečná konkurence, nýbrž pseudokonkurence.

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Anglický originál byl publikován na blogu http://blogs.hbr.org/hbr/meyer-kirby.

Foto: profimedia.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (7 komentářů)

Arsen Lazarevič | 15. 2. 2011 13:48

Neviditelná ruka trhu vždy ochabne, kdy dostává nesprávné signály od centrálních bank. Je vyhecována a věří, že dokáže všechno. Je silnější, dokáže přepůlit prkno poté cihlu. Jednou však ta arogance se projeví: dvojí řada cihel je moc, ošklivě si natáhne vazy (současná krize), v horším případě se ruka rovnou zlomí (VHK). Nejabsurdnější na tom je to, že místo, abychom nechali ruku vyléčit a zcela zahojit, nutíme jí mlátit do dalších prken a cihel :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Vlad Ender | 15. 2. 2011 22:14
reakce na Arsen Lazarevič | 15. 2. 2011 13:48

Obavam se, ze centralni banky nevysvetli ochabnuti ruky trhu v pripadech jako je Rockefeller, Carnigie nebo J.P. Morgan.

Trh neni nejaka abstrakni vec, ktera existuje bez ohledu na lidi - trh jsou lidi, bez lidi trh neexistuje. A lidi se vzdy budou snazit ziskat kompetitivni vyhodu - vsemi prostredky (vcetne napr. lobovani centralnich bank, kde koneckoncu taky delaji jenom lide).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Denis Mandok | 15. 2. 2011 18:01
reakce na Arsen Lazarevič | 15. 2. 2011 13:48

nejabsurdnější na tom je, že to chceš řešit fixním přírůstkem peněžní zásoby... nebo to bylo podle produktu?:)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Radovan Dell | 15. 2. 2011 11:46

Ten obamuv komentar me rozesmal, ale uz jako dite jsem si vsiml, ze lide neco rikaji a pak jednaji uplne naopak.

Kazdopadne volna ruka trhu neni a to co tady mame dnes si snad ani privlastek kapitalismus nezaslouzi. Asi by se panove meli postarat o nove jmeno, ktere by vystihovalo soucasny socialismus se soukromym vlastinctvim.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Tětek | 15. 2. 2011 13:36
reakce na Radovan Dell | 15. 2. 2011 11:46

Takové jméno existuje, vždyť to je systém praktikovaný ve 30.-40.letech v Německu - fašismus.
Zde jsou prvky fašistického ekonomického systému objektivně podány:

http://www.econ lib.org/library/Enc/Fascism.ht ml

Jeto jako číst o pravděpoboné blízké budoucnosti USA a EU.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

František Marčík | 16. 2. 2011 00:34
reakce na Josef Tětek | 15. 2. 2011 13:36

Fašismus v Německu ve 30.-40. letech? To snad ani omylem. Geneze fašismu v Itálii, jeho znaky, projevy a způsob, jakým se jeho představitelé dostali k moci, se značně liší od německého národního socialismu, nacismu. Takže bych prosil nezaměňovat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Denis Mandok | 15. 2. 2011 07:48

tohle mě příjde nejvíce vtipné no.. že pravičáci jsou obviňováni z vykořisťování a přitom takový obama pomohl namastit kapsu velkému množství vykořisťovatelé a prakticky celému wall streetu
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!