Proč všechny demokracie zkrachují (III.)

Do tohoto bodu dospěje každá demokracie. Proč jsme si ukázali v minulém a předminulém dílu. Spojené státy do něj dostaly roku 1975, kdy se jim poprvé (tedy v dobách míru) nepodařilo sestavit vyrovnaný rozpočet. A od té doby už se jim to nepovedlo nikdy.

Dejte víc než loni

Jakmile jednou demokratická země nedokáže fiskální rozpor vyřešit během jednoho roku, a místo toho začne schodek vykrývat dluhem, dostává se do dluhové spirály: náklady na logický fiskální rozpor v požadavcích voličů vzrostou na dvojnásobek loňské hodnoty (loňské náklady plus náklady letošní), naproti tomu náklady na půjčky, kterými se dá fiskální rozpor zamést pod koberec, nejspíš zůstanou stejné nebo vzrostou jen maličko. Takže náklady na půjčku na druhý rok jsou poloviční oproti těm za minulý rok. A třetí rok? Předpokládejme, že náklady na dluh nijak výrazně nevzrostly – třetí rok jsou náklady na dluh v porovnání s náklady na akumulující se nevyřešené fiskální rozpory předešlých let pořád nižší.

Takhle se každý rok náklady na dluh snižují vzhledem k nákladům na řešení akumulovaného fiskálního rozporu. A tak to v demokracii půjde dál a dál, zatímco dluhová spirála se bude točit a točit.

Dokud náklady na pořízení dluhu budou nižší než politické, finanční, personální, sociální a citové náklady na řešení demokratického fiskálního rozporu, bude schodek zůstávat (nebo růst). A růst bude rovněž celkový fiskální rozpor: každá většina bude chtít ještě víc, než dostala předešlý rok.

Dluh, který si nikdo nepřeje – a každý ho bude mít

Takový je problém neřešených fiskálních rozporů: každá z většin, které v demokracii najdeme, si zvykne, že si přijde na své. A nemusí přitom dosahovat kompromisu nebo dohody s ostatními většinami, jak by bylo nutné, kdyby byly nuceny fiskální rozpor demokratického procesu řešit.

Takže většina, která si přeje nižší daně, očekává příští rok snížení daní a dožaduje se ho. A zároveň většina, která si přála dostávat od státu víc služeb, očekává napřesrok rovněž víc služeb a vyžaduje je.

A dluhová spirála se točí zase rychleji. A přestože si nikdo nepřeje zadluženější rozpočet, neschopnost nebo nedostatek vůle řešit fiskální rozpor – a snadnost, s níž lze zařídit nezajištěný dluh – nedovolí demokracii zbavit se schodků v rozpočtu.

To je situace, v níž jsou dnes Spojené státy. A je to přirozený, nevyhnutelný vedlejší produkt toho, že se neřeší demokratický fiskální rozpor.

Ve Spojených státech si prosadily svou většiny, které si přejí snižování daní a vyšší výdaje na obranu. Zároveň si svou prosadily i většiny, které požadují víc služeb od státu, víc státních podpor a vládní makroekonomické pobídky. A to všechno se děje, zatímco drtivá většina národa je rozhodně proti růstu deficitu, který geometrickou řadou navyšuje státní dluh.

Tak tedy vypadá moje teorie paradoxu demokratického bankrotu v praxi, aplikovaná na makroekonomiku a správu rozpočtu ve Spojených státech: demokratický stát na sebe bere schodky a fiskální dluhy, které naprostá většina obyvatelstva nechce – a přece nemá sílu je zastavit.

Trvale neudržitelný růst dluhů

(Někdo by mohl namítnout, že diskurzivní dilema se k makroekonomice dá vztáhnout jedině u demokratických států, kde mají všichni občané stejný hlas. A z této argumentační linie by pak mohlo vyjít, že kdyby rozhodovací pravomoci měla menší skupina lidí, k rozporu by nedošlo. Protiargument je: i kdyby tu byli občané, jejichž hlas by nějakým způsobem vážil víc, paradox demokratického bankrotu by se objevil úplně stejně. V menší skupině, leč se stejnými efekty – říkejme tomu třeba paradox oligarchického bankrotu. A mohli bychom pokračovat k menším a menším skupinám: od oligarchií k technokracii, k radám, triumvirátu – jenže paradox bankrotu se objeví vždycky – dokud nedojdeme k jedinému člověku, který bude fiskální politiku řídit. A takovému člověku se říká – diktátor.)

Jak se dluhová zátěž v demokracii zvyšuje – v důsledku neschopnosti vyřešit fiskální rozpor, roste celkový dluh až k bodu, kdy už je neudržitelný. Lze se přít o to, kdy přesně začne být neudržitelný, zda je to sto procent HDP, 120 procent, nebo jiné číslo. Je to ovšem pro naši debatu vcelku irelevantní – podstatné je, že do takového bodu neudržitelné předluženosti jednou bezesporu dospějeme. Pochybuji, že se najde někdo, kdo tento předpoklad shledá pochybným nebo diskutabilním.

Každopádně dluhy demokratické země jednou dosáhnou bodu, kdy už nebudou udržitelné – ať už proto, že nebude možné si dál půjčovat, nebo nepůjde zvládnout existující dluh – a demokracie zkrachuje.

Jak vidíte, tohle se stane vždycky, v každé demokracii: neschopnost vyřešit každoroční fiskální rozpory vede k zadlužování státu, to roztáčí spirálu dluhů – a to vede k bankrotu. Vždycky.

Racionální volba krachu

Krach státní ekonomiky může vést k různým důsledkům. Žádný z nich není příjemný, některé jsou celkem vzato děsivé. A opět je tu jedno tvrzení, které by se nemělo dát zpochybnit nebo o němž není třeba debatovat: většina důsledků státního bankrotu je horší než oběti, jimiž by se mu dalo zabránit. Proto bychom se státních bankrotů měli vyvarovat.

Řešení tohoto problému, tedy potenciálního státního bankrotu, je ovšem nabíledni: v první řadě se vyhnout zadlužování státu.

Jenže – jak jsem poukázal výš – problém je v tom, že náklady na dluh jsou tím levnější, čím lépe se demokraciím daří řešit fiskální rozpory. A v každé úspěšné demokracii vždycky přijde chvíle, kdy je stojí míň vypůjčit si než řešit fiskální rozpor, tomu nelze uniknout. A jakmile v takovém bodu jsme, lidé se racionálně rozhodnou, že zadlužit stát je lepší než řešit fiskální rozpor mezi voličstvem.

A proto všechny demokracie nakonec zkrachují.

A to je taky důvod, proč Spojené státy krachují právě teď.

Nevyhnutelný krach

Celkově byly Spojené státy při řešení fiskálních rozporů velmi úspěšné, od revoluce v roce 1776 až do roku 1975. Občas se sice zadlužily, ale jen ve výjimečných případech, většinou v čase války. Podívejte se na následující graf.

Graf: Veřejný dluh USA od roku 1792 do roku 2010

Zdroj: usgovernmentspendig.com

Na první pohled je vidět, že období rozsáhlých dluhů se objevilo během revoluce a po ní, potom ve spojení s válkou roku 1812, občanskou válkou, první světovou válkou, velkou světovou krizí, druhou světovou válkou.

Od roku 1975 ale fiskální dluhy rostl soustavně, růst se na chvilku zastavil v devadesátých letech (tehdy shodou politických okolností vedly protichůdné požadavky exekutivy a zákonodárné moci ke snížení dluhu) – ale pak začal raketově stoupat. Rozpočtový výbor Kongresu tvrdí, že na obzoru jsou schodky ve výši desíti procent HDP, minimálně do roku 2013, možná až do roku 2016.

Já sám odhaduji, že schodky budou v následujících letech ještě vyšší než těch deset procent. A že v roce 2013 nebo 2016 neskončí – jediná věc, která jednou zastaví jejich neustálý růst, je státní bankrot. Americká demokracie mu nemůže nijak předejít. Nevyhnutelně a neúprosně to skončí bankrotem. Doufám, že jsem dokázal proč.

Pro Finmag přeložili Petr Vaněk a Gabriel Pleska.

Anglický origiál byl publikován na blogu http://gonzalo­lira.blogspot­.com.