Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Důchodová reforma: Krůček k lepšímu světu

Penzijní reforma navrhovaná současnou vládou bývá kritizována jako polovičaté řešení. Ve skutečnosti je to řešení méně než poloviční, ale jde o krok správným směrem. Nesmělý, ale přece jen krok – dává aspoň vzdálenou šanci, že penzisté možná jednou přestanou být ubohými „sockami“, závislými na státu a stanou se svéprávnými občany s majetkem.

Co to vlastně jedůchodová reforma – a proč je nutná? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, nejprve si vysvětleme, jak funguje dosavadní průběžný systém a co je s ním vlastněv nepořádku. Představte si, že existuje hypotetická instituce zvanátřeba Všeobecná penzijní pojišťovna, a. s. Funguje tak, že u VPP sipovinně platíte měsíčně ze svého hrubého příjmu nemalý podíl: 28 procent. Při odchodu do penze obdržíte na základě svého pojištění doživotní rentu.

Skutečná funkce VPP je složitější – pojištěnci s nižšími příjmy dostanou vyšší rentu v poměru k jejich pojistnému. Doplácí na ně vyšší třídy, neboť od jisté úrovně (redukční hranice) je platba do pojišťovny předmětem 90% mezního zdanění. Tomu se říká princip solidarity. Aby bylo 90% zdanění alespoň trochu zmírněno, existuje strop pro odvody, který bývá mylně interpretován jako zvýhodnění bohatých – ve skutečnosti jde jen o ztlumení do očí bijícího nepoměru mezi výší odvodů a výsledných penzí.

Bouda, za kterou by jiní šli bručet

Kdybychom se podívali na účty VPP očima finančního auditora, zaznamenali bychom několik podstatných nálezů. Za prvé, VPP nevede žádné individuální účty. Není tedy pravda, že „jakožto klient si spořím na penzi“, ale moje peníze plynou kamsi. Pojišťovna netvoří technické rezervy – nejde tedy opojištění,ale o boudu na lidi. Moje budoucí nároky nebudou exaktně propočteny na základě odvedených prostředků, ale budou nepříliš průhledně odvozeny podle kritérií, která mají jen velmi volný vztah k objemu mnou zaplacených pojistných kritérií. Kterákoli komerční pojišťovna by byla za podobné chování předmětem kriminálního šetření.

Za druhé, VPP nevede pro jistotu vůbec žádné účetnictví. Žádná bilance aktiv a pasiv. Žádný výkaz zisků a ztrát, pouze velmi základní výkaz peněžních toků. Jakákoli soukromá firma bez podvojného účetnictví by byla dávno zlikvidována a její statutární orgány by čelily trestnímu stíhání. Neexistence účetnictví ovšem slouží v praxi průběžného penzijního systému pouze k zamaskování skutečnosti, že závazky jsou větší než pohledávky. Hodnota budoucích vyplácených důchodů je větší než objem budoucích příjmů. Aktiva a pasiva nesedí. To je třetí závažný nález.

Směr řízený bankrot

Neveselou situaci hypotetické VPP by bylo možno řešit jen dvěma způsoby. Jedním z nich je finanční sanace neboli bailout, slovo, které získalo popularitu během finanční krize. Stát by mohl nepřetržitě dotovat penzijní systém z jiných zdrojů, například z DPH.

Jinou možností řešení je řízený bankrot. Na rozdíl od náhlého kolapsu nemusí být tato možnost katastrofální. Coto vlastně je? Přiznání, že společnost není schopna dostát všem svým závazkům. Je třeba krátit nároky věřitelů. V případě dluhů a dluhopisů to znamená snížení kupónových plateb nebo odložení doby splatnosti. V případě penzijního systému to znamená posunutí důchodového věku, omezení zápočtů náhradních dob atd. Tyto tzv. parametrické reformy průběžného systému jsou vlastně skrytým přiznáním, že probíhá řízený bankrot. Slovo „řízený“ znamená, že se systém nezhroutí hned, ale lze jej držet ještě dlouho při životě za cenu osekání funkčnosti.

Shrňme si to do jedné věty. Současní důchodci jsou nuceni spoléhat se téměř výhradně na systém, který nevede řádné podvojné účetnictví, který směřuje do řízeného bankrotu a který bude nutné dlouhodobě sanovat z daní.

Taková je holá pravda, pokud ji detoxikujeme od politické propagandy a sedativ typu „zdroje jsou“.

Návrat k normálu a rodině

Ve srovnání s tím je projekt zavedení druhého pilíře návratem do normality. Člověk se v normálních podmínkách nespoléhá na jakýsistátní moloch, ale na své finanční úspory, nefinanční majetek a samozřejmě na rodinu. Odjakživa, co svět světem stojí, se lidé ve stáří spoléhali na sebe a na příbuzenstvo. Fakt, že za posledních zhruba šedesát let se situace změnila nejen u nás, ale i v takzvaně vyspělých státech, svědčí pouze o míře vyšinutosti z normálních poměrů.

Penzijní reforma navrhovaná současnou vládou bývá kritizována jako polovičaté řešení. Ve skutečnosti je to řešení méně než poloviční, ale jde o krok správným směrem. Nesmělý, ale přece jen krok – dává aspoň vzdálenou šanci, že penzisté jednou možná v budoucnosti přestanou být ubohými „sockami“ závislými na státu a stanou se svéprávnými občany s majetkem. Za půlstoletí možná budeme tam, kde jsou dnes třeba Dánové, kteří se převážně spoléhají na úspory a na stát jen z menší části.

Dalším krůčkem k lepšímu světu jsou asignace: vláda navrhne, aby lidé mohli asignovat jedno procento z hrubé roční mzdy svým rodičům. Nepatrný krůček k renesanci rodiny. Ale díky aspoň za něj.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 15 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK