Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Za vším hledej peníze... A Marxovy výčitky!

Máme proti sobě dva pohledy na svět. Jeden jen takový, že peníze hýbou světem, člověka lze manipulovat, systém (finanční) je určující a dusí jedince, který se v něm topí. Druhý, Keynesův, naopak tvrdí, že kde se najde dobrá myšlenka, najít peníze už nebude problém.

V rámci prvního pohledu je svět vnímán skrze, marxisticky řečeno, ekonomickou základnu a vše ostatní je jen jakousi kulturní nadstavbou, která je pohříchu odvislá a závislá právě na ekonomickém systému a penězích. Právě proto mohl Marx věřit v to, že pokud se změní (kapitalistický) systém – tedy ona ekonomická základna, ze které vše vyvěrá –, pak se změní samotné srdce člověka. Tedy: za vším hledej peníze a myšlenka se přidá.

Jak už bylo řečeno, Keynes naopak věřil, že peníze jsou jaksi sekundární, instrumentální – a že vlastně samy od sebe nezmohou nic, že musí být v něčí službě. Proto nemá smysl pohrdat malými hloučky aktivistů, kteří chovají bláhovou naději, že změní svět. Skoro by se chtělo říci, že svět je měněn máločím jiným než právě těmito zprvu zcela naivně a bláznivě vypadajícími skupinkami, myšlenkami a slovy.

Ten první, paradoxně právě marxistický pohled na ekonomiky a svět dává, dle mého soudu, příliš velikou roli právě ekonomii. Tento světonázor vidí peníze za vším: tak třeba za druhou světovou válku údajně může velká hospodářská krize z dvacátých a třicátých let. Zcela se přitom pomíjí skutečnost, že v USA, kde krize začala a vybrala si mnohem krutější daň, k žádné válce nedošlo. Ta si musela počkat až na znesvářenou Evropu, kde jsme druhou světovou válkou nakazili celý svět a završili a ukončili tím dlouhé období, kdy světovou supervelmocí byla právě Evropa.

Kdo hraje první housle?

Dnes mám často pocit, že tuto rétoriku a tendenci převzala paradoxně pravice: totiž přeceňování role peněz a nedbalé zanedbávání ostatních faset života, protože na nich zas tak moc nezáleží, neb jsou přeci odvislé od oné ekonomické základny. Aby mi nebylo špatně rozuměno: ekonomika je důležitá a do jisté míry by se dalo i uvažovat nad tím, že nikdy v známých dějinách lidstva nehrála ekonomika a peníze důležitější roli než právě teď. Ale přesto: dával bych si pozor na tvrzení, které člověk často slyší, že ekonomika je určujícím faktorem dané kultury a že za vším je třeba hledat peníze.

Spíše je to tak, že ekonomika je výkvětem, produktem jisté kultury. Pokud je daná kultura nesnášenlivá, xenofobní, nedůvěřivá a korupční, bude její ekonomika dost slabá a špatně vyvinutá. Ekonomika je v tomto pohledu výplod dané kultury, a nikoli naopak, jak by tvrdil Marx.

Kdo tu mluvil o spravedlnosti?

A když už jsme u toho: nikdo nikdy netvrdil, že je kapitalismus spravedlivý. Tím měl být právě komunismus – podle jakýchsi úřednických měřítek bylo třeba určit spravedlivé mzdy a postavení ve společnosti. Kapitalismus je efektivní – a to tak, že toto nerozporoval ani Marx. Naopak ve svém Komunistickém manifestu vysekává Marx kapitalismu snad největší možnou poklonu, co se týče efektivnosti: kapitalismus obohatil za posledních sto let lidstvo tak, píše Marx, že si dnes žijeme lépe než králové ve středověku. Neefektivitu Marx kapitalismu nikdy nevyčítal, vyčítal mu ovšem, že je nespravedlivý – a zároveň se snažil navrhnout společnost spravedlivější, jakkoli výsledkem byl totální debakl.

Dostihy a Monopoly

Kapitalismus je přinejlepším podobně spravedlivý jako hra Monopoly (u nás známa spíše jako Dostihy a sázky): i když mají všichni na začátku hry nakrásně stejné výchozí podmínky (tedy jakýsi egalitářský ideál), stává se hra po několika málo kolech nespravedlivou. Ten, kdo má (šťastnou náhodou nebo díky svým schopnostem), tomu bude přidáno a ten, kdo nemá, přijde i o to málo, co má. Prostě, na koho se usměje štěstěna v prvním kole, ten může expandovat, investovat a má mnohem větší pravděpodobnost, že se mu brzy podaří vytlačit zbytek hráčů. Takové Člověče, nezlob se je, chtělo by se říci, spravedlivé v průběhu celé hry – to, že dostanete jednoho panáčka do cíle, neznamená, že tam dostanete druhého rychleji. Na rozdíl od toho ve hře Monopoly každá výhra zvyšuje pravděpodobnost výher dalších a vyšších částek.

Monopoly forever

Krása hry Monopoly je ve dvou věcech: že na začátku mají všichni stejný výchozí bod (to je princip všech her) a že hra má svůj konec a pak se hraje zase (po komunisticku) od znova s egalitářským začátkem (každému stejně). Představte si ale, jak by to asi vypadalo, kdyby se jedna partie Monopolů hrála celý život – jeden hráč by za pár hodin vyhrál monopolní postavení a místo nového začátku by se prostě pokračovalo v situaci monopolu jednoho hráče. Zde už je ona nespravednost vidět naplno. Hra Monopoly je extrémní, ve skutečném životě to tak očividné není, ale přesto se mi zdá ten příměr vhodný k následující úvaze: nemít umělé státní a úřednické organizace, které hlídají konkurenční prostředí, a antimonopolní politiku, brzy bychom možná též skončili podobně jako takováto nikdy nekončící partie Monopolů, kde „winner takes it all“, vítěž bere vše. Spravedlivé to není, ale nic efektivnějšího jsme zatím nevymysleli.

Konkurence tedy musí – ve svůj vlastní prospěch – být regulována a omezována, jinak by dost možná pojedla sama sebe a bylo by po konkurenci. Jen díky tomu, že věříme, že ekonomika je podmnožina širší kultury, a ne naopak, si můžeme dovolit věřit, že se jí snad nevymkne.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka najdete pouze na Finmagu

Foto: profimedia.cz


P.S.: Víte, kam až to Karel Marxů dotáhl?

Mrkněte do našeho Muzea bankovek.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK