NERV: Žábou na prameni české ekonomiky je veřejný sektor

• Všechny dokumenty, analýzy i videoprojekce je možné dohledat na webu nerv.vlada.cz.

Tyto věty jsou zcela zásadní. Naprosto výmluvně ukazují, že podpora poptávkové stránky ekonomiky, tažená veřejnými výdaji i za cenu vytváření deficitního hospodaření, má své meze. Je proto nutné uchovat takové ekonomické prostředí, kdy soukromý sektor bude i nadále spořit a veřejný sektor nebude dlouhodobě tvořit schodky veřejných financí. „Neobejdeme se bez efektivní institucionální reformy veřejných výdajů a opakovaného měření jejich kvality tak, jak to známe z privátního sektoru. Veřejný sektor nesmí být bariérou konkurenceschopnosti,“ píše se dále. Vládní ekonomičtí poradci mají samozřejmě pravdu, je ale otázkou, zda je možné v rámci veřejného sektoru podobná pravidla vůbec nastavit.

Neefektivní efektivita státního sektoru

V rámci soukromých subjektů je jediným spravedlivým měřítkem efektivity a konkurenceschopnosti dosažená výše zisku, respektive ztrát. Nic takového ovšem v rámci investic veřejného sektoru neexistuje. Právě tím se veřejný sektor liší od soukromého. Cílem každého veřejného transferu je náprava nějaké „tržní distorze“, což dopředu implikuje, že účelem je zcela jiný než tržní záměr. Na každý dotační titul existují laikovi nesrozumitelné tabulky s různými výpočty, koeficienty a podobně. Ty pochopitelně sestavují státní úředníci podle pravidel, která mají zajistit efektivitu příslušného transferu. Jde ale o kulatý čtverec: vždy se bude jednat o efektivitu v rámci neefektivního systému založeném na mimo-, respektive netržních vztazích. Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR před několika lety spočítalo, kolik stojí jedno pracovní místo v závislosti na dotacích na aktivní politiku zaměstnanosti. Vyšly mu dva miliony korun. Extrémem byla státní pomoc Zetoru, kde záchrana jednoho pracovního místa přišla na neuvěřitelných deset milionů. A Zetor nakonec stejně padl.

Zajímavé je i srovnání konkurenceschopnosti veřejného sektoru s dotovaným a nedotovaným soukromým sektorem. Ze studie NERV vyplývá, že dotovaný soukromý sektor se svou produktivitou práce dá srovnávat s neproduktivitou sektoru veřejného. „Lze předeslat, že zejména tam, kde byl v české ekonomice soukromý sektor vystaven konkurenci, dokázal se během let vzestupu ekonomiky i mezinárodního poklesu adaptovat a přiblížit se reálně světu strukturou nabídky i náklady. Tam, kde subjekty soukromého sektoru byly vystaveny slabší konkurenci, či se spoléhaly např. pouze na státní zakázky, docházelo k nárůstu jednotkových nákladů práce stejně jako ve veřejném sektoru.“ Potvrzuje se tak lapidární rčení, že „dobrý podnikatel podniká, špatný shání dotace“. Pro liberální ekonomy to není překvapující, nyní je ale tato teoretická úvaha podpořena fakty - a vláda by s ní měla dále pracovat v politické praxi.

Privatizovat, privatizovat, privatizovat...

Ekonomové NERV se zabývali rovněž doporučeními, co by měl stát činit, aby zvýšil konkurenceschopnost české ekonomiky. Úsilí státu by mělo podle nich tlačit na co největší produktivitu práce ve veřejné sféře a službách. Otázkou je, jakým způsobem toho dosáhnout a zda je to při již zmíněné primární nekonkurenceschopnosti veřejného sektoru vůči soukromému vůbec možné.

Určité nástroje vláda má, bohužel je ale nevyužívá, respektive využívá je neefektivním způsobem. Už od dob premiérování Vladimíra Špidly se hovoří o personálních a výdajových auditech jednotlivých resortů, které by vedle personálních nákladů zhodnotily rovněž dopady různých investičních politik. Do dnešního dne se z auditů staly pouze nenaplněné body programových prohlášení jednotlivých vlád. Namísto toho jsou prováděny pouze plošné škrty jak v provozních výdajích, tak v mzdových nákladech, navíc s problematickou účinností. Stačí malé srovnání. Personální audit udělal zatím jediný ministr - Bohuslav Sobotka na ministerstvu financí. Výsledkem byla redukce zaměstnanců o jednu sedminu. Přitom v téže době dokázal Sobotkův slovenský kolega Ivan Mikloš vyhodit plnou třetinu svých lidí.

Privatizovat, privatizovat, privatizovat…

Vedle celkem bezobsažných a nicneříkajících frází o tom, že „je tedy nutné uchovat takové prostředí, kde soukromý sektor bude i nadále spořit a veřejný sektor nebude dlouhodobě tvořit schodky veřejných financí“ a že je „zároveň třeba zvýšit efektivitu veřejných financí“, přichází studie NERV i s praktickými návrhy řešení, jako je nutnost opakovaně měřit kvalitu výdajů tak, jak to známe z privátního sektoru (net present value, payback ratio atd.).

Zavedení výkonnostních a účetních standardů soukromých firem do veřejného sektoru je téma, které ve veřejném diskursu rezonuje přinejmenším od dob ministerského působení Vlastimila Tlustého. Stal se z toho ale jen další evergreen, k němuž se politická reprezentace zatím nepřihlásila žádnými konkrétními kroky.

Nepochybně nejcennějším poznatkem celé studie je konstatování, že „ke zvýšení přidané hodnoty může přispět, když stát přehodnotí některé výdaje na některé statky s tím, zda by je nemohl lépe poskytovat soukromý sektor“. Tedy v podstatě zopakování onoho legendárního friedmanovského hesla „privatizovat, privatizovat, privatizovat...“, které je jediným skutečným lékem na neproduktivnost veřejného sektoru.

Záleží na vládě, zda se k tomuto požadavku přihlásí a zda jej bude uvádět do praxe. Zatím tomu bohužel nic nenasvědčuje.

Text vyšel v dubnovém čísle Revue Politika